Cesta z Nového Zélandu na český stůl

Autor článku: Pavel Pillár Česnek z Číny, cibule z Austrálie, rajčata ze Španělska, jablka z Nového Zélandu, máslo z Polska, drůbeží maso z Brazílie nebo vajíčka z USA – v dnešní době nic neobvyklého.

Český spotřebitel si v minulých letech zvykl na geografickou rozmanitost původu základních potravin, tato možnost je však vykoupena celou řadou problémů.

Obyčejné potraviny se totiž dnes běžně vozí napříč Evropou nebo i přes půl zeměkoule. Například němečtí a holandští výzkumníci spočítali cestování jednotlivých částí ovocného jogurtu od chvíle podojení mléka v jedné zemi, sebrání ovoce v druhé a následního prodeje ve třetí. Došli přitom k těžko uvěřitelnému číslu 8 000 kilometrů. Med z Chille tuto vzdálenost ještě zdvojnásobí.

Doprava na stále vzdálenější místa naší planety však s sebou nenese pouze ekonomickou zátěž a palčivou otázku čerstvosti dovážených potravin. Do popředí čím dál více vystupuje také otázka ekologická. Češi se již naučili třídit odpad, používat papírové na místo umělohmotných tašek nebo nakupovat energeticky méně náročné žárovky. O to více překvapuje, že zarážející čísla vázaná na světovou přepravu potravin nechávají většinu obyvatel v klidu. Přitom například na každý kilogram jablek dovezených z Nového Zélandu připadá kilo vyprodukovaného oxidu uhličitého.

Dovezené jablko z Nového Zélandu absolvuje před nákupem českého spotřebitele strastiplnou cestu. Sklizeno musí být ještě před faktickým dozráním, aby následně přežilo skladování, přepravu na letiště, mnohahodinový let, překládku v zemi určení i následný rozvoz do prodejní sítě. V praxi to vypadá tak, že se jablka očešou zhruba o půl měsíce dříve, následně se uskladní v komorách s kontrolovanou atmosférou, kde je snížený obsah kyslíku až na jedno procento. Fakticky se tím proces zrání zpomalí na minimum. Na regále vedle ležící česká jablka nejenže nabízejí čerstvost a výraznější chuť, svým geografickým vznikem jsou také pro Čechy jednoznačně výhodnější stran zažívání a celkových výživových hodnot.

A právě množství využitelných živin a vitamínů je dalším argumentem pro zastánce lokálních potravin. Kontrolované dozrání ovoce a zeleniny během cesty ke spotřebiteli má nejen ničivý vliv na chuť či vůni produktů, především však právě na výživové ukazatele. Například výzkum u našich rakouských sousedů zpřed sedmi let prokázal, že ve čtvrtině případů má ´čerstvá´ zelenina dovážená přes půl kontinentu méně živin než mražená.

Problém se však zdaleka netýká pouze ovoce a zeleniny. Stejné problémy se objevují také u masných výrobků a dalších zemědělských komodit. Zatímco na přelomu tisíciletí byla spotřeba masa z devadesáti procent pokryta z českých zdrojů, v současné chvíli tvoří dovozové vepřové již více než třetinu. Stejná situace v procentuálním vyjádření panuje například u másla. Pokud by těchto komodit byl v českém prostředí nedostatek, má jistě zesílený dovoz své opodstatnění. Statické údaje však jednoduše prokazují, že dovezené množství jednoho produktu prakticky vyvažuje jeho export.

Konečná čísla pak mohou vyvolat až hořký úsměv. Například v roce 2007 Česká republika dovezla 13 tisíc tun másla a vyvezla 9 400 tun. V případě jablek dovezli čeští obchodníci 71 tisíc tun a vyvezli 51 tisíc. Podobné je to s dalšími komoditami, které přes jejich výrobní tradici v českých zemích skupujeme od farmářů z celého světa. Čerstvě zveřejněná data Českého statického úřadu tento trend ještě prohlubují.

Ledový salát ze Španělska, kopr z Izraele, rozinky z Chille, med z Číny – rozvedení prvních řádků článku svědčí o tom, že český spotřebitel má opravdu z čeho vybírat. Volba je na něm, potraviny musí mít zemi původu označenou. Pravdou ale je, že tradici a chuť brambor z Vysočiny, mrkve z Polabí, rajčat z Hané nebo třeboňského kapra a dalších výrobků, může jen těžko něco suplovat. Volba domácího zboží je také investicí do našeho okolí a tím vlastně i do nás samých. A navíc – právě český zemědělec je desítkami let ověřený základní dodavatel potravin na náš stůl, právě na českých produktech vyrostly generace našich předků. A ne nadarmo se říká, že bez využití znalostí z minulosti nemáme ani budoucnost.

Autor: Pavel Pillár, Foto: Internet