Úvahy o eutanazii. Osobní pohled

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná V dohledné době bude velmi obtížné prosadit a uzákonit eutanazii. Problémem je totiž i zda jsou hodnoty, které vyznává naše společnost, s usmrcením na přání nemocného slučitelné. Schopnost nalézat řešení by se legalizací eutanazie zbrzdila: bylo by to vítězství racionálního plánování nad tradičním respektem k hodnotě života.

1.Smrt je tabu, smrt trest i jako udělená milost
Chápeme- li pojem „tabu“ jako striktní sociální zákaz některé z lidských aktivit nebo sociálních zvyků označených za svaté a zakázané, pak otázky smrti, bohužel, do této definice spadají.Z tohoto hlediska je i eutanazie tabuizovaná, protože striktní zákaz – nezabiješ – odnímá, v tomto smyslu člověku možnost rozhodovat o ukončení života druhého člověka pro utrpení a nemožnost jeho záchrany, s cílem vrátit těžce nemocnému plnohodnotný život, což se ovšem netýká ukončení života z pohledu výkonu trestu, jako mocenského a společenského zájmu uchránit stávající pořádek proti těm, kteří ho svým jednáním a chováním i vůli narušují, s cílem je odstranit. Vzpomeňme si, že lidé odsouzení k smrti ukřižováním, upálením za živa, čtvrcením v kole apod., směli být, za určitých podmínek, usmrceni katem dříve, než by museli podstoupit dlouhé a bolestné umírání. Dostali milost. Tak byla i udělena císařská milost některým odsouzeným českým pánům, rytířům a měšťanům, aby exekuce , totiž lámání v kole a jiné tehdy praktikované tresty, pokračovaly po jejich smrti stětím mečem. Exekuci přihlíželo spousta lidí, věřících křesťanů, kteří měli jistě své učení v malíčku. Najednou tabu smrti ustupuje před zájmem společnosti, trůnu, vládnoucí vrstvy, exemplárními tresty smrti odradit svou opozici od snah zničit stávající mocenský řád. Rozvěšování ostatků odsouzených pak slouží k odstrašování, je demonstrací moci, byť zaštítěné náboženskou etikou, přestoupit práh striktního zákazu – nezabiješ-.

2. Eutanazie, náboženství, lidská etika
Takto je osobováno právo nad životem, který je jinak posvátný a opěvovaný. A spojovaný s aktem božského stvoření. Pokud je v zájmu společnosti trestat své členy smrtí, jak si myslí a projevuje mnoho lidí i dnes, volajíce po exemplárních trestech pro zvlášť zavrženíhodné zločiny, a není v zájmu společnosti pomáhat trpícím lidem smrtelnou nemocí, která nenávratně natolik poškodila organimus, že není již naděje, aby se nemocný vrátil do plnohodnotného života, pak zpochybňuji platnost tabu smrti ve smyslu výše uvedené definice. Ale je jen otázkou rozhodnutí a legislativní práce, jak ji upravit, aby eutanazie v zájmu nemocného stejně jako poprava v zájmu společenského pořádku, nebyly vraždou, ale výkonem podle zákona. Jakýkoliv jiný důvod, ať je náboženský, etický, filozofický, nezbavuje nikoho práva se rozhodnout podstoupit eutanazii a provedení eutanazie není, podle mého názoru milostí společnosti, která propouští trpícího člověka ze života do smrti. Pokud si společnost kdykoliv, osobovala právo usmrtit někoho v jakémkoliv zájmu, pak překročila hranice sociálního zákazu i náboženského zákazu a může se rozhodovat bez problémů i o svých členech, kteří nemají, pro nemoc a těžké postižení, naději na další prožívání plnohodnotného života, čímž myslím života, v němž nejsou odkázáni na péči druhých lidí, na péči institucí, na každodenní podávání léků, které fatálně devastují tělo i psychiku. Úcta k životu musí být zbavena pokryteckého rozhodování a musí najít svou definici s obsahem, který jednoznačně vymezí, jak ji mají lidé, bez náboženského přesvědčení a zbaveni náboženského myšlení, projevovat. Neboť, z pohledu minulosti, jak bylo uvedeno výše, se ani křesťanská morálka nevyhnula prolomení zákazu usmrcovat a mrzačit členy společnosti, a tím je zbavovat nožnosti plnohodnotně prožívat život, pro mocenské zájmy a tím, podle mého názoru, ztratila svou platnost.

