Když mě divadlo svléklo do naha 7

Autorka článku: Irena Fuchsová BUM A PRÁSK A JE TO TADY! Když jsem procházela chodbou, všimla jsem si v jedné z pánských šaten opozdilce, který se převlékal. Zvědavě jsem se zastavila. Kterýpak to je? Přetahoval si přes hlavu svetr a ukazoval mi opálené tělo a za chvíli i obličej…

Černoch!
„Ať žijí profesionálové, pane Sedláku,“ zkonstatovala jsem ironicky a chtěla jsem pokračovat ve své ladné chůzi, ale nešlo to. Nemohla jsem odtrhnout nohy od země! To jsem se k něčemu přilepila, či co?!
Černoch si sedl na židli a koukal na mě. Ušklíbla jsem se.
„Určitě ode mě chcete podat košili, ve které zkoušíte a kterou jsem vám včera vyprala a vyžehlila. I když jsem nemusela, protože je to vaše soukromá košile. A už vůbec bych vám ji nemusela podávat, ale když na to tak čekáte…“
Stáhla jsem košili z ramínka a podala mu ji.
„Prosím.“
Zabodl se do mě modrýma očima.
„Proč jste na mě tak zlá, Simono?“
Neměla jsem sílu z jeho pohledu utéct, ale naštěstí se od vrátnice ozvala Mařenka. Vysvobodila mě už z bryndy několikrát! Když jsem se nedávno dostala do menšího konfliktu se sousedem v ulici a on mě svými argumenty zahnal do slepé uličky, přistihla jsem se, že koukám kolem sebe, jestli náhodou někde nestojí a nezavolá na mě…
„Sedláku! Volá vás Olda! Máte jít okamžitě do zkušebny!“
Nebýt Mařenky, stála bych tam jak zkamenělá dál! Černoch si začal rychle oblékat zkušební košili a já konečně vycouvala do chodby. Pomalu jsem šla do zkušebny a v hlavě mi hučela ta jeho pitomá otázka.
„Proč jste na mě tak zlá, Simono?“
Co ho to napadlo, filozofa? A jak na mě koukal! A komu říká Simono, drzoun?! Na co si to hraje, ňouma pražskej!
Ve zkušebně to hučelo stejně jako v mé hlavě. Režisér se domlouval s rekvizitářkou, kulisáci přidělávali do podlahy dveře a Oldřich stál nad nimi a důležitě trval na pěti centimetrech, o které měli dveře posunout dopředu.
Postavila jsem se kousek od režiséra, a když jsem viděla, že jeho debata s rekvizitářkou ještě chvíli potrvá, sedla jsem si do houpacího křesla, které „hrálo“ a bylo připravené na třetí obraz. Sotva jsem se jednou dvakrát zhoupla, cítila jsem, že se propadám do voňavé kupky sena. Ozvala se proflámovaná noc. Maličko jsem přivřela oči, ale dávala jsem si pozor, abych náhodou neusnula.
Měla jsem pocit, že slyším nejméně čtyři duhy, jednu přes druhou. Ano, slyším! Tak hlasitá to byla zvuková barevnost!
Víťa si opakoval roli za pomocí Ireny, Vondrák vyprávěl, co včera výjimečně vařil, jedni se bavili o psech, jiní o chalupách, režisér se dohadoval s rekvizitářkou Vlastičkou a pan Oldřich kázal kulisákům.
„Pánové, vaše nepřesnost bude mít tragický dopad nejenom pro tuto zkoušku, ale i pro náš ústav. Vidím, že své námitky proti vám, budu muset ventilovat jinak a to tak, že vám vaše šklebící se ústa rozšlapu! Řekl jsem o pět centimetrů! O pět! Nikoli o půl metru, pane Kopejtko!“
Pan Kopejtko neboli Markýz, který vešel do dějin našeho divadla tím, že spustil na zájezdě na hlavy herců oponu, se podíval na dveře, které měl posunout o pět centimetrů a posunul je podstatně dál.
„Jo? Vo pět? A proč to neřekneš hned? Tak já to předělám…“
„Budete muset, pane Kopejtko!“ Oldřich se důležitě podíval na druhého kulisáka, který na něho dělal za jeho zády opičky a podal mu tužku.
„Pane Bukový, plně důvěřuji vaší inteligenci, která se zatím příliš neprojevila. Ale protože ve srovnání s panem Kopejtkem musím přiznat, že jste na tom poněkud lépe, pověřuji vás, abyste si laskavě zanesl tuto změnu pěti centimetrů do svých plánů, ať nad těmito dveřmi, výrobkem Ládi, mistra truhlářského, nemusíme opět zítra marnit můj drahocenný čas!“
„Náš čas je taky drahej, šéfe!“ Ozval se pan Kopejtko od země, kde se mordoval s dveřmi.
„Kolika pivy měříte svůj čas, pane Kopejtko,“ zeptal se ho Oldřich jízlivě a Markýz mu s radostí odpověděl.
„Žádným pivem, Oldo! Velkým rumem!“
Oldřich zčervenal, protože neměl rád, když se mu říkalo Oldo. Ke své smůle červenal často. V tu chvíli v mých čtyřech duhách bouchly dveře u zkušebny. Přišel ještě někdo, ale barevnost duh to nezměnilo, protože ten někdo mlčel. Mlčel a díval se na mě.
Podívala jsem se ke dveřím a uviděla Černocha.
Stál tak, že jsem se na nikoho jiného ani podívat nemohla. Duhy zmizely. Teď bylo pro změnu hrobové ticho, protože se všichni někam ztratili.
Vpili jsme se do sebe pohledy a ve stejné setině vteřiny mezi námi projel blesk. Vážně! To nejde nazvat jinak! Bylo to jako ve filmu s Louisem de Funésem, když se poprvé potkal se svou nastávající. Proběhlo mezi nimi něco podobného. Elektrický proud? Nebo blesk? A totéž se mezi nimi opakovalo, když se dotkly jejich ruce či tváře.
A s námi to bylo stejné! V hrobovém tichu vylidněné zkušebny bily hromy a šlehaly blesky a my se přitom na sebe dívali v absolutním tichu!
Najednou mě probral prudký pohyb. Režisér mě zhoupl v křesle. Vyskočila jsem a klobouky mi spadly na zem. Pomohl mi je sesbírat a když jsem s ním vyřídila, co jsem potřebovala, zmizela jsem ze zkušebny a na Černocha jsem se už radši ani nepodívala.
Co to bylo? A bylo to vůbec? Třeba se mi to zdálo!
Šla jsem po schodech dolů a za sebou jsem slyšela režisérův hlas.
„Začneme! A svižně! Představte si, že je jaro! Slunce! Krásný den! Láska! A dlouho nepršelo! Jedeme, jedeme!“
Jako bych byla opilá. Musela jsem se na chvíli na balkoně zastavit a projít se ochozem. Koukala jsem na vystavené fotografie z představení a pokyvovala hlavou. Má pravdu. Dlouho nepršelo. Má pravdu. Kéž by už konečně zapršelo…
Je jaro… krásný den… láska.
Tehdy mě poprvé napadlo, jak dlouho vlastně trvá láska.
Když jsem přišla k vrátnici, vykoukla Mařenka.
„Simonko, máš volat do krejčovny!“
Z vrátnice jsem volat nešla, Mařenka tam někoho měla, vlezla jsem radši do kabinky vedle koupelny. Vytočila jsem číslo do krejčovny a vtom jsem ucítila, že se dveře za mnou
potichu otevírají a někdo mě bere zezadu kolem pasu.
Byl to Michal.
Michal?!
Zmateně jsem si uvědomila, že jsem poprvé nazvala Černocha jeho jménem. Michal.
Stál tiše za mnou, jemně mě objímal a hlavu měl položenou na mém rameni.
„Krejčovna,“ ozvalo se ve sluchátku a Michal mě k sobě přitiskl.
„Tady… Simona Vernerová…“
Líbal mě do vlasů. Hořela jsem. To je červená knihovna, co? Ale my ženské víme, jak mi bylo. Zakryla jsem sluchátko.
„Michale! Nech toho! Pusť mě!“
Proboha, vždyť já mu i tykám! Přitiskl mě k sobě ještě víc.
„Co jste ode mě chtěli?“ Třásl se mi hlas a do sluchátka jako kulomet zněl hlas
Emilky, vedoucí švadlen.
„Simono, zítra budete mít všechno hotové! Zůstaneme tady dneska třeba do půlnoci, nemám zapotřebí, aby mě ňákej holobrádek režisérská buzeroval, že nejsme schopný ušít pár hadrů do tý jeho super hry, na kterou stejně nikdo chodit nebude, protože to režíruje blbec a jestli si myslí, že…“
Emilka mluvila a mluvila a já se o Michala trochu opřela. Vychutnávala jsem si jeho blízkost, jeho dech, jeho ústa, jeho ruce a také to, co mi šeptal.
„Broučínku! Ty se celá třeseš! Miláčku můj!“
Znovu začaly bít hromy a šlehat blesky a k tomu jsem cítila jeho ruce kolem svého těla, vůni jeho jednadvaceti let a sílu muže, které jsem si nemohla nevšimnout…
Tři roky jsem se nemilovala a deset let mě nikdo nepolíbil!
Stala se ze mě stará panna, která se bojí mužů a které vyhovuje Bedřich se svým neškodným zbožňováním. Může za to manželství s jedním ožralým šmejdem…
Dost!
Položila jsem telefon a pokusila se na tom jednom metru čtverečním k Michalovi otočit, ale nedovolil mi to. Zaprosila jsem.
„Pusť mě! Prosím! Michale! Někdo sem přijde!“
„Ať! Ať sem přijdou! Ať to všichni vidí! Simoušku, já jsem se do tebe zamiloval!“
Znovu mě k sobě přitiskl.
„A ty cítíš totéž! Přiznej to, Simoušku! Cítíš to samé!“
Stál těsně za mnou. Kdyby někdo otevřel dveře, nemuseli bychom vůbec nic vysvětlovat. Osmatřicetiletá garderobiérka se mačká s jednadvacetiletým hercem v telefonní kabině.
„Milujeme se! Milujeme se! Milujeme se!“
Zavřela jsem oči a jeho šeptání mě kolébalo. Jako bych ležela na lehátku a houpalo mě klidné moře.
„Milujeme se! Milujeme se! Milujeme se!“
Já to vím! Teď už to vím! Chvění, které mezi námi probíhalo a které jsem nikdy před tím nezažila a které on pojmenoval a nestyděl se za to. Ano. Byla to láska. Láska na první
pohled. Mě potkala láska na první pohled! Ona opravdu existuje!? Páni, ona opravdu existuje!
„Asi ano.“
Tiše jsem souhlasila, ale jemu to nestačilo. Rozkřičel se na celou kabinu.
„Žádné asi! My jsme se do sebe zamilovali! Simoušku, miláčku!“
To už se nedalo vydržet! Vyškubla jsem se mu, rozrazila dveře a šla od něho co nejdál. No, co nejdál ne. On trucoval u ledničky a já se postavila před ferman.
Mařenka na nás koukala vykloněná z okna vrátnice a nic nechápala.
„Sedláku, nechcete rohlík?“
Chvíli bylo ticho a pak se Michal rozkřičel na celou chodbu.
„Já chci Simonu! Já chci Simonu! Já chci Simonu!“
Křičel jako malé dítě a já se rozhlížela, kdo to slyší. Nikdo tu naštěstí nebyl a Mařenka po něm mávla rukou.
„Vy byste toho chtěl, Sedláku.“
Usmála se na mě, jako by říkala, mladej a blbej, viď, Simonko?
„Ta se na vás vykašle! Co by s váma měla? Akorát problémy!“
Ozval se telefon. Mařenka ho vzala a s úsměvem, který pořád patřil mně, se ohlásila. Hned se ale naštvala.
„Hele, neřvi na mě, Oldo! Neřvi na mě! Je tady. Kde by byl! Co? Co dělá? Co by dělal. Stojí a kouká na Simonu.“
Položila sluchátko, znovu po nás koukla a pak si vzala pletení. Mlčela. Michal koukal na mě a já koukala na Michala. Nevím, za jak dlouho Mařenka promluvila, ale byla to dlouhá a sladká věčnost.
„Sedláku, máte bejt už dávno ve zkušebně! Začali zkoušet bez vás! Olda je na mrtvici! Váš text čte nápověda!“
Michal prošel těsně kolem mě, konečky prstů mi lehce přejel po tváři, prošel chodbou do hlediště, a protože za sebou všude nechával otevřené dveře, slyšely jsme s Mařenkou, že celou cestu divadlem, od pokladny až nahoru do zkušebny, vyřvává jedno a to samé.
„Dneska budeme! Vedle sebe budeme! Vedle sebe budeme! Sedět v autobuse! Budeme! Vedle sebe budeme! Budeme! Sedět v autobuse!“
Mařenka koukala z okénka vrátnice a kroutila hlavou.
„Cvok,“ okomentovala, co viděla a slyšela. „Simonko, a ty nechceš rohlík?“
Chtělo se mi křiknout Ne! Já chci Michala!, ale místo toho jsem se podívala na hodinky, abych věděla, jak dlouho budu čekat na chvíli, kdy si sedneme v autobuse vedle
sebe. A až pojedeme po představení domů a v autobuse bude tma a nikdo nás neuvidí, budeme se držet za ruce…
Jo, milá Evo, dneska spolu sedět nebudeme!
Vyšla jsem před divadlo, abych se trochu vydýchala. K chodníku přirazila divadelní dodávka.
„Simono, nemáš chvíli čas? Nechce se ti se mnou dojet do čistírny? Teď mi volali, že
mají hotového Ducha.“
Luboš. Před týdnem jsme do zálabské čistírny odvezli kostýmy ze hry Rozmarný duch a já se klepala, aby to stačili udělat do čtvrtka, kdy je představení. Tak to je výborné, že už to mají hotové!
„Jedu! Jedu!“
Rozeběhla jsem se k autu a Luboš mi otevřel dveře. Když jsem se na něho podívala, zarazil se.
„Co je? Jsi nějaká rozehřátá! Lesknou se ti oči! Neleze na tebe něco?“
Rozesmála jsem se.
„Tak to ti pěkně děkuju! Mně je tak hezky, jako už dlouho ne a ty mi řekneš, jestli na mě něco neleze!“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet