Moje laskavá babička

Autor článku: Dagmar Moje babička mne bývala častou chůvou, v době nemoci, prázdnin, aby tak jak je zvykem u mnohých rodin, rodiče mohli chodit nerušeně do práce a o dítě bylo dobře postaráno, a to mojí babičkou bylo.

Byla to snad nejstarostlivější bytost jakou jsem poznala. Byla to obyčejná nevzdělaná žena, narozená v roce 1903, jak tehdy bývalo, vzdělání se dostalo málokteré dívce, ale její vrozená inteligence a takt – to bylo opravdu nepřehlédnutelné. Zkrátka uměla se chovat ke každému, byla vlídná, štědrá, nikdy jsem ji neslyšela zakřičet. Milovala zvířata a děti opravdu nezvyklou měrou. Byla vynikající kuchařka a milující, oddaná manželka. Měla jedno dítě, prožila úmrtí druhého novorozeného synka, prožila dva roky samoty, kdy její manžel, můj děda, byl nasazen na nucené práce do „rajchu“. Jejich láska byla v mládí i ve stáří nezlomná, nevyčerpatelná, vzájemná a krásná.

Nikdy jsem nezaslechla hádku, ani tu nejmenší. Každého člověka, tak mi mě, brala jaký je, nikdy nevytýkala, nepoučovala, neradila, ale přesto poznala, co mne kdy trápilo, ani jsem o tom promluvit nemusela. Byla uzavřená povaha, ale když někdo potřeboval pomoct, pomohla a také ji sousedé pomáhali, když zůstala ve stáří sama. Svého muže přežila o deset let a sama se dožila 86 let. Je zvláštní, že největší lásku, opravdu silnou, kterou cítím naprosto stejně velkou dodnes, jsem k ní pocítila právě po smrti dědy. Možná jsem vnímala její ztrátu, nezměrný smutek a sama jsem nechápala, jak bude žít po tolika létech společného života bez svého milovaného manžela. Ale babička byla křehká, ale přesto nesmírně silná žena, dokázala sama žít v domku na venkově, sama se o sebe starat a přežívat ten dennodenní smutek ze samoty. Navštěvovali jsme ji a přemlouvali, aby šla bydlet k nám, ale nikdy nechtěla, měla pocit, že by obtěžovala, tak raději trpěla svou samotu a s ní a se vším co je se samotou spojené se naučila žít a fungovat. Po pár letech už slábla, potřebovala už někoho u sebe a tak jsem to už nevydržela a vzala si ji k sobě domů a bydlela s ní.

Byl to překrásný půlrok v mém životě, babičku jsem nesmírně milovala, čekala mě až přijdu z práce, snažila se mi směšně a mile pomáhat, třeba skládat prádlo na žehlení nebo umývat kousek okna kam dosáhla, byla tak maličká, miloučká, jemná. Mívala takovou radost, když jsem ji každý den donesla něco dobrého, protože jsem znala její mlsný jazyk. Pochutnávala si na pribiňáčku, sladkostech, to byla její radost a vzpruha. S ní u nás bydlel její pes – Haryk, trpasličí pudlík, kterého jsem ji koupila jako štěně, aby nezůstávala tak moc sama. A tak spolu s mým tehdy malým školákem – mým synkem, s Harykem a babičkou jsme vedli opravdu spokojený a laskavý život. Měla svůj pokojíček, postel, lampičku, byla spokojená, pochopila, že sama být už není možné a myslím, že sama už být ani nechtěla. Když jsem občas vyrazila s kamarádkami za zábavou, tak mi synka pohlídala, už nebyl miminko, šlo jen o jeho pocit, že není doma sám. Byla moc ráda, když pro mě mohla něco udělat.

Po půl roce babička onemocněla, musela se přestěhovat k mým rodičům, kteří již byli v důchodě a mohli se o ni starat po celý den, protože potřebovala celodenní dohled vzhledem k jejímu stavu. Sláblo jí srdce a to způsobovalo celkovou slabost, začínala už žít vzhledem k začínající demenci ve svém světě, ale ne po celý den, měla krásné světlé chvilky. U rodičů jsem ji často navštěvovala až ji jednoho dne nechali převést do LDN. Nesouhlasila jsem, chtěla jsem si ji vzít k sobě, žádat o neplacené volno a o babičku se postarat až do konce. Tehdy jsem byla ale příliš poslušné dítě, i když hodně dospělé, a tak jsem si toto své přání a vím, že i její nechala vymluvit. V nemocnici jsem ji každý druhý den navštěvovala, střídavě s mými rodiči, babička nesmírně chřadla, bylo vidět, že ji nikdo nekrmí, starají se tak jak musí, nikoliv jak by který nemocný potřeboval. Vždy jsem ji donesla oblíbenou sladkou kávu, kterou jsem jí po lžičkách dávala a bylo vidět jak z toho pookřála nebo dětskou výživu a hned byla poznat změna v síle, jakoby se probrala k životu. Ten poslední týden už lžičkou kávu nechtěla, vymyslela jsem brčko, tak si trochu upila a mně pořád nic nedocházelo, vůbec jsem nechápala, že babička slábne, že umírá, že je to otázka dnů, či hodin. Dokonce poslední den, kdy jsem u ní byla na návštěvě po práci, nedokázala ani brčkem vcucnout trošku kávy a já pořád nechápala, nevěděla, nerozuměla. Pořád jsem si asi myslela, že se vyléčí, uzdraví a bude zase doma. Byla to asi moje nezkušenost, nepoznání něčeho neodkladného. Poslední den mi něco říkala, nebylo ji rozumět, ale vycítila jsem z toho, že je strašně nešťastná, že se bojí, že trpí, tam kde je.

Babičku jsem objímala, hladila, seděla u ní, ale přišla moje teta na návštěvu a před ní jsem svoje city najevo nedávala a tak se s babičkou zběžně rozloučila a odešla domů, což už asi ani nevnímala. Na návštěvu jsem měla jít ne následující den, ale ten další, zrovna v ten den, bylo naplánované, že bude babička převezena do domova důchodců, což jsem se dozvěděla od rodičů až později. I když jsem následující den přijít neměla, nesmírně mě něco táhlo jít za ní. Dokonce se mi zdál zvláštní sen, ve kterém jsem rodila a dítě jsem vracela násilím zpět. Ve snáři jsem se pak dočetla, že porod znamená smrt a tím nechtěným porodem ta smrt byla asi zadržovaná. Chtěla jsem jít za ní a už jsem byla na cestě, když mi zavolal můj syn, že zapomněl klíče od bytu, a protože jsem ho nechtěla nechat čekat, jela jsem tedy domů, že babičku navštívím další den. Toto mé rozhodnutí si nikdy neodpustím a snad milionkrát jsem si jej vyčítala, protože druhý den ráno v devět hodin babička zemřela. Nikdy jsem nepocítila takovou bolest, která byla zdvojnásobená mými výčitkami, protože jsem za babičkou tolik chtěla jít, tolik ji obejmout a rozloučit se, ale ona mi odešla bez rozloučení, v podmínkách, ve kterých být nechtěla. Tolik mi chybí, i dnes po dvanácti letech. Mám stále pocit, že ji něco dlužím, že jsem rodiče poslechnout neměla, že by šťastně umřela v rodinném prostředí, protože jsem ji znala a věděla jsem, že je člověk uzavřený a stydlivý k cizím lidem. Mohla žít o něco déle a pohodlněji. Nikdy si to neodpustím. Co jsem si jen odpustila je, že jsem ji neřekla, jak moc pro mě znamená, jak velký cit a lásku k ní cítím. To proto, že po nějakém čase jsem snad ve filmu nebo knížce zaslechla nebo vyčetla větu, ona to ale věděla. A já vím, že věděla, jen jsem ji mohla udělat příjemnější odchod z tohoto světa. Vzpomínám stále, stále tohoto člověka miluji, stále mi chybí a nikdy nezapomenu.

Děkuji za každý sen, ve kterém přichází, objímáme se a já ji chovám jako dítě v náručí, v těch snech cítím jakoby mě snad opravdu navštívila a chtěla potěšit, jsou to krásné a živé sny. To je jediné co mi po ní zůstalo a čeho si vážím. Ale to pozemské rozloučení mi bude navždy chybět.

Snad Vás můj příběh příliš nerozesmutnil, jsem ráda, že jsem se o něj mohla podělit a snad i trošku připomenout, jak je důležité projevovat svou lásku, dělat to co člověk intuitivně pocítí a loučit se i každý obyčejný den jakoby to bylo naposledy.

Autor: Dagmar, Foto: Internet