Když mě divadlo svléklo do naha 9

Autorka článku: Irena Fuchsová ZAMILOVANÝ GRAFOMAN. Potom začal běžný zájezdový kolotoč. Zvukaři připravovali přístroje, zkoušeli zvuk, osvětlovači nasvěcovali scénu, rekvizitářka vybalovala rekvizity a roznášela je po jevišti a po šatnách. Věruška s nezbytným cigárem kralovala v jedné šatně mezi parukami a já vyndávala ze skříní kostýmy.

Věruška s nezbytným cigárem kralovala v jedné šatně mezi parukami a já vyndávala ze skříní kostýmy.

Zapnula jsem žehličku, protože některé kostýmy spadly z ramínek a potřebovaly přežehlit a zbytek jsem roznášela po šatnách podle toho, kde kdo seděl. Byla to malá detektivka, šatny byly prázdné, protože herci utíkali na večeři do hospody vedle divadla, a ty, Simonko- garderobiérko, hádej, kdo kde sedí!
Většinou se to dalo odhadnout. Měli na stolkách hozené taštičky s líčidly, které jsem znala, ale také například Lidové noviny- pan Pivola, křížovky- pan Vondrák, nedojedená houska- malá Moravcová a tak dále a dále.
U Pehy, který dělal řidiče divadelního stěhováku a na zájezdech nám všem vařil své smrťáky, jsem si jednoho objednala a pak jsem roznesla v zákulisí kolem jeviště pár kostýmů, které byly potřeba na rychlé převleky během představení. Osvětlovači pořád ještě nasvěcovali a jejich hlasy byly slyšet po celém divadle.
„Rozsviť šestku, Láďo! Zkus osmičku a dej do ní zelený filtr! Pravý portál rozsviť! Ne! Promiň! Levý rozsviť a pravý zhasni!“
Když jsem se chystala pověsit poslední kostým v koutku mezi kulisami, vystoupil za mnou Michal jako stín, objal mě a něžně políbil na tvář. Přejela jsem mu rty po tváři, která by potřebovala oholit, a on zase někam zmizel a místo něho vedle mě stál osvětlovač Láďa.
„Simono, budeš tady na ten převlek vidět? Nechceš sem dát lampičku?“
„Ani ne. Díky. To je lehký převlek, to zvládneme.“
Pokrčil rameny a zase zmizel. Podívala jsem se na kostým. Prožil se mnou krátké Michalovo objetí a byl to jeho kostým! Zajásala jsem! Vždyť já ho budu tady převlékat! Sice jenom vrchní kabát, ale budeme během představení sami! Sami! To mě tak potěšilo, že jsem si začala prozpěvovat.
„Nejdřív zpěv a potom slzy,“ ozvalo se z jeviště, kde Vondrák kontroloval, zda má v pořádku své rekvizity a hlavně jestli má v krabičce na cigarety opravdu cigaretu a ne
doutník, který mu tam při minulém představení dali jeho škodolibí kolegové. Nakoukla jsem
na jeviště, nastavila se jako na kameru a pronesla jsem reklamní slogan.
„Slzy zmizí v okamžení, použijete-li nejnovější čisticí prostředek! Fery Vondrák!“
„Já nevím, co všichni pořád máte.“ Naše reklamní hvězda se zakabonila. „Člověk se párkrát mihne v reklamách…“
„Jste v nich dobrý, tak co byste se nemihal!“
Moje lichotka zabrala.
„Simono, víte, na co se chystá reklama teď? Na hajzl papír! Voňavý, jemný, jedinečný! Každé použití je procházka voňavým jarním lesem! A já budu hrát hajného!“
To mě zaujalo.
„A co budete dělat, pane Vondrák?“
„Střílet!“
„A co?“
„No… budu střílet na holé zadky! Zadky budou utíkat, já za nimi párkrát vystřelím a pak zvednu do výšky toaletní papír a řeknu: Voňavý! Jemný! Jedinečný! Každé použití je…!“
„…procházka voňavým jarním lesem…“ Dopověděla jsem za něho a on nadšeně přikývl.
„Správně, Simono!“
„To bude bomba, pane Vondrák! A ten toaleťák, co zvednete, bude použitý?“
Mlčky a dlouze se na mě díval a pak smutně pokýval hlavou.
„Simono, Simono. Už jste jako oni. Zkažená. A byla jste tak nevinná, když jste do divadla nastoupila! Tak nevinná…“
„Pane Vondrák!“ Z rampy halekal osvětlovač. „Dejte si něco na hlavu! Ta vaše pleš mi bere světlo! Potřebuju nasvítit zrovna ten flek, kde stojíte!“
„A pak ať mi někdo říká, že divadlo je krásné!“ Vondrák se uraženě podíval na prázdné řady v hledišti a odešel z jeviště.
Šatny se plnily herci, odevšad byl slyšet křik, a když se ozvalo ječení naší milované režisérky Marie, která byla v Ústí nad Orlicí na návštěvě u sestry a přišla se na nás podívat s
celou svojí rozvětvenou a samozřejmě umělecky založenou rodinou, na chviličku jsem se lekla, že hrajeme v Kolíně a že nebude žádná zpáteční cesta autobusem…
Po chodbách každou chvíli přeběhl někdo polonahý, z jedné šatny na mě spiklenecky mrkla Eva a Irena pobaveně zvedla palec a já procházela zákulisím jako ve snách a ptala se po šatnách, jestli někdo ode mě něco nepotřebuje.
Pak jsem si sedla s vystydlým kafem od Pehy na chvíli k Věrušce, která mě vzala na milost, možná proto, že dávala paruky jak na běžícím páse a neměla čas být jedovatá…
Před zrcadlem seděla zrovna Vécé. Stahovala si vlasy do gumičky, než jí na ně dá Věruška paruku a vtom se ozval z pánské šatny křik Víti. Vécé se na nás zvědavě podívala, co se děje a my pokrčily rameny.
„Co to je?! Pojďte všichni sem! Honem!“
Ze všech šaten vybíhali herci, kulisáci, ukázal se i Peha se svým doutníkem a tak jsme se šly podívat také. Věruška s parukou v ruce, Vécé a nakonec jsem tam nakoukla i já, s podivným tušením, že za tím poplachem vězí Michal, kterého jsem neviděla od chvíle, kdy jsme se nadechli jeden druhého v koutku mezi kulisami.
V šatně už byli snad všichni! Nacpal se sem i pan Kopejtko a nechyběla ani režisérka, která pobaveně sledovala, jak Víťa vytřepává z košile, ve které měl hrát, nějaké bílé lístky.
„A podívejte se sem! Dívejte se!“
Teď zvedl svoji košili i Pivola, zatřepal s ní a lístky se sypaly i odtud! A na všech bylo něco napsané. Vypadalo to, že je to úplně stejný text! Tři, čtyři slova.
„A tady taky!“
Pan Pivola zvedl košili pana Vondráka, udělal s ní totéž a opět se sypaly lístky! Podlaha už byla jako zasněžená! No tohle?! Košile jsem připravila hercům na stolky, vyžehlené a složené! Žádné lístky jsem do nich nedávala, to jsem věděla určitě.
„A zde, prosím!“
Víťa rozklepal poslední košili, na zem se opět sneslo několik lístků a jeden z nich mi spadl k nohám. Zvedla jsem ho a přečetla si ho.
I love you, Simono!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet