Když mě divadlo svléklo do naha 8

Autorka článku: Irena Fuchsová ACH, TA LÁSKA NEBESKÁ. Když Michal přišel do autobusu, já už seděla na svém místě. Stál u mě Tomáš, blonďatý „milovník“ a vyprávěl mi o své motorce, které věnoval víc času než divadlu, což mu nevadilo, na rozdíl od režisérů, kolegů a nápovědy.

Najednou se nad námi ozval nepříjemný hlas, plný ironie.
„Dovolíš, oblastní hvězdo silnic?“
Tomáš se překvapeně otočil a ustoupil z uličky blíž ke mně, aby Michal mohl projít dál do autobusu. Ten se ale nepohnul a bez úsměvu pokračoval.
„Dovolíš, oblastní umělče, jehož sláva končí v Pečkách?“
„Co je, vole? Jaký Pečky? To neprojdeš?“
„Já nechci nikam projít. Stojíš mi v cestě, balvane. Chci si sednout.“
„Cože!?“
Tomáš se upřímně vyděsil.
„Kam si chceš sednout, vole?“
Musela jsem se smát. Na Michalovi bylo vidět, že váhá, zda má říct k paní Vernerové nebo k Simoně. Pak pohodil hlavou a vzpurně, jako malý kluk, vykřikl na celý autobus moje jméno.
„K Simoně! Chci si sednout k Simoně, ty idiote!“
Tomáš se málem skácel.
„K Simoně? To chceš, aby z tebe měla smrt?“
„Co ze mě bude mít, do toho tobě nic není! Vodpal, kreténe z DAMU, kterej se chlubí tím, že měl červenej diplom a přitom neumí hrát! Padej se naučit třetí vodstaveček na stránce sedm, ať na jevišti neblekotáš jako minule!“
„Co minule? Jakej vodstaveček, vole? Co to kecáš, ty… ty debile z konzervatoře! Já mám vysokou školu, ty kreténe!“
„Stejně ti nepomůže, debile! A ještě chvíli stůj před Simonou a vykopu tě z autobusu a pojedeš na zájezd na tý svý vyčvachtaný kobyle! Jenom kretén, jako seš ty, může tomu vehiklu říkat mo- to- rka!“
Tomáš byl v takovém šoku, že ani nereagoval na urážku své milenky.
„K Simoně? On si jde sednout k Simoně! K Simoně?“
Vycouval ode mě do uličky a sunul se dozadu do autobusu. Cestou každému hlásil, že dneska budou v autobuse dvě mrtvoly, protože Simona se Sedlákem se co nevidět zamordují!
Nevím, co říkal dál, protože jsem přestala slyšet.
Michal si sedl vedle mě, přitiskl se ke mně celým tělem a vzal mě za ruku. Nebránila jsem se, i když tma ještě nebyla. No a co? Co je špatného na tom, když se dva lidi vezmou za ruku? A navíc, nebyl tady nikdo, kdo by nás viděl! Všichni totiž z autobusu zmizeli! Zůstali jsme tady jenom tři. Autobus se totiž za chvíli rozjel, takže s námi musel být ještě řidič…
Neviděli jsme, neslyšeli. Dívali jsme se na sebe, vdechovali se, bez studu jsme si přiznávali všechno, co jsme k sobě v sobě cítili, nic jsme si nezapírali, nic jsme se nesnažili přikrášlit, změnit, nalhat- a naše upřímnost nás oba opila, ohlušila, zaslepila.
A ty doteky! V životě jsem ještě nic takového nezažila!
Bože, sedět vedle sebe a dotýkat se! Nic víc jsme nepotřebovali. Teď ještě ne. Plavali jsme v tom našem vajíčku, vytvořeném na dvou sedadlech divadelního autobusu, který projížděl zemí českou z Kolína do Ústí nad Orlicí.
Když jsme přijížděli k Ústí alejí stromů, jejichž větve se nad silnicí spojovaly v zelený tunel, začaly ke mně pronikat hlasy lidí. Už jsme zase nebyli v autobuse sami.
Probrala jsem se a opatrně se pokusila vytáhnout svou ruku z ruky Michala. Nepustil mě.
