Když mě divadlo svléklo do naha 6

Autorka článku: Irena Fuchsová HERCI JSOU Z MARSU. Druhý den na mě Luboš zatroubil ve městě. Měla jsem pocit, že ještě spím. Když jsme před půlnocí přijeli ze zájezdu, šli jsme na chvíli do klubu a já se tam zdržela. Domů jsem přišla kolem čtvrté a nadávala jsem si. Jen Nataša vytáhne paty, už ponocuješ! Kdybych si aspoň mohla přispat, ale to ne!

Musela jsem do divadla, vybalit boty a dvě skříně kostýmů ze zájezdu a z režiséra jsem potřebovala dostat informaci, v jakém pořadí mají švadleny došívat kostýmy do nové hry a kdy bude chtít, aby v nich herci začali zkoušet.
Když jsem si uvědomila, kdo na mě troubí, rychle jsem se probrala.
„Fakt mě svezeš?“
Otevřel dveře auta a pozval mě dovnitř.
„Nejenom, že tě svezu, ale až si mě konečně všimneš, tak tě milerád i svedu.“
Za chvíli jsme byli před divadlem, ale protože byl ještě čas, zůstali jsme sedět v autě. Já mu referovala, jak bylo na zájezdě a on na mě koukal jak na tiket sportky, který mu vyhrál deset melounů.
Od polikliniky vyběhli dva herci se svačinou, od nádraží pospíchala skupinka dalších, kolem divadla pochodoval Pája Homolák a jako každý den před zkouškou, i dnes si svědomitě opakoval text- nebo se alespoň tak tvářil a úspěšně hrál své mini- divadlo pro Kolíňáky, kteří ho zvědavě pozorovali, kulisáci tahali kulisy ze stěhováku, od vchodu pro zaměstnance se vykulila vrátná Mařenka a nadávala Zdeňkovi z malírny, který vedle dveří opřel o divadlo čerstvě namalovaný poutač a ona se o něj otřela, Pivola u parku cosi probíral s Vécé a ta ze sebe začala nenápadně svlékat bundu a přisouvala se k němu blíž a blíž…
Ne, nemuseli jste být od divadla a přesto jste poznali, že tihle všichni k němu patří. Byli totiž jiní. Oblečením– někdy stačila dlouhá šála nebo kabát až na zem, tím, jak spolu mluvili, jak na sebe na ulici volali, jak přecházeli přes silnici, jak se na vás podívali, usmáli…
Oni prostě hráli už na ulici! Jako by je blízkost divadla provokovala k tomu, aby divadlo hráli už před jeho dveřmi. Někdy jsem měla pocit, že s nimi divadlo přijelo z Prahy. Táhnou ho za sebou ulicemi. Je s nimi v obchodech kolem divadla. Zůstává v lidech, kteří je potkají…

…V noci jsme v klubu mluvili o divadle ve Starém Městě nad Labem, kde byl minulý týden umělecký soubor zrušený pro nedostatek financí. A hlavně pro nezájem radnice a občanů.
Zdálo se nám to neuvěřitelné! Rozpustili tam profesionální soubor po padesáti letech existence! Všichni dostali výpověď! Herci i lidé kolem nich! Divadlo přestalo existovat, i když budova na svém místě zůstala.
Ano. Budova zůstala, ale divadlo dostalo padáka. Teď jim tam stojí kulturní dům, jakých jsou po republice stovky. Kulturní dům, kam se bude kultura dovážet. Jako byste dělali guláš bez cibule…
Staré Město možná ani netuší, o co se připravilo. Z jejich města zmizela nenávratně atmosféra kolem divadla, premiéry, které se stávají součástí kulturního života každého města, kde divadlo je, zmizeli divadelníci, kteří do města přinášeli divadelní, ničím nenahraditelné fluidum, zmizela divadelní vůně, která když ve městě není, je to znát.
Staré Město už nikdy nebude mít svá představení, která se nazkoušela v jeho divadle, nebude mít své herce, kteří reprezentovali město, jejich herci budou chybět na nejrůznějších městských akcích, budou chybět školám. Žádný občan Starého Města už nikdy nepocítí hrdost na svoje divadlo a na svoje herce. Hrdost, jakou pocítili Kolíňáci, když Bedřich Vlk, herec jejich divadla, dostal v televizi, před očima celého národa, Cenu Alfréda Radoka!
V klubu vládla doslova pohřební nálada. Těžko jsme se s tím smiřovali, ale změnit se to nedalo. Staré Město o divadlo, které si ve třicátých letech minulého století postavili místní ochotníci, nestálo. Nebojovalo o ně. Nejsou peníze, tak divadlo zrušíme. K čemu nám je dneska divadlo?
Staré Město nepřišlo jenom o umělecký soubor a o lidi, kteří tam pomáhali divadlo dělat. Přišlo o víc. A co získalo? Nálepku kulturních barbarů, kterou ze sebe těžko někdy smyje.
Nebylo to unáhlené rozhodnutí, kdepak. Zrušení se chystalo několik měsíců. Všechna divadla, i to naše, proti tomu protestovala, psali jsme petice na ministerstvo, na Městský úřad Starého Města, kde si novináři podávali ruce, náš starosta se dokonce spojil s jejich radnicí, ale všechno bylo marné. Bylo to v rukou města. A oni si do toho nenechali mluvit nikým, ani ministerstvem.
Prý tam mají nového starostu, který jednomu novináři řekl, že divadlo je v dnešní době zbytečný přepych. A nejenom dneska. Že on byl v divadle naposledy, když chodil do školy a že ani neví, co se hrálo, protože měl s sebou prak a střílel s klukama na jeviště skobičky…
„Není dýmu bez ohně! Město bez divadla je špatné město!“
To vykřikoval v noci v klubu Oldřich, kterého jsem poprvé viděla opilého a smutného. Všichni jsme z toho byli špatní…
Vzpomněla jsem si na našeho pana starostu, který včera mluvil s Bedřichem. On a oba místostarostové a městská rada byli kulturní lidé. Nemohli ani být jiní! Kolín je kulturní město, voliči jsou kulturní, a tedy je kulturní i starosta a městská rada. Kolínští radní si nás váží a my si vážíme jich.
Když jsme se v ranních hodinách všichni shodli na tom, že je to příjemný pocit, vědět, že v Kolíně by se takové barbarství stát nemohlo, šli jsme konečně spát…
…Na chodníku se zastavil Bedřich a koukal do auta jak uhranutý. Luboš otevřel dveře a Bedřich se naklonil dovnitř.
„Hm… zase ta tvoje vůně, Simonko!“
Díval se na mě se stejným obdivem, s jakým se rozplýval nad pískající peněženkou, kterou si přivezl Pája z Holandska. No a co? Teď obdivoval mě a mně to dělalo dobře. Šťastně jsem se na něj usmála. Jsi můj léčitel, Bedřichu a nevíš o tom!
„Jak to s tou její vůni můžete vydržet v uzavřeném prostoru, pane Novotný?“
Luboš se rozesmál a vzal mě kolem krku.
„Nemůžu! Odveďte si ji, pane Vlku, nebo za sebe neručím!“
Vylezla jsem z auta, Bedřich mě vzal podpaží a vedl si mě ke dveřím vrátnice.
„V pátek ti přinesu perník, ať máš na sobotu a na neděli.“
Chytil se za srdce a zapotácel se. Mařenka, která se vracela z polikliniky ze svého každodenního nákupu- kafe, cukr, rohlíky, se vyděsila.
„Co je vám?“
„Jsem zasažen, Mařenko! Simonou a perníkem!“
„Jděte do háje! Už máte svý léta a pořád blbnete, Béďo! Já myslela, že vás to kleplo!“
Mařenka kulhavě stoupala do schodů k vrátnici a Bedřich za ní dojatě koukal.
„Podívej se, Simono, jak ono nám to šlape! Ťap. Bum. Ťap. Bum. Ťap. Bum. Ťap. Bum. Bábina moje slaďoučká, kulhavá!“
Byla jsem zapomenutá.
Vešli jsme do divadla, Bedřich se postavil před okno vrátnice a zamilovaně pozoroval, jak Mařenka řve na Oldřicha, že nehlídal telefon, ale coural bůhví kde, nadává klukům z techniky, že nezalili připravené hrníčky s kafem a vodu nechali skoro vyvařit, a když všechny postavila do latě, zvedla vyzvánějící telefon.
„Divadlo. Ale mluvte rychle, my tady nemáme čas! Teď jsme přišli!“
A protože jsem stála nejblíže, ukázala na tašku plnou rohlíků.
„Simono, vyndej ty rohlíky támhle do košíku, herci se mi hrabou v tašce a už mi
u ní dvakrát urvali ucho! Kdo se s tím má pořád přišívat?“
Chvíli poslouchala hlas v telefonu a pak ho utnula.
„Helejte, jestli chcete angažmá, my vás teď vzít nemůžeme. Nejsou peníze. Přepnu vás na našeho pana řiditele, on vám řekne totéž, ale inteligentně.“
Pak konečně těžce dosedla do své vysezené židle a masírovala si nohu.
„A to jsem, já blbá, jezdila na koni, Simonko! Spadla jsem a tu svoji hnátu po obrně jsem si zničila ještě víc. Vem si rohlík, je křupavej! Od Lukešů!“
S rohlíkem v ruce jsem si šla přečíst ferman.