3. Eutanazie jako svobodné rozhodnutí
Eutanazie je brána jako asistovaná sebevražda a to za pomoci odborně způsobilých lidí, kteří účinnými prostředky pomáhají člověku se odebrat ze života do smrti. Tedy překročit nenávratně hranici, která odděluje živé od mrtvých. Sebevražda je ze společenského hlediska, v naší judeo-křesťanské kultuře zavrženíhodným činem, v jiných kulturách se však tento pohled neuplatňuje.Proto také se díváme na eutanazii jako na něco, co by se nemělo připustit,protože život je přece tak vzácný dar, člověk nemá právo z něho odcházet z vlastní vůle, nikdo nemá právo s ním nakládat podle svého zájmu atd. Každý den jsme však svědky, že tento pohled na život jako fenomén, lidé neuznávají. Aby však mohl člověk učinit „smlouvu“ o svém odchodu ze života, omilostněný již jen svým nesnesitelným utrpením, musí společnost vytvořit a povolit zákon. Neboť pokud je to upraveno zákonem pak mnohý může namítat, že je eutanazie společensky přípustná, pokud o ni někdo požádá na základě zákona. A i tak se společnost, která je nejistá v otázkách života a smrti, pohybuje na tenkém ledě, protože kdykoliv může být po výkonu eutanazie někdo obviněn, že zfalšoval listinu, na které byla jednoznačně projevena vůle nemocného ji podstoupit, že rodina přispěla k uspíšení smrti svého člena z prospěchu, jako je získání majeteku dědictví či zbavením se starosti o těžce nemocného člena rodiny. Pokud si však někdo vezme život dobrovolně, je to na něm a ostatní, jak společnost tak i bezprostřední okolí sebevraha, se cítí bez viny, i když mnozí lidé jsou motivováni k sebevraždě často poměry, v kterých se nacházejí a které považují za nesnesitelné. A na tom určitě nese podíl i společnost, i rodina, i jeho okolí, v němž se pohybuje. Samozřejmě, že žádný zákon není dokonalý, a tak se může stát, že dojde k některým problémům a že může nastat pochybnost o pravosti vůle podstoupit eutanazii. Ale to by přinesla praxe.

4. Eutanazie jako projev úcty k člověku
K tomu nám slouží věda, abychom všichni, kdo budeme kdy hlasovat za eutanazii, byli ujištěni, jaký stav je neslučitelný s životem. Člověka nelze usmrtit jen proto, že se nemá o něho kdo starat a nikdo neví, co s ním. Je třeba vymezit, jaký stav je již hoden eutanazie bez toho, abychom tento vztah hodnotili jinak, než medicínsky. Pasivní eutanazie je dnes běžným jevem, ale aktivní eutanazii se bojíme přijmout, protože nevíme, jak ji pojímat. Jetliže necháme člověka trpět tak, jak my zdraví si to neumíme ani představit, co organimus dokáže, pro něho život přestal mít smysl, opouštějí ho funkce, nemůže se pohybovat a je sužován šílenými bolestmi, které jsou utišovány léky a ty mu přinášejí zase jiná utrpení, kdy očima žádá o konec, je třeba mu vyhovět. Respektujme nejen život, ale také smrt. Posuzujme hodnotu života a ne hodnotu léčby, který jen oddaluje neodvratitelné. Nepředstavujme si, že propadáme smrti, protože my vůbec nevíme, co znamená smrt, vidíme jen odchod, ale co je za ním, to nám zůstává, díky Bohu, utajeno.

5. Závěr
Tento článek je mou osobní úvahou, zamyšlením, které nemá určitě žádný vliv na rozhodování o eutanazii. Rozhodně nemá žádný objevný charakter. Snažila jsem skloubit své myšlenky o lidech, kteří nyní leží, plni utrpení, za plentami v nemocnicích a čekají na svou rozhodující a neodvratnou chvíli, v krutých bolestech. Jim nepomůže naše váhání a vytahování zásad etiky, náboženských představ a strachu z čehokoliv, co nám brání udělat pro ně rozhodující krok a osvobodit je od každého nového dne, který prokřičí v nelidském utrpení.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet

Použitá literatura:
[1] Kubler-Rossová, E.: O živote po smrti, Arica, 1992, 68 stran ISBN 80-7079-743-6