„Čeho se bojíš?“
„Michale…“
Něco v mém hlase ho obměkčilo. Pustil mě, ale uraženě se díval před sebe.
„Nezlob se…“
Přejela jsem mu konečky prstů uraženou tvář.
„Už jsou tady zase lidi!“
Konečně se usmál. Oba jsme se usmáli. Otočil se na mě a vpil se do mě očima.
„Miluju tě, Simono.“
„Já tebe taky, Michale.“
Zastavili jsme před divadlem. Vystoupili jsme z autobusu a Mirek, vedoucí jevištní techniky, který se zrovna vracel z večeře, mi vzal pracovní tašku a do divadla jsem vešli spolu. Hned za dveřmi na nás ale čekal Michal.
Přistoupil k nám a chtěl Mirkovi tašku vzít. Ten se zarazil.
„Co je?“
„Chci vzít Simoně tašku.“
„Proč? To myslíš, že ji neunesu či co?“
Mirek tašku nechtěl pustit. Nejel autobusem, protože technika vyjíždí na zájezdy několik hodin před námi a tak nevěděl. Ti, co s námi jeli, ti už věděli. Uhranuli jsme je tím, co z nás vyzařovalo. Věděli, ale tvářili se, jako by nic. Vyčkávali, co bude.
Z Michala se stal rázem vzpurný kluk.
„Prostě chci vzít tu tašku, protože je Simony!“
Pomazlil se s mým jménem a mě zamrazilo. Mirek se na mě podíval, já se usmála a on najednou také věděl, i když ještě nic nechápal. Dal Michalovi tašku a ukázal na dveře s nápisem Vchod na jeviště.
„Simono, skříně máš hned nad schodama, půjdeš kolem nich. Já jdu na jeviště předat
Evě scénu…“
Prošel otevřenými dveřmi do temného hlediště a vylezl na jeviště, kde stála Eva a Bedřich, který měl umělecký dozor. Kontrolovali, jestli je scéna připravená tak, jak má být a on, jako šéf techniky, musel být při tom.
Zůstali jsme s Michalem sami.
„Žárlím,“ zkonstatoval klidně. „Žárlím na to, že ti Mirek vzal tašku, které ses dotýkala!“
Zaposlouchala jsem se do sebe. Ne. Já nežárlím. Naštěstí. Zbláznila bych se, žárlit na kluka o sedmnáct let mladšího!
„Já nežarlím.“
„Protože mě nemiluješ jako já tebe!“ Prudce mě obvinil, ale hned se kajícně omluvil.
„Promiň, broučku! Víš, co chci?“
„Vím.“
Opravdu jsem věděla. Chtěl to samé, co já. Aby už bylo po představení a jeli jsme domů. Oba jsme byli nešťastní z toho, jak rychle jsme z našeho vajíčka vypadli mezi lidi. Až bolestně jsme toužili být sami! Kdekoli, ale sami!
„Co je, vy dva? Dneska se budou kostýmy roznášet po šatnách samy?“
Buch. Zastavila se u nás Věruška, vlásenkářka a těsně vedle nás bouchla svojí vlásenkářskou taškou. Když jsme neodpověděli a dál na sebe koukali, zvedla tašku a protože byla prťavá, táhla ji skoro po zemi. Určitě schválně, aby jí Michal pomohl, což dělával. Když tentokrát nepřiskočil, otočila se a hodila po něm úsměv s výzvou.
„Michale, přijď pak za mnou, dáme cigárko!“
Došli jsme do šatny, Michal položil moji tašku na zem, zlíbal mě pohledem a šel ke dveřím. Jde na cigárko?
„Michale!“
Hlas jsem měla plný úzkostí. Polekaně se otočil.
„Co se stalo?“
Milovala jsem jeho modré oči v jeho černošské kebuli!
„Já žárlím taky!“
Oddychl si.
„To jsem rád! Ale neboj! Věruška není můj typ.“
A zmizel. Zlomyslně jsem se usmála. Nejsi jeho typ! Heč, heč! A mně s taškou pomohl a tobě ne! Heč, heč, Věruško!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet