Okamžik nevratného rozhodnutí

Autorka článku: Maura ZE STATISTIKY. Nejvíce sebevražd bývá kolem dubna – jejich počet roste od ledna, v dubnu dosahuje maximum a od května klesá. Možná překvapivě je stabilně nejméně sebevražd v prosinci. Nepotvrzují se tedy předpoklady o tragických osudech osamělých lidí kolem Vánoc a naopak všestranného optimismu z přicházejícího jara.

Na mnoho lidí může taková ta jarní rozjásanost působit velmi depresivně a staví je do izolace vůči těm ostatním, radujícím se. Nejhorším dnem z tohoto pohledu je suverénně 1. leden, což by mohlo souviset s bilancováním a rekapitulací minulého roku a vyhlídkami do roku následujícího, často zvýrazněnými alkoholem. Nejvíce sebevražd se stane v pondělí, nejméně v sobotu.

Lidé, kteří se rozhodnou zemřít, nejsou zbabělci, ani odsouzeníhodní a zavrženíhodní. Dokonce nejsou ani sobci, ani zoufalci. Jsou to jedinci na konci svých sil, z nichž vyprchala vůle žít dál, ať je to z jakéhokoliv důvodu. Nehledejme za tím nějaký překvapivý důvod. Většinou si lidé říkají: asi měl nějakou zhoubnou nemoc, asi ho opustila rodina, asi se dostal do dluhů, měl problémy v práci. Ale k sebevraždě může vést docela prostý důvod: ztráta chuti žít. Někdy je překvapivé, že to nebývají lidé, kteří by měli nedostatek, zdánlivě jim nic nechybí, ale jen zdánlivě.

Svět, který jsme si vytvořili
Pro některé lidi je ztráta iluzí motivem k sebevraždě. Řeknete si, že je to přeci hloupost. Že se lze z toho vzpamatovat. Ale co když obětují své iluzi úplně všechno, aby ji mohli prožívat, rozvíjet, těšit se z ní, sázet na ni. A najednou zmizí, místo ní se objeví prázdnota, propast, černá, bezedná jáma. A nevidí z toho východiska. Dostanou strach, úzkost, zpanikaří. Tak nebezpečný je virtuální svět, v kterém si tvoříme své představy, vzdálené realitě, z kterou se neumíme vyrovnat, která náhle tvrdě dopadne a způsobí třesk.

Dlouho si to neuvědomujeme, jak je to nebezpečné, až tehdy, když to přestane fungovat. Většinou si tento náhradní svět tvoří lidé, kteří přestáli něco velmi zlého. Ztrátu rodičů, tragickou ztrátu někoho, koho milovali, ztrátu domova atd. Snažili se přežít, podařilo se, nalezli útěchu v iluzorním prostoru a ten přestal fungovat. Byla to ta poslední kapka v poháru vůle k životu. Nemusel to být nějaký vážný důvod – třeba nějaké obvyklé zklamání, které se dalo čekat, ale najednou narostlo do obřích a nezvladatelných rozměrů.Zasutá bolest do podvědomí se náhle připojila k té právě prožívané.A pak stačil jen okamžik …

Osamělost rodičů
Lidé velmi strádají, když ztratí kontakt se svými blízkými, když přijdou o partnera, když je děti opouštějí, jsou si za svým životem. Rodiče se za nimi dívají za záclonou a přejí jim to. Ale uvnitř cítí, že něco důležitého končí, pro ně pro oba.Říkají si : teď jsme sami a můžeme cestovat, plánovat, už se nemusíme na nikoho ohlížet. Ale většina z nich nikdy svůj záměr neuskuteční.I když by měli, skutečně měli. Často nepřijde ani pozdrav z dovolené, jsme v pořádku, přijedeme za týden. A jde čas a jeden z rodičů zemře. Samota se zdvojnásobí, zdvojnásobí se i úzkost, pocit bezmocnosti a pocit nepotřebnosti. Přejdou první vánoce, všechno nachystáno , ale děti zavolají . jedeme na hory. Přejdou velikonoce, děti zavolají, že nemůžou přijet, ale také nepřijde pozvání – mami nebo tati, přijeď za námi. Nikdo nemá čas, nikdo se nedokáže vžít do stavu smutku, beznadějného čekání, strašného stereotypu, samoty a prázdnoty, kterou nedokáže nic naplnit.

Mysleme na sebe
Jsou to jen dva příklady, ve skutečnosti je mnoho příčin, proč v lidech vyhasíná vůle žít. Proč jim například jaro způsobuje deprese (protože nemají koho obejmout a sdílet s ním znovuzrození přírody), proč první leden, většinou mrazivý, zamračený den, po prožité silvestrovské euforii, najednou je tím černým dnem, kdy se probouzí v člověku to řetězení všech prožitých, překonaných a dosud nevyrovnaných bolestí. Jsem často svědkem bezohledného chování, které může způsobit ten vrchol bolesti, ke kterému už psychika pomalu spěla z vyčerpání. Myslím, že máme málo času na regeneraci a z neustálé existenční úzkosti, obav, strachu o své blízké, si neumíme odpočinout tak, abychom dokonale regenerovali své síly.

Honíme se za iluzí, že čím více peněz vyděláme, tím lépe se budou mít naše děti nebo my sami a nepozorujeme, jak se náš organismus pomalu vyčerpává a neodvratně ničí. Až potom zjistíme, že jsme se léta honili za něčím, s čím nakonec zůstáváme zoufale sami. Není správné slepě milovat a sázet na své okolí, ale je třeba vnímat sebe a posilovat se. Není správné dávat přednost hmotným věcem, i když jejich budování se nám zdá důležité, před sebou.

Neobětujme se druhým, byť sebevíce milovaným, ale obětujme, dá-li se to tak říci čas sobě, svému duševnímu zdraví, jehož postupnou ztrátu zprvu ani nepozorujeme. Nenechme se hnát k iluzím vrcholných výkonů v práci, za kterou nikdy nedostaneme takovou odměnu, jakou bychom si zasloužili, ale mějme na paměti, že jsme k tomu motivováni proto, abychom někomu jinému než sobě budovali zisk. A jednoho dne se staneme těmi, kteří budou nepotřební.A pak přijde ta myšlenka, která se může snadno stát skutkem.

Autor: Maura, Foto: Internet