Důchodce a duchovní život – Nic

Autor článku: František Benda Je považováno za naprosto samozřejmé, že velcí filosofové a náboženští myslitelé se často a také na dost dlouho uchylovali do samoty.

Tam trávili dlouhé chvíle podle svého zaměření buď modlitbami, zpěvem nebo dlouhým mlčením, úvahami nebo snahou odtáhnout se od jakékoliv myšlenkové činnosti.

K těmto krokům je přivedlo přesvědčení, že v co nejdokonalejším mlčení se jim otevírá brána ke světu, jinak v hlučném víru živé společnosti nedosažitelnému.

Ostatnímu světu se takové jednání zdá dost nepochopitelné, neboť za užívání života je považováno jedině ono využívání světských možností, jak je – ve stále narůstající míře – nabízí současná společnost. Z těch, kteří tuto šalbu prohlédli, se už dávno nerekrutují veřejní mravokárci, kteří by po vzoru starozákonních proroků chodili mezi lidem, varovali, vyhrožovali a různě osočovali občany, využívající se v rušném životě. Současní myslitelé se spíš stahují do sebe; jejich působení je hlavně v osobním příkladu. Svým bližním nechávají volnou ruku v zacházení s jejich svobodnou vůlí – nanejvýš upozorňují, že vlastním jednáním v současnosti si sami vytvářejí budoucí osud. Odpovídá orientální filosofii, že pomáhat se má tam, kde to má smysl a je to v našich silách. Pokud ne, pak nezbývá než se založenýma rukama nevzrušeně sledovat vývoj událostí.

Pak to ale vypadá, že tito moudří muži se navzdory svému hlubokému poznání vlastně odtrhují od současného světa, a místo aby mu pomáhali, spíš jej nechají řítit se – podle jejich mínění – do zkázy. Kde je pak jejich odpovědnost?
O nějaké neodpovědnosti u nich nemůže být řeči. Spíš to ukazuje, že z výše svého poznání buď k takovému zásahu nemají možnost, nebo poznali, že takové jednání by se minulo s účinkem.

Zdá se tedy, že se do samoty uchylovali hlavně proto, aby vylepšili svůj vlastní přístup; i to je projevem využití svobodné vůle.
Odcházeli tedy z prostředí, jež jim nabízelo obrazně „všechno“ (neboť se mohli zmocňovat čehokoli třeba i násilím), do míst, která jim nenabízela vůbec nic – nebo téměř nic, protože chtěli-li přežít, což byla podmínka dalšího usilování, museli mít pokryté alespoň základní potřeby.

Oni ale po takovémto skromném prostředí toužili, neboť tomu, co nehrozí nebo neláká, není nutno se bránit. Ale i tak jim některé hrozby, stejně jako lákadla zůstaly.

Odtažení od světa nechápou jako prohřešek, kterého se dopouští ten, kdo má a umí, vůči potřebným a nemohoucím. Ze své poměrně slabé pozice by stejně všem zesláblým a nedosahujícím nepomohli, a sami by při tom ztratili i to málo pracně nabyté co mají. Neodtahují se od světa jako od znečišťujícího prostředí, jehož sami byli ještě donedávna součástí, ale proto, že se svým smýšlením dobrali do jiných rovin, se kterými cesta, jíž právě byli prošli, už nemá mnoho společného.
Ke svému současnému stavu dospěli dlouhodobou a usilovnou prací, spočívající v osamělém mlčení a skromném životním způsobu. To mělo za úkol potlačit světské žádosti a rozbít navyklé stereotypy myšlení, tak velice oceňované jako způsoby, vedoucí ke vzdělání a pokroku. Pomalu a cílevědomě procházeli svou vnitřní myšlenkovou přeměnou, někdy i proti bránícímu se současnému vlastnímu přesvědčení, taženi jedinou touhou: dosáhnout pravého poznání, skrývajícího se za zdánlivou samozřejmostí zjevného světa. Připadali si pak jako vidoucí, procházející davem zaslepených pošetilců – proč by se měli snažit se jim podobat a zaplétat se do řešení jejich efemérních problémů?

Tím, že se dobrovolně vzdávali dosavadního způsobu života, blížili se k jakémusi Nic, které jen zdánlivě hrozilo ztrátou všeho, ale nikterak nenaznačovalo, co je za jeho hranicemi. Vznikla tedy domněnka – jak se později ukázalo oprávněná – že toto Nic se vztahuje pouze na předměty světské existence, kdežto za jeho hranicemi se nabízí svět jiných, dalekosáhlejších možností. Nic se zdá být opakem Všeho, jak je nabízí profánní život. Cokoli z tohoto Všeho se vždy týká pouze jednoho jediného, právě vybraného exempláře, kdežto cokoli z Nic se ztrácí v identitě s čímkoli jiným, stejně zmizevším, ale s potenciální možností změnit se v Cokoli.

Kterákoliv část ze Všeho, zaměřená určitým směrem, dá vzniknout čemusi charakterově příbuznému, čímž se oba dostanou do kleští příčiny a následku, což se v běžném životě nazývá ovoce činů. Ti, kteří se snaží pohybovat v myšlenkovém prostoru onoho Nic, také nejsou – už pouhou svou tělesnou existencí – vyjmuti z nutnosti jednat, ale jejich pohnutky jsou jiného rázu. Konají pro věc samu, nikoli pro ovoce činů. Pokud něco podobného i tak vznikne, berou to jako nevyhnutelný přírodní jev a nenechají jím na sebe nikterak působit.

Svět Nic je obsažnější než svět Všeho také proto, že netrvá ani na vazbě příčina/následek, ani na logických souvztažnostech a návaznostech. Proto jsou jeho postupy, promítnuté do světa praktických zkušeností, tak často paradoxní a nepochopitelné. Jednotlivé prvky ze Všeho lze víceméně přesně vyjádřit a tak ukončit (i když jejich vnitřní struktura, jak by se dalo podrobným zkoumáním ověřit, je nekonečná), což ve světě Nic nelze. Zde jsou všechny hodnoty anulovány, takže si jsou vlastně rovny.

Autor: František Benda, Foto: Internet