Důchodce a duchovní život – Know how

Autor článku: František Benda Bez informací bychom byli ztraceni, i když člověk osamocený jako Robinson – je-li v dost výhodných životních podmínkách – nemusí právě zahynout.

Život je to ale rozhodně nezáviděníhodný, takže společnost kohokoliv – v Robinsonově případě šlo o divocha Pátka – je vítaná nejen jako podpora psychická, ale také jako příliv nových informací, pomoc v nouzi a v neposledním případě i vzájemná kontrola jednání.

Prvotní životně důležité „informace“ přišly patrně k našim předkům jaksi zvnitřku, jako vlastní nápady. Pak ale zřejmě nastala rychle etapa další, a to ve formě výměny zkušeností, protože všelijaké nápady měl jistě v okolí kdekdo. Odkoukávalo se nebo sdělovalo. Tento způsob se už tehdy osvědčil natolik, že se v podstatě zachoval až dodnes. Změna je snad pouze v tom, že to „odkoukání“ na sebe někdy bere až špionážní formu, a ono sdělení může být pro poučované zase pěkně drahé. Zkrátka – know how.

Jakákoliv, tedy i sebelepší informace, by pro nás byla ale naprosto bezcenná, pokud bychom se s ní osobně, tedy přímo hmatatelně nesetkali. Musíme ji zkrátka nějakým způsobem získat. Dobrý nápad, proniknuvší do naší mysli, ať už jako produkt naší vlastní myšlenkové schopnosti nebo přišlý odkudsi zvenku, se v citlivé a chápavé představě projeví téměř pocitově; jakoby zajiskřil. Stejný účinek mají anekdoty nebo příběhy s neočekávanou pointou. Jak jsou vítané a zdravé! Mozek se při nich načechrá objevem nových souvislostí, plíce se provětrají náhlou smrští smíchu. Může se pak někdo divit neutuchající honičce za vtipy?

Pokud jsme nic pozoruhodného nenalezli a nesetkali se tedy s tím, proběhne vše zcela mimo nás. Jsme pak v pozici nervózních archeologů: někde to tady je, ale nevíme kde a nevíme ani co. Nebo v pozici houbařů: trmácíme se, bloudíme po lese a pátráme – co kdyby? Zpravidla se něco nachází – tak proč ne právě my? Není vždy jednoduché narazit na potřebnou informaci. Hodně záleží na náhodě, ale cílevědomé úsilí v patřičném oboru také dost často přináší ovoce.
Nejhorší je pozice nevědomých domorodců v oblasti přírodního bohatství. Jednak netuší co jim zahálí pod nohama (jestli vůbec něco), jednak by si s tím stejně – i při náhodném nálezu – nevěděli rady.

Je tedy důležitá podmínka další, a to, že nalezené informaci je nutno porozumět a umět ji zpracovat. Umět přečíst, potom přečtené dokázat přeložit (je-li třeba) a závěrem přeloženému porozumět. Jak dlouho chodili (a ojediněle ještě chodí) vědci kolem stále ještě nerozluštěných starých nápisů jako mlsné kočky kolem zamčené spižírny? Nepřečteš – nepřeložíš; nepřeložíš – neporozumíš. I kdyby nakrásně takový ojedinělý nápis pak znamenal třeba jen cokoli banálního nebo naprosto bezvýznamného, jakmile projde soukolím vědy, prozradí na sebe tolik, že vysvětlení odborníkem vydá přinejmenším na jednu knihu.

Z toho vyplývá podmínka třetí, a to potřeba pochopení nové informace. Existuje řada alchymických receptů na výrobu zlata nebo čarodějných návodů na elixíry na kdeco nebo proti kdečemu, přesně popisujících laborantské postupy k jejich získání, jenomže není jasné, kterých ingrediencí se k tomu má použít. Badatel nebo jen prostý zájemce pak dost dobře (nebo také vůbec) nechápe co autor svými zastřenými údaji mínil.

Není to jev nikterak řídký. Jsou učitelé, kteří dokáží vyložit předepsanou látku v celé její šíři – aniž pochopili její vnitřní souvislosti. Jsou překladatelé, kteří přeloží tlustospis, a přece v něm poučený čtenář na uzlových místech (a v duchovní literatuře jich je!) pozná, jak překladatel tápe, jak hledá správný výraz, a jak nakonec od oka střelí – jenomže vedle.
Mnozí autoři, kteří sami píší a přednášejí, se tím, že své problémy neustále přemílají a zjemňují, sami průběžně učí a dále vzdělávají. Tím, že se zabývají stále stejným předmětem, rok od roku do něj pronikají hlouběji a hlouběji, takže jejich dnešní výpověď se může lišit od podobné, přednesené před lety, a po několika letech bude zase ještě o něco přesnější a obsažnější.

Proslulý japonský malíř se celý život zabýval nakreslením stébla trávy. Spotřeboval stohy papíru, až posléze jako stařec dospěl k uspokojení: jedním tahem štětce namaloval stéblo, které žilo. Dýchalo a zřejmě se těšilo ze života. Zbytečně vynaložená námaha na bezvýznamnou věc? Ale kdež.

Pochopení informace je ovšem pouze dítětem okamžiku. Někdy ohromující, nicméně přece jen krátkodobé. Nic, co bychom dále „nosili stále s sebou.“ Ať v první chvíli sebevíce úžasné, přece jen je záhy překryto nánosem všedních denních událostí, číhajících v záloze.
Teprve ono „nošení s sebou“ se dá nazvat know how. Nepronikne-li nám nová informace pod kůži, přímo do našeho metabolismu, zůstává pouze na periferii intelektu. Teprve tehdy, dostane-li se až na dno podvědomí, odkud začne ovlivňovat naše myšlení tak, že si už ani sami neuvědomujeme, že jsme se dali jiným směrem, je u konce svého snažení. Dosáhla svého. Stéblo, nakreslené pouhým jedním tahem, dýchá a žije svým životem.

K tomuto výsledku je možno přijít také zvenčí, bez hlubšího pochopení podstaty věci. Pak si ale potřebné zásady musíme vždy znovu a znovu připomínat. Také dobré – ale jsme tak pouze v úloze herců, kteří precizně a s citem předvádějí svou úlohu. Mnohé posluchače tím mohou přesvědčit a získat, dokonce se i sami mohou postupně do své role transformovat. Nejprůkaznější a nejhlubší ale je místo pečlivého osvětlování okolí umělým, převzatým světlem stát se sám hořící pochodní. Teprve to přináší užitek jak světlonošovi, tak i jeho okolí.

Ve světě poznávání zůstává ještě mnoho věcí dosud neobjevených. Objevit lze pouze to, co už skutečně kdesi existuje, ale veřejně se o tom neví. Je nutno podtrhnout ono veřejně, neboť čas od času se vyskytne někdo, kdo si své objevy nechává pro sebe.

Patrně už neobjevíme nový kontinent, protože ten by byl pátravým zrakům hned tak neunikl. Ale nějaký ten malý ostrůvek, ztracený kdesi v širém moři, by se ještě objevit mohl.

Dost široké pole možností pro pátrání a objevování nabízí živá příroda. Panuje přesvědčení, že ještě ani zdaleka neznáme všechny druhy rostlin a hmyzu, vyskytující se na naší matičce Zemi. Další možnosti – i když velmi nákladné a postupující jen zvolna – se otevírají ve světě vědy, např. při pohledu do nitra hmoty nebo do vesmírných dálav. Vzhledem ke zjevně vzrůstajícímu apetitu k hledání a zjemňujícím se technickým možnostem čeká zřejmě lidstvo ještě nejedno překvapení.
Ve zmíněných případech jde pouze o ono prvotní setkání s informací. O porozumění jejímu poselství se již postará štáb vědců, který se na ni vzápětí vrhne a nenechá na ní bez povšimnutí ani sebenepatrnější detail.

Horší je to už s pochopením. Doba syntetických duchů už dávno minula. Objem dnešních vědomostí obtížně zvládají i moderní počítače. Ne každému smrtelníku se podaří se k němu alespoň částečně propracovat. Pokud k pochopení hlubších zákonitostí přece jen dojde, nebývá to jev všeobecný. Zůstává často skryt v úzké skupině zájemců (někdy dokonce žárlivě střežen); pro svou přílišnou odbornost se na veřejnost dostane jedině prostřednictvím popularizátorů, čímž – navzdory upřímné snaze po věrnosti podání – se přece jen setře pel originality a jemné významové hrany se beznadějně odrolí.

Nejobtížnější je cesta ke splynutí s novým objevem. Dočká-li se jej vůbec někdo, buď dá najevo, že to naprosto nelze popsat, nebo se o to snaží, ale stejně mu málokdo porozumí. Takže mnozí jakékoliv líčení vzdávají předem a o nic podobného se ani nepokoušejí. To má za následek, že se ani neví zda a kolika lidem se to už podařilo.
A přece z tohoto kruhu velice dobrodružného a napínavého zkoumání nemusí být nikdo vyloučen. Naše osobnost, naše tělo a jmenovitě naše mysl představují rezervoár doslova napěchovaný lákavými možnostmi, které přímo dychtí být objeveny, vyzdviženy na světlo a kultivovány. Není za nimi třeba kamkoliv jezdit, není třeba na jejich objevení vynakládat bůhvíjaké prostředky, není třeba se nikoho dovolovat. Stačí vlastní rozhodnutí, zařídit si ostrůvek klidu a ztišení, zařazený podle možnosti někam do klidnějšího období jinak rušného dne, a pak už jenom se vzdávat a pozorovat.
Většina informací, které nabízí běžný svět, se už dávno okoukala. Tak proč nezačít s něčím novým, co otevře netušené perspektivy?

Autor: František Benda, Foto: Internet