Žena po padesátce je na tom stejně špatně jako Romové

Autor článku: Věra Říhová Diskriminováni jsou absolventi, matky po mateřské, ženy nad 45 let, muži nad 50 let, invalidé, nemocní, dojíždějící a ozvali by se i další lidé.

Topolánkova vláda nastavila obraz mladého, krásného, dynamického, vzdělaného, zkušeného, loajálního a hlavně sexistického bílého zaměstnance. Najednou jakoby se většina zaměstnavatelů zbláznila a myslí si, že když nebudou mít vzorový tým na pohled, nemohou na trhu uspět, nebo budou mít méně hodnotnou firmu. Trochu mi to připomíná árijství, ale říkám tomu kult.

Kult, který vládnoucí ODS nastavila, se řídil obrazem chlapa s gulami. Kdekdo chtěl mít mladou, krásnou a plodnou ženu po boku, aby vyniklo jeho nikdy nekončící mládí, sexuální zdatnost, síla těla i zakoupeného motoru. Podlehl tomu i pan Paroubek, kterého mnozí voliči považovali za rodinný konzervativní typ. Jeho snaha o zplození potomka, aby se Topolánkovi vyrovnal, byla trapná, ale společensky účinná. Dotvořil kult přesvědčením občanů, že bez mládí, krásy a sexu to dnes už nejde.

Na pracovním trhu se setkáváme už jenom s důsledky. Zaměstnavatelé propadli touze získat kultovní zaměstnance, začali propouštět „nevyhovující“ zapracované síly a snaží se přetáhnout do své firmy zaměstnance firem konkurenčních. Narazili ale na nedostatek kultovně vyhovujících pracovních sil.

Lidé jsou odmítáni kvůli vzhledu, věku – příliš mladému i příliš starému, ze zdravotních důvodů, ženy i muži kvůli péči o dítě, kvůli dojíždění (přednost mají místní, mobilní pracovní síla není na trhu práce příliš žádaná a bez vlastního automobilu je rovnou odmítaná, politické řeči o nutnosti mobilní pracovní síly se vztahují především k práci v zahraničí).

Tedy nejsou to pouze Romové, ti byli až druzí, první byly mladé sexy dívky zneužívané pro násilnou prostituci, a to právě romskými gangy. Teprve po nich přišli se svou mafií a pasáctvím Ukrajinci. Romové se stali obětí diskriminace a politicky posloužili k vytvoření lhostejnosti majoritní společnosti vůči diskriminaci jako takové, takže dnes už tento problém nikoho nezajímá.

Slovem Romové jsou dnes zastírány všeobecné ekonomicko-politické problémy společnosti. Za Romy a staré báby se vše schová, jimi se všechno zdůvodňuje, aby se odvrátila pozornost od skutečnosti, že mnohé firmy se rozhodly nefinancovat rodinný život svých zaměstnanců. To je nový ekonomický trend podporovaný vládními rozhodnutími.

Problematika pracovní diskriminace je komplexem dílčích problémů. Mrzí mne, že autoři článků na BL zjednodušují pracovní diskriminaci pouze na Romy a napomáhají tak všeobecnému zastírání ostatních dílků celého komplexu.

Obrovským problémem na trhu práce jsou ženy všeho věku a vzdělání, které naplňují úlohu mateřství a babičkovství, to znamená, že o rodinu skutečně pečují, nikoliv, že porodí dítě a pak si pořídí chůvu, ať už placenou nebo z příbuzenstva. Kdo v kůži ženy nezažil jednání podnikatelů a některých personalistů, neumí si představit, čemu všemu jsou ženy vystavovány, kolik posměchu a ponižování musí překousnout.

Kult chlapáctví odsoudil ženu zpátky do role služky a milenky, do druhotného postavení z pohledu přírodní slabosti, tedy někoho, kdo je povinen dbát blaha nadsamce. Žena, která tak nečiní, se dostává vlastní vinnou do postavení jedince ponechaného vlastnímu osudu.

K selekci uchazečů o práci napomáhají personální testy a zkoušky. Na první pohled vypadají logicky a tváří se, že jejich účelem je nalezení těch nejlepších zaměstnanců. Ale není tomu tak. Jejich skutečným účelem je rychlé vyřazení uchazečů, kteří jsou příslušníky diskriminovaných skupin. Personální metodika je šitá na míru kultovním zaměstnancům. Někteří zaměstnavatelé si pak stěžují na špatnou produktivitu práce svých zaměstnanců, které si na základě personální metodiky sami vybrali.

Pokud zaměstnavatel upřednostní mladou krásnou a komunikativní sexy dívku před zkušeným uchazečem, nemůže se potom divit, že místo práce dívka komunikuje s kolektivem, do kterého se hezky hodí, a práci „má na háku“. Že každou výtku nadřízeného řeší líbezným úsměvem a zatřesením hlubokého výstřihu. Někteří zaměstnavatelé si začínají uvědomovat, že náklady na kultovního zaměstnance jsou vyšší nežli jeho přínos. Hledají tedy jiné cesty úspor a náklady na rodinu zaměstnanců jsou novou cestou.

Jsou dnes již zaměstnavatelé, kteří upřednostňují cizince z pracovních agentur před českými občany. Není přitom pravda, že jsou tito cizinci vždy pracovitější a skromnější, jenom jsou neznalí českého zákoníku práce a výše minimální mzdy, nemají žádnou úřední oporu a naopak jsou neustále v pozici ohrožení vystěhováním. Tento novodobý bič má mezinárodní charakter, proto ve všech zemích mají dnes v určitých oborech přednost cizinci před místními občany.

Nemám nic proti cizincům, jenom mi připadá paradoxní, že u nás pracují cizinci v oborech, za kterými naši občané odcházejí do zahraničí. Proč ? Protože z našich mezd nedokáží doma uživit své rodiny. Kam budou odcházet lidé z nejbohatších států?

Cizinci jsou ubytovaní na laciných ubytovnách, nemusí tudíž platit ani regulované, natož tržní nájemné bytů, vlastní energii, neboť používají energii společnou, kterou si podnikatelé odečítají od základu daně z příjmu. Jsou ochotní pracovat i za 25-30 Kč na hodinu a na délku pracovní doby nehledí. Nemají totiž žádné jiné povinnosti a často ani možnosti využití mimopracovního času. Jdou z postele rovnou na pracoviště a z něho rovnou do postele.

Nejsou všichni chudáci, kteří se ve své vlasti nemohou uživit. Někteří z nich mají rodinné domy či jiné nemovitosti, které pronajímají cizincům na podnikání na několik let a ty roky pronájmu soukromého majetku v cizině prací přečkají. Vzhledem k tomu, že mají příjmy ve své vlasti, nepotřebují vysoké výdělky u nás. Doba, kdy k nám skutečně přicházeli pouze nezaměstnaní lidé z ciziny, již minula.

Jsou u nás zaměstnavatelé, především ve stavebnictví a v hotelnictví, ale dnes už i v marketech, kteří zaměstnávají pouze cizince. Měla jsem několik možností vidět tyto cizince při práci, umí se „flákat“ stejně jako někteří Češi, ale většina z nich se bojí vystěhování, a proto si dávají větší pozor. Odpor k cizincům není problém pouze České republiky, obliba politiků evropských států, kteří slibují vyřešit problém cizinců beroucích práci místním lidem, kteří mají své rodiny, domovy a rodové kořeny, se zvyšuje všude. Je pravdou, že u nás máme abnormální nenávist ke všemu, co se odlišuje od standardu nebo politicky vyhlášenému vzoru.

Zaměstnavatelé se všemožně snaží zlikvidovat rodinný život zaměstnanců, neboť zaměstnanci se dožadují platů, které uživí je i jejich rodiny, ufinancují domácnosti a ještě jim umožní nákup vlastního bytu či domu, vzdělávání, sportu a kultury. Zaměstnanec bez rodiny a vlastního bydlení je nejlacinější. Proto se vládní škrty týkají především rodinných nákladů a občané jednotlivých států jsou nuceni odcházet do zahraničí, kde žijí namačkaní ve společných ubytovnách. Myšlenka této metody ekonomických úspor vychází z myšlenky koncentrovaných pracovních sil. Na rodinný život má dnes právo pouze ten, kdo si na něj vydělá vlastním úsilím a hradí si jej z vlastních prostředků.

Zaměstnavatelé si uvědomili, že formou mzdy musí financovat veškerý soukromý život zaměstnanců nebo živnostníků a drobných podnikatelů, kteří jim prodávají zboží a služby. Považují to za nákladovou nadhodnotu, tedy za zbytečné vyhazování vlastních peněz, protože za feudalismu a industrializace se tyto náklady neproplácely. To je zdrojem návratu ke konzervatismu pana Jocha.

Základním projevem přechodu z feudalismu do kapitalismu byl nejenom technický rozvoj, kdy soustředění velkých strojů na jednom místě bralo lidem práci, ale také uvolněná pracovní síla – zrušením nevolnictví, dnes zrušením státních hranic.

Na trh se dostávají stále dokonalejší technologie, které dokáží nahradit člověka – auta a traktory bez řidičů, letadla bez pilotů, kancelář na pevném disku, pošta létající vzduchem či po drátě, operující roboti, samočinné stroje ovládané na dálku a výrobní linky řízené počítačem. Technologie nemá rodinu a nebouří se, když ji nikdo neopraví, lze ji snadno sešrotovat a nahradit. Kolik lidí taková civilizace bude potřebovat a jaké budou požadavky na ně či jejich? Na to se bojíme odpovědět. Nikoliv politici.

Protirodinná politika, potřeba mobility a koncentrace pracovních sil, úspory státních rozpočtů na úkor těch nejslabších, silné omezování vzdělávání nejmladší generace, odebírání peněz na základní lidské potřeby – jídlo a hygienu, násilné vyhánění lidí z obydlí, diskriminace v několika směrech. To není pouze souhra náhod, to je cílená politika.

Globální trh práce umožnil snížení mzdových nákladů na minimum a začíná se rozmáhat práce zadarmo. Říká se jí „práce na zkušenou“ a jednu konkrétní popíši.

Navštívila jsem hotel se zahraniční klientelou i zahraniční pracovní silou. Zatímco v místě je vysoká nezaměstnanost a lidé marně práci hledají, hotel zaměstnává pouze cizince od pracovních agentur a tyto zaměstnance ubytovává přímo v hotelu, má pro ně vyhrazené celé patro. Cizinci nejen z celé Evropy (Ukrajinci, Moldavci, Poláci, Slováci, Maďaři, Rumuni, Estonci, Rusové, Vietnamci, Číňané a další) uvnitř hotelu vytvořili mezinárodní komunitu, která žije svým vlastním životem úplně odloučená od okolního světa. Hotel a jeho okolí jsou jediným světem, který mají k dispozici. Je to takový malý koncentrační tábor.

Jakmile nastane situace zvýšené potřeby práce, například odjede velké množství hostů najednou a je nutné urychleně obhospodařit pokoje během jednoho dne, vyberou se uchazeči, kteří se přihlásili na pracovní inzerát a dali svolení k uchování svého životopisu v databázi firmy, a pozvou se na „zkoušku“. Často se tak děje pod slibem uzavření Dohody o provedení práce a proplacení minimální hodinové mzdy. Přednostně se vybírají uchazeči z větší dálky, neboť vynaloží hodně času i peněz na cestu.

Po příjezdu je jim sděleno, že dohoda bude podepsaná až po práci, protože mnozí uchazeči podepíší dohodu a pak se místo práce poflakují. Málokoho napoprvé napadne, že je to podvod. Pod tíhou mediální masáže o lenosti „nemakačenků“ se většina nezaměstnaných uchazečů snaží dokázat, že mezi tuto skupinu nepatří, že pracovat umějí a chtějí. A právě tito lidé jsou nejvíce zneužíváni. Pokud chvíli přemýšlejí, neboť se jim postup vedení hotelu nezdá, začne náborová pracovnice doslova vyhrožovat, že pokud odmítnou pracovat, budou nahlášeni na úřad práce a vyřazení z evidence nezaměstnaných. Na úřadu práce jsem si ověřila, že se toto udávání skutečně děje.

Málokdo si v tom šoku či leknutí uvědomí, že vyřadit z evidence je úřad práce může stále ještě pouze na základě odmítnutí ucházet se o práci tam, kam občana úředník sám pošle s potvrzením o účasti. Vláda zatím jenom navrhuje vyřazení z evidence nezaměstnaných na základě odmítnutí konkrétní práce na pracovišti bez pracovní smlouvy.

(Metoda vládních návrhů silně připomíná metody, které používali naposledy nacisté a komunisté v pracovních lágrech, je to způsob fyzické likvidace „přebytečných“ občanů. Tento termín jsem si nevymyslela, ten jsem již několikrát slyšela a četla na internetových diskuzích. Poslat nemocné a staré lidi na těžkou fyzickou práci z rozhodnutí úřadu a tam ho donutit k práci zadarmo až do zdravotního selhání, to si mnozí z nás ještě pamatují z minulého století. Nenapadlo mne, že by se evropská společnost mohla k těmto metodám vrátit a to tak brzy po válce a bolševizaci, kdy ještě nevymřeli pamětníci.)

Vrátím se do hotelu. Postižení pozvaní uchazeči o práci si většinou řeknou: „No, když už jsem tady, aspoň si něco přivydělám.“ Odpracují celý den, někdy i několik dnů, a znám případ mladé ženy, která takto odpracovala celý měsíc. Samozřejmě, že slíbené peníze ani smlouvu nikdy neuvidí. Občané se této metodě brání, a proto vláda vymýšlí způsob, jak občany do soukromých firem na práci bez nároku na jakoukoliv mzdu dostat násilím. Návrhy na odebrání životního a existenčního minima jsou toho důkazem.

Lidé, kteří mají úspory nebo rodinu, která je bude živit, jsou rádi, že se této násilné metodě vyhnou, protože žádné sociální dávky nepobírají. Když už se nemohou postarat sami o sebe, alespoň se postarali o svého živitele či živitelku. Podnikající střední třída je přesvědčená, že jí se to netýká, o to větší šok prožívají, když se do situace sociálně slabých dostanou.

Mnozí jsou přesvědčení, že střední třída je bohatá, ale ona je spíše majetná a většinou hodně zadlužená. Trh s realitami, na kterém prudce stoupá nabídka a klesá poptávka, je toho důkazem. Mnozí podnikatelé se stále více zadlužují v naději, že přečkají nejhorší časy a firmu zachrání. Propasti, do kterých padají, jsou mnohem hlubší nežli propasti zaměstnanců s malým platem a následky jsou mnohem drastičtější.

Nucené práce je stejná metoda jako násilné odvody a odvozy Romů a Židů do pracovních táborů, jako zavírání třídních nepřátel. I tehdy lidé mlčeli, mnozí souhlasili a všichni dohromady byli přesvědčení, že kolaborace je před těmito metodami uchrání. Také dnes se mnozí zaměstnanci začínají měnit pod tíhou strachu z vládních návrhů.