I když jsem zhruba věděla, co mě tenhle týden čeká, vidět to všechno černé na bílém, bylo kruté. Dneska zájezd, zítra představení dopoledne a večer, ve středu a ve čtvrtek zájezd. A k tomu všemu musí být ve čtvrtek na dopolední zkoušce hotové kostýmy, měsíc před premiérou, což prý v našem divadle nemá obdoby! Pro mě to znamenalo neustále honit dámy z krejčovny, aby sebou hodily a nešily hadry pro všemi neoblíbenou Černou zmiji na její dovolenou k moři. Pravda je, že švadleny by se na ni nejradši vykašlaly, ale sháněla pro krejčovnu látky a vědělo se o ní, že sežene vždycky všechno a včas. Tak s ní chtěly být
zadobře.
„Co tomu říkáš?“
Eva, inspicientka, se kterou mám stejnou krevní skupinu, ťukla prstem na požadavek režiséra, týkající se kostýmů na čtvrteční zkoušce. Pokrčila jsem rameny.
„Víš, jak ty kostýmy budou vypadat na premiéře?“
„Kostým se musí sžít s hercem. A naopak.“ Vysvětlila mi Eva s vážnou tváří a Irena, která nás poslouchala, se přidala.
„Říkal, že kostýmy musí být jako prase. Že prý kašle na paní lékárníkovou, která se s ostatníma snobama natřásá o premiéře v první řadě a jediné, co ji opravdu okouzlí, jsou boty hlavní představitelky!“
„On paní lékárníkovou zná,“ zeptala jsem se nevinně Ireny a už jsme se smály všechny tři. Copak paní lékárníkova. Tak jsme říkaly jisté milovnici divadla, která po každé premiéře kritizovala kostýmy. Jak jsou ušité a z jaké látky. Jaké jsou knoflíky. Jakou barvu mají boty.
Všimla si každé maličkosti. Třeba nezapnutého knoflíku nebo nedovřeného zipu.
Po poslední premiéře dokonce přišla do zákulisí, nechala si mě zavolat a vytkla mi utržené podsazení hlavní představitelky. Ta si ho urvala dvě vteřiny před nástupem na jeviště a už se nedalo nic dělat. A tak jsem paní lékárníkové řekla, že to byl režijní záměr a pokud ho nepochopila, nepochopila z té hry vůbec nic! Hodila drdolem a…
„Být vámi, nesměju se.“ Varoval nás kolem procházející Oldřich. „Den je dlouhý! Všechny tři máte před sebou zájezd a za sebou proflámovanou noc. A při vaší neschopnosti, dívky, bych se bál být zájezdovým obecenstvem…“
Procházel chodbou a zval herce do zkušebny.
„Až po vás, pánové, až po vás. Račte, prosím, k uměleckému výkonu.“
Šly jsme si radši stoupnout na jeviště. Tam byl větší klid. Eva ukázala do seznamu kostýmů.
„Tyhle kostýmy budeš muset, Simono, nějak zpatinovat.“
Přikývla jsem.
„Dám je klukům z techniky, ať v nich párkrát jedou na zájezd a bude to.“
„On je mladý a chce být jiný za každou cenu.“
Irena přemýšlela nahlas a my s Evou hned věděly, o kom mluví. O mladém režisérovi,
kterému dal náš ředitel příležitost, aby ukázal, co umí.
„Koukala jsem minule na zkoušku a můžu ti říct…“ ztišila jsem hlas, „to, co on si dovolí říct našim hvězdám, to si hned tak někdo nedovolí!“
„A víš, čím to je?“ Eva šeptala také. „Protože on neví, že jsou to naše hvězdy!
Nicméně se připrav, že budeš muset, díky jemu, kostýmy před premiérou aspoň jednou
vyprat!“
Těžce jsem vzdychla.
„To mám radost.“ Pak jsem si vzpomněla na zájezd a rozzářila jsem se. „Evi, můžu si
dneska v autobuse sednout k tobě?“
„Přijď, budu ti vyprávět o Černé zmiji!“
Eva otočila oči v sloup a já věděla, že se mám na co těšit. Když jsme totiž spolu jely na zájezd, sedala jsem si k ní na inspicientské sedadlo a celou cestu jsme proklábosily.
Pak jsme se rozloučily. Eva měla dneska až do zájezdu volno a šla na pedikúru kousek od divadla, k Růžence do Růže. Irena šla na zkoušku do zkušebny a já se šla nahoru do garderoby převléknout, pak jsem vzala několik klobouků, které chtěl mít dneska režisér ve zkušebně, notes, tužku a znovu jsem sešla k vrátnici.
Všichni se už přemístili do zkušebny a na chodbě bylo nezvyklé ticho. Na jevišti se totiž dneska nezkoušelo, protože druhá parta měla studijní volno. Mařenka na vrátnici žbrblala, že jí Vondrák nezaplatil kafe, Luboš před divadlem nasedal do auta a Mirek, šéf techniky, se domlouval s kulisákama, kdo pojede na zájezd místo nemocného Růžičky.
A já si to namířila do zkušebny.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet