Důchodce a duchovní život – Advent

Autor článku: František Benda Advent znamená příchod, a myslí se tím všeobecně příchod Kristův. Za den jeho narození se pokládá 24. prosinec, takže advent se slaví v této předvánoční době.

Nejdříve ovšem muselo být určeno toto datum narození, a teprve potom mohla vzniknout oslava jeho očekávání. Je to velká sláva, předznamenaná nadějemi na to, co tento dávno předpověděný Vykupitel přinese. Že by se taková očekávání nemusela setkala se zdárným výsledkem, na to se v těchto dnech nemyslí.

Ve Starém zákoně je několik předpovědí o příchodu budoucího Vykupitele, a také Jan Křtitel, ještě v době než se stal svatým, jeho příchod prorokoval. („Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“; „Ten, který přichází za mnou, je silnější než já.“). Za jakýsi advent lze tedy považovat téměř celou starozákonní dobu, neboť představa Mesiášova příchodu byla vždy živá a dodávala věřícím útěchu v těžkých dobách jejich společnosti.

Patří k paradoxu dějin, že když po tak dlouhé době se opravdu vykupitel objevil, a to v osobě Ježíše Krista, stejně ho jako Vykupitele nepoznali. („Vždyť je to jen tesařův syn, tak jakýpak Mesiáš?“).

Oficiální předvánoční advent ale už počítá s pevným datem narození tohoto Vykupitele, a vede věřící k úvahám nad celou problematikou náboženství, víry a hlavně jejich osobního přístupu. Dokonce i nevěřící jsou vyzýváni k zamyšlení nad jeho slavným příchodem, který – když už nic jiného – znamenal zásadní zvrat v myšlení tehdejšího lidstva a přinesl dohlednou naději na zlepšení jejich údělu.

Malého Ježíška je snadné oslavovat, neboť od nás ještě nic nežádá; je bezmocný a sám potřebuje všelikou pomoc. Je snadné se rozněžnit nad malým robátkem, ke kterému přistupujeme z pyšného piedestalu svých dalekosáhlých možností. Za pár měsíců to už bude horší, protože dospělý Ježíš na nás naloží těžké břemeno sebezpytování a úsilí o vlastní nápravu.

Snadno se můžeme vmyslet do situace těch, kteří ho při jeho příchodu nepoznali. Ani my ho nepoznáváme, přesto, že stopy božství můžeme objevit na každém svém kroku. Není to jen neznalost, spíš namnoze lhostejnost a neschopnost sebereflexe. Poznat znamená jednat, jednat znamená usilovat o nápravu. Do toho se už chce málokomu. Pouze se rozněžňovat nad představou budoucích změn k lepšímu je mnohem populárnější a snadnější.

Dnešní advent už dávno není čekáním na Vykupitele. Spíš se každý snaží být jakýmsi vykupitelem sám sebe ve chvíli, kdy před sebou tlačí nákupní vozík v některém ze supermarketů, a chtivě hledá, co by tak do něj ještě mohl vložit, přesto že toho už vlastně ani moc nepotřebuje. I to je příznak doby, stejně jako kdysi, když se lidé přece jen více zaměřovali na duchovní život.
Něco jako advent ale prožíváme neustále. Také naše představy se upínají k jakési žádoucí změně, která vnese do našich životů více světla. Kdo má vážný zájem, nepotřebuje kalendář, který by mu připomněl kdy a jak by se měl hlouběji zamyslet. Ani takové podobenství ale v Bibli nechybí. Kristus v něm mluví o deseti pannách, které očekávaly příchod ženicha. Když se ale skutečně objevil – bylo to o půlnoci – jen pět z nich mělo lampy nachystané ke svícení při jeho přivítání. Druhým pěti se nedostávalo oleje, neboť zanedbaly přípravu. Ale ty pečlivější se s nimi odmítly rozdělit s odkazem, že by pak chybělo všem.

To je také náš případ. Poučení může přijít odkudkoli a kdykoli. Pak jde o to být připraven. Zákon milosrdenství ale připomíná, že je nutno se dělit i tehdy, máme-li sami málo – pokud by to nezastavilo předpokládanou transakci. A ani by se o to nemuselo příliš prosit.

Autor: František Benda, Foto: Internet