Jsou ochotní přistupovat na stále tvrdší pracovní podmínky, na stále se snižující mzdy, na stále nesmyslnější požadavky zaměstnavatelů. Chovají se jako člověk letící z mrakodrapu, který si v každém patře říká, že je to ještě dobré, ještě není dole. Pod tíhou fyzického i duševního přetížení a pod tíhou neustálého strachu z výpovědi se stávají stále více a více cyničtější a po všech stránkách otupělejší.

Sama v poslední době říkám, že žena po padesátce je na tom úplně stejně jako Romové, a někteří podnikatelé mi to potvrzují. Přiznávají, že by si starší ženu na pracoviště nevzali, protože jim příliš připomíná matku, tchýni, paní učitelku, či jinou semetriku, že jsou antisexuální, mívají špatnou náladu a přechodové zdravotní problémy, jsou unavenější, pomalejší, více vzdorují na základě svých pracovních zkušeností, poučují a vůbec se chovají zodpovědně tam, kde podnikatel rád riskuje a závodí s konkurencí. Nechtějí kolektivně sportovat a adrenalinově se bavit.

Mají pravdu. Co tedy s námi? Sešrotovat nás jako odepsaný stroj zatím nikdo nemůže, ale jsou prostředky, jak donutit tyto ženy k sebelikvidaci. Starší ženy starající se celý život o rodinu a domácnost nejsou schopné přežít jako bezdomovkyně. Nejsou schopné přežít bez „hnízda“. Jakmile se dostanou do situace, kdy už jim budoucnost neposkytuje žádnou naději, volí dobrovolnou rychlou smrt před postupným a potupným bolestivým odumíráním.

Musím se přiznat, že mne vždy zabolí, když vidím u svých spoluobčanů nevyslovený souhlas. Je to způsobeno frustrací z jednostranné výchovy matek a učitelek nebo je konec plodnosti znakem ukončené produktivní životnosti člověka? Z čeho u nás pramení podvědomí, že „Tchýně a uzený jsou nejlepší studený“? Odpor k neproduktivitě sílí v naší společnosti nebezpečnou rychlostí a nevztahuje se pouze na pracovní proces, ale také na sexuální výkonnost a plodnost. Také v tom vidím návrat k těm nejprimitivnějším zvířecím pudům.

K problematice mladých matek musím podotknout, že sílí v naší společnosti názor, že lidé, kteří nejsou schopni sami podnikat a starat se o sebe sami, nemají mít právo na děti. To je rozšířený pojem nežádoucího „množení“, který jsem již na internetu zaznamenala také. Důvod vidím právě v nutnosti financovat rodinu zaměstnance zaměstnavatelem. Kdyby zaměstnanci neměli rodinu, neměli by ani potřebu vlastního bydlení a zaměstnavatelé by ušetřili.

Největší odpor vidím vůči matkám samoživitelkám, ale tento odpor není nic nového, spíše je na stále stejné úrovni jako v minulosti. Právo na dítě má mít pouze ta žena, která si zajistí spolehlivého živitele, tedy muže, který sám touží po potomkovi a potřebuje někoho, kdo mu potomka porodí a postará se o něho do doby jeho samostatnosti. Pak si muž buď pořídí novou mladou atraktivní rodičku nebo adrenalinovou sexy milenku. Manželku už k ničemu nepotřebuje, pokud není nemocný nebo neschopný nebo starý.

Zdravotně postižení lidé a staří lidé jsou dnes chápáni jako příživníci okrádající společnost o její zasloužené zisky. To je dnešní směr politické ekonomiky a u nás většina lidí na politický směr reaguje. Moje babička říkávala, že když někdo nahoře řekne, že správný občan musí na hlavě nosit podvazkový pás, ráno ho tam budou mít lidi cestou do práce. A měla pravdu. Podřídíme se zvířecím pudům našich nejvyšších politiků nebo budeme přemýšlet jako lidé?

Autor: Věra Říhová, Foto: Internet