Chybí vám empatický společník?

Autor článku: Julius Vaverka Stává se vám, že nemáte chuť ani vstát do sychravého podzimního rána? Nikam v podstatě nemusíte a tak přežijete sami celý den luštěním křížovek, sledováním repríz televizních pořadů, studiem reklamních letáků supermarketů či jinou stereotypní činností.

Na chvíli se tím zaměstnáte, ale stěží vás to naplní pocitem štěstí nebo vědomím, že jste udělali něco, co by bylo alespoň přínosem pro vaše zdraví.

Možná, že se vás předešlé řádky netýkají, nemusíte se nutit k aktivitě, máte nějakého smysluplného koníčka, scházíte se alespoň občas s přáteli, udržujete se v duševní čilosti, tříbíte své intelektuální schopnosti, neustále se vzděláváte, jezdíte na poznávací zájezdy, chodíte do divadla a na koncerty, ale ani to není zárukou, že se ve vás nemohou uhnízdít pocity prázdnoty a citové frustrace. Obzvlášť pokud jste byli zvyklí žít v rodinném kruhu a zůstanete sami. Také odchodem z pracovního kolektivu do důchodu ztrácíme kontakty a lidi s nimi spojené.

Je přirozené, že každý člověk potřebuje s někým sdílet společné zážitky, jinak se může začít cítit osamělý.
Řada jedinců, bez ohledu na věk, se cítí osamělá, často i mezi lidmi. Ani společné soužití generací ještě nemusí automaticky zaručit prevenci před osamělostí. „Mladí“ jsou v práci, vnoučata ve škole a senioři jsou tak často přes den sami.

Nejčastěji se pocit osamělosti pojí se ztrátou partnera, která je ve vyšším věku častým rizikovým faktorem, a to bez ohledu na pohlaví.

Jakmile se pocit emocionální frustrace jednou uhnízdí, naruší duševní rovnováhu a může vyústit až do deprese, obzvlášť když se k tomu přidají zdravotní problémy. Máme dnes sice k dispozici antidepresiva už třetí generace, a lékaři příliš neváhají předepisovat je, ale je jistě rozumnější takovému scénáři předejít a řešit takové potencionálně nebezpečné pocity zavčas, nejlépe už v zárodku.

Jednou z možností, která se nabízí, je pořídit si kamaráda ze zvířecí říše. Nejčastěji to bývá pejsek nebo kočička. Ze zkušenosti vím, že soužití s kočkou neupraví váš biorytmus tak, jako pravidelné procházky se psem a kočka vám nedá takovou zpětnou vazbu. Citovou.

Pes vnese do vašeho života přirozený rytmus a pravidelné procházky se zákonitě projeví na vašem zdravotním stavu. Samozřejmě pozitivně. Nemenší zisk z takového soužití plyne i pro psychiku.

Psi jsou od přírody vybaveni k životu ve smečce a proto jsou skvělými empatiky. Vaše zvyky mají brzy přečtené tak, že vás to mnohdy překvapí a pobaví. Například, často poznají, že se chystáte jít ven z vašeho chování ještě předtím, než se začnete oblékat a obouvat. Někdy dokonce dřív, než vy sami. Chodíte třeba jen bez rozmyslu sem a tam, myšlenka odejít z bytu ještě nevykrystalizovala, ale oni vás pozorují a už vědí, co bude následovat, protože znají vzorce vašeho chování. Mají je důkladně odpozorované. Nejvíc je samozřejmě zajímá, co jim dáte k snědku a kdy se půjde na procházku, ale také okamžitě vycítí, jakou máte náladu a když vám není dobře, projeví účast. Když ale opravdu chcete být sami a nechcete být rušeni, vycítí to také, lehnou si opodál a naoko podřimují. Mají ovšem přehled za všech okolností a jakmile se proberete k životu, okamžitě zareagují a projeví nakažlivou radost.

Když se s nimi sžijete, dokážete také snadno vycítit jejich „nálady“ a poznáte, že mají také emoce, odvahu, trpělivost i smysl pro humor. Vždycky jsou vděční za vaši pozornost. Pokud jste již někdy se psem žili, jistě víte o čem je řeč. Pes vám pomůže najít cestu zpět k vašim autentickým emocím a pomůže vám také získat pocit jistoty.

Stanete-li se majitelem psa, stáváte se tím také členem velké multigenerační a multigenderové komunity takzvaných „pejskařů“. S členy této komunity je vždycky o čem mluvit, pokud tedy chcete vy být členem aktivním. Můžete nezávazně pokonverzovat, zatímco si vaši pejsci řeší svoje potřeby. Zakladní téma je samozřejmě můj pes, váš pes a psi obecně, ale většina „pejskařů“ se nebrání ani konverzaci na jiné téma. Pro ty kdo hůře navazují vztahy, funguje pes jako sociální katalyzátor. Může jim pomoci vybudovat most k okolnímu světu.

Pokud jste už začali o psovi jako společníkovi uvažovat, je třeba ještě promyslet, zda mu můžete zajistit potřebnou péči, kam s ním budete chodit na procházky a pár dalších věcí. Důležité je samozřejmě také rozhodnutí, má-li to být fenka nebo dominantnější pes, raději čistokrevný nebo kříženec, štěně, dospělý jedinec, od chovatele či v z útulku.
Chce to ještě prostudovat pár odborných pojednání na internetu nebo v bohaté kynologické literatuře, a potom už…vítejte mezi pejskaře!

Autor a foto: Julius Vaverka