Důchodce a duchovní život – Kontemplace

Autor článku: František Benda Jak že to bylo s Jonášem prorokem? Bible nás o tom poučuje: Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: „Vstaň, jdi do Ninive“. Jonáš se ale polekal tohoto úkolu a chtěl utéci přes moře.

V bouři se na lodi přiznal, že prchá před Hospodinem, takže ho lodníci, kteří bouři považovali za jeho trest, uvrhli do moře. Tam byl pohlcen velkou rybou, v jejíž útrobách strávil tři dny a tři noci než ho vyvrhla. Teprve pak poslechl a šel do Ninive.

To je klasická ukázka případu, kdy se někomu podařilo prozřít na okamžik do duchovní sféry a přijmout odtud nějakou zprávu. Jenomže Jonáš se toho, s čím se tam setkal, polekal.

Mnoho lidí se pokoušelo dostat se do podobné situace buď za účelem hlubšího duchovního poznání, nebo jen proto, že se tímto aktem chtěli přiblížit svému Bohu. Takovým snaživcům se ovšem kladou do cesty mnohé překážky, i když návodů k podobným činnostem je mnoho.

Základní podmínkou je získání nerozptýlené mysli. K tomu vybízejí mnohá učení, ale je celkem lhostejné, podle kterého z nich se řídíme. Duch, má-li být transponován do hmotného prostředí, může tak učinit různými způsoby – záleží na tom, na který nástroj jeho interpret umí hrát. Z toho vyplývá, že je nutno věnovat velkou pozornost lidskému tělu, neboť to je v prvé řadě nástroj, skrze který se může duch projevit a pomocí kterého je také naopak možno se k němu dostat. To, co se na východě presentuje jako jóga, bylo ve velmi podobné formě již dávno známo i na západě. Jóga – a jí podobné nauky – umožňuje uchopit spirituální skutečnost a převést ji do rozumem pochopitelných vzorců. Toho dosahují mystikové v okamžicích osvícení. Získávají tak bezprostřední nazírání, které je nesdělitelné, protože se principiálně vzpírá formálnímu výkladu.

Indičtí filosofové nepokládali již dávno lidskou mysl přes její očividné úspěchy za nástroj k dokonalému poznání pravdy. Považují ji pouze za normální smysl, jenomže jiného charakteru než ostatní známé smysly. Znamená to, že v úsilí o dosažení nové celistvosti je nutno přeorganizovat svou osobnost na základě nových zkušeností. Pak nestačí pouze utišit vnější řeč, ale i řeč vnitřní, která může být stejně skutečná jako hlasitá slova.

Mnozí odvážlivci se snažili dosáhnout oproštění odchodem do pouště nebo prázdnoty a chudoby. Není však třeba se zříkat nebezpečného, nýbrž nevhodného. Nebezpečné může být mnohé, nevhodného je ale mnohem víc. Zenbuddhisté proto zavedli na obranu snadno použitelný výraz „nech to být“.

Nepřichází-li kontemplace sama (jako v Jonášově případě), je nutno o ni usilovat. Doporučuje se čistota srdce, sebeovládání (ne ovšem přehnaná a škodlivá askeze) a neustálá myšlenka na nejvyššího Tvůrce, ať už je pro nás jeho jméno jakékoli.

Za překážky na této cestě jsou považovány: neklidná mysl, spánek, touhy, nepořádnost, nerozhodnost, nemoc, štěstí z dosažených úspěchů, duchovní pýcha a podobně. Ne všechny je nutno překonávat vypětím vůle. Proti mnohým zmůže pouhá trpělivost. Opustit navyklé bydliště a odejít do podmínek bez potravy a spánku, do zimy a nepohodlných pozic, může snadno zapříčinit vznik halucinací, ve kterých se objevují pokušitelé v té formě, která je nejvíc odpírána, tj. jako ďábel nebo sexuální představy.

Meditační výcvik je tak náročnější než trénink vrcholového sportovce. Ne vždy se najde dobrý trenér nebo metoda, která je vhodná k následování, ne vždy je žák ochoten propadnout svému ideálu a obětovat mu celý zbytek svého života.
Mysl se při tom snadno dostává do ambivalentní situace. Usiluje o svůj duchovní pokrok a současně se mu brání. Láká ji dosažení slibných možností, ale zároveň má obavy z obětí, které by musela nepochybně podstoupit. Myšlenky dřív považované za hříšné jsou nyní vyhodnocovány jako cizí vetřelci a je sledována jejich tendence se rozrůstat.
K duchovní práci patří rovněž vybízení k pečlivému provádění i jednoduchých úkonů v praktickém životě. Jednak to napomáhá soustředění mysli, čímž se přichází do těsného styku s principy tvoření, jednak to odpovídá plnění povinností na místě, na které jsme byli svou karmou dosazeni. Pečlivé soustředění na právě probíhající činnost ji pak připodobňuje průběžné bohoslužbě.

Z prožívaného se tak stane pozorované, což již samo o sobě znamená odstup. Mystikové takový pří-stup přirovnávají k očistné cestě pouští k Bohu, bez níž k němu nelze proniknout. Jinak mysl uvízne ve vlastním cítění a fantastických projekcích.

Poznávání se pak rozpadne na tři složky: na předmět poznávání, na poznávajícího a na proces, který mezi nimi probíhá, čili poznávání. Při postupném prohlubování poznávání tyto jednotlivé stupně v sobě splývají a mizí.

Pátý stupeň aštángajógy, tzv. v pratjáhára, se zabývá bezprostřední účastí mysli na prožitcích, přicházejících z hmotného světa. Koncentrace, šestý stupeň aštángajógy, se zabývá již jen jejich obrazem v mysli. Je to sice pouto vědomé, ale volené úmyslně před nastávající cestou, ve které styk s vnějším světem postupně mizí. Mysl pracuje tak, že si uvědomuje své postavení, představí si zpracovávaný objekt a zabývá se jím. Vnímá všechny jeho viditelné vlastnosti. Další stupeň aštángajógy, meditace, se snaží vyloučit zacházení s ním, neboť to by ji k němu příliš vázalo. Zabývá se tedy pouze existencí vlastní a existencí předmětu bez zájmu o jeho viditelné vlastnosti. Obrací raději pozornost na jeho vlastnosti nezjevné, např. na historii jeho vzniku, případně na jeho budoucnost. To přiblíží k jeho podstatě mnohem více. V kontemplaci, osmém a posledním stupni aštángajógy, mizí i tato vazba, i toto rozdělení, a mysl se snaží s předmětem zcela splynout. Tím se ztotožňuje s jeho vlastnostmi a beze zbytku jej poznává.

Vstupními články ke kontemplaci jsou tedy koncentrace a meditace. Připomíná to stupně porozumění, pochopení a zvládnutí. Všechny tři stupně ze závěru aštángajógy, používané společně, se pak nazývají sanjama.

Příklon k sanjamě znamená zásadní obrat v myšlení. V něm se vše dosud poznané rozplývá a propadá se do prázdnoty. Hmotný svět se zmítá v propletenci protikladných dvojic, kdežto duchovní svět je nad ně povznesen. Sanjama je schopna povznést mysl nad světské chápání detailů a umožnit průhled k základům.

Dosáhnout sanjamě není snadné. Je výsledkem dlouhodobého snažení, naplněného přestavbou přístupu mysli. Všemi třemi stupni je ale nutno projít, jakkoli se mysl vzpírá. V koncentraci se očišťuje, v medi-taci dochází k osvícení a při kontemplaci ke sjednocení.

Nevyslovitelnost těchto zážitků se často obchází používáním jazyka běžného v milostné poezii. Je to výsledek opuštění všech myšlenek a obrazů, přestav a citů, zcela mimo myšlení. Naprosté zapomnění sebe sama i uvědomění sebe sama. Dotek věčnosti. Vše je dobré, vše má smysl. Srozumění se vším. Mysl je mimo normální zkušenost a vědomí se slučuje se zákony, s nimiž je spřízněno svou podstatou.

Ke kontemplaci vede mlčenlivé naslouchání a očekávání. Neví se, co může přijít, ale je jisté, že něco přijde. To pak nepřináší vysvětlující slova, ale odhalení. „Vše, co může přijít, je dar, nikoli výsledek nějakého úsilí nebo zásluh. Proto je nutno mít mlčenlivý postoj pokorného prosebníka“. Být bez přání je vlastně tak nekonečná touha, že se nedá vyjádřit.
Znamená osvobodit se od vášní, jmenovitě od zloby a starostí. Pak i od myšlenek zbožných. Nepřemýšlet, sjednotit se. V tomto stavu nejhlubšího klidu a mlčení se hojí všechny rány uštědřené životem. Ne pouze odpouštění, ale naprosté zapomnění. Nikdo a nic sem nemá přístup.

Předpokládá se změna životního postoje, nikoli trans nebo abnormální stav. Probuzení k totální realitě. Aktivní přístup ke světu. Cesta ke svobodě, štěstí a lásce. Objekt nestojí proti mně, ale ztotožňujeme se spolu. Hmotné zájmy ustupují vyrovnanosti, nadšení se mění v klidný, vytrvalý zájem. Odpor ke zlu.
Jde o bdělou pozornost bez úsilí. Pak je mimo jakékoliv vztahy: partnerství, zaměstnání, koníčky, povinnosti atd. Absolutno je současně vším a ničím. Pro hmotné tělo je nedosažitelné. Tam je nutno se spokojit s hranicí obsáhnutou myšlením a vědomím.
Ten, kdo dosáhl takového požehnaného stavu, skrývá své znalosti, aby se vyhnul posměchu nebo sporům, stejně jako nutnosti obhajoby, která je mezi pochybovači vždy nejistá.

Subjektivním vedlejším výsledkem duchovní praxe může být větší spokojenost se sebou samým následkem uvědomění si, že bylo dosaženo sebeovládání, vyrovnanost, tolerance, úcta k životu a ekologické uvědomění. Nebezpečím je naopak neschopnost pochybovat, obtížné rozhodování mezi buď a nebo, úzkoprsost v rituálech, inkviziční postoj (my jsme dobří, oni zlí), nutkavá nábožnost ve všem, názor na špatnost sexu, nepřátelství vůči vědě, izolace od lidí a tvořivé práce, jednostranné chápání výroků, přehnaná dobrá nálada.

Tento problém dobře vystihuje známý příběh.
Zkušený horolezec nešťastně uklouzl na vysokém útesu a řítil se do propasti. V poslední chvíli se mu ale podařilo zachytit se vyčnívajícího kořene a zůstal na něm viset.

Protože byl zbožný, obrátil se o pomoc k Bohu. A skutečně. Obloha nad ním se otevřela a ozval se laskavý hlas:
„Jsem stvořitel nebe a země. Jsem pánem nad životem a smrtí všeho živého. Věříš-li ve mne, pust se a budeš zachráněn“.
Nešťastník chvíli přemýšlel, a pak se ozval:
„A nebyl by tam nahoře přece jen někdo živý s pořádným kusem provazu?“

Autor: František Benda, Foto: Internet