Jsem proti trestu smrti. Osobní úvaha

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná S vědomím, že tato úvaha vyvolá polemiky, píši tento svůj osobní pohled na stále, veřejností vznášené požadavky na obnovení trestu smrti. Nejsem určitě moralista a můj odpor k absolutnímu trestu nevyplývá z přepjatého a nekritického humanismu a přepjaté etiky.

Rozhodně ne náboženské, neboť pohané, židé, muslimové i křesťané používali po celý starověk, středověk a novověk nevyjímaje, podle mého názoru, zavrženíhodné způsoby poprav a mučení, které nejsou v souladu s náboženskou etikou, která hlásá přikázání – nezabiješ. Takže, můj pohled na problematiku je osobní a nekopíruje žádné názory, které se k trestu smrti vztahují, dívám se na problém z pozice člověka, ne policajta, soudce, právníka nebo lékaře. Chci, aby to byl ryze lidský pohled.

1918-1938

Za první republiky (1918 – 1938) bylo k trestu smrti odsouzeno 433 lidí, vykonáno bylo ale jen 21 (někdy se uvádí 20) poprav, ostatním byla udělena milost. Minimální počet poprav v tomto období byl způsoben především tím, že první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk (ve funkci v letech 1918 – 1935) byl odpůrcem trestu smrti, většině odsouzených tedy udělil milost.

Období retribuce

Po druhé světové válce bylo v období tzv. retribuce podle Benešových dekretů zvláštními mimořádnými soudy na krajské úrovni (tzv. lidové soudy) za válečné zločiny do roku 1948 odsouzeno k smrti více než 730 lidí (to je 60% z celkového počtu lidí popravených v letech 1918-1989). Velmi kruté rozsudky těchto soudních dvorů byly ale často motivovány touhou po pomstě. Procesy mimořádných lidových soudů byly velmi rychlé (řízení nesmělo trvat více než tři dny, rozsudky byly vykonávány okamžitě) a nepříliš odborné (soudní tribunál měl pět osob, jen jedna z nich ale měla být soudce z povolání, ostatní byli soudci z lidu). To vedlo k tomu, že rozsudky byly často nespravedlivé či pochybené a bývaly zneužity k likvidaci nepohodlných osob. K trestu smrti byli odsouzeni tito kolaborantští novináři: Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Werner a Emanuel Vajtauer. Kromě Křemene a Vajtauera byli i popraveni.

1948-1953

V průběhu vlády prezidenta Klementa Gottwalda (1948 – 1953) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny. Mnohdy šlo o justiční vraždy, jejichž účelem bylo zbavit se politických odpůrců komunistického režimu. Většina z monstrprocesů byla navržena a zorganizována poradci ze Sovětského svazu, veškeré svědecké výpovědi byly naplánovány a obžalovaní mučeni. Prezident Gottwald v průběhu své funkce udělil milost pouze 17 lidem. Nejznámějším z popravených v politických procesech byla Milada Horáková, národně socialistická politička, oběšená v roce 1950. V procesu se Slánským a dalšími bývalými stranickými špičkami bylo popraveno 11 osob. V té době také mnoho lidí zemřelo v důsledku krutých podmínek ve věznicích a koncentračních táborech (viz také Koncentrační tábory při československých uranových dolech), zde ovšem nejde o trest smrti v pravém slova smyslu.

1953-1957

Za vlády prezidenta Antonína Zápotockého (1953 – 1957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády Antonína Novotného v letech 1957 – 1968 osmdesát sedm lidí a za vlády Gustáva Husáka (1975 – 1989) třicet osm lidí. V letech 1954 – 1968 byly všechny popravy prováděny v Pankrácké věznici v Praze, po roce 1968 byly některé vykonávány také v Bratislavě. V roce 1956 byl zákonně snížen počet zločinů, za něž je možno udělit trest smrti. Také bylo provedeno několik dalších zákonných úprav ke snížení počtu poprav. V roce 1961 byly zpřísněny podmínky k vykonání trestu smrti, takže byli popravováni pouze obzvlášť brutální vrazi. Poslední poprava na území Československa byla vykonána v Bratislavě v červnu 1989, popraveným byl vrah Štefan Svitek. Úplně posledním odsouzencem na smrt byl Zdeněk Vocásek. Jeho poprava byla naplánována na prosinec 1989. Sametová revoluce a změna zákonů však jeho rozsudek změnila na doživotí, které si odpykává ve věznici na Mírově.

1989

Brzy po pádu komunistického režimu (1989) nastoupivší prezident Václav Havel prosadil v parlamentu zrušení trestu smrti. V květnu 1990 byl reformou trestního práva trest smrti nahrazen doživotním uvězněním, v lednu 1991 byl Listinou základních práv a svobod, součástí československé a nyní české ústavy, trest smrti zakázán.

Do roku 2007

Do roku 2007 bylo 32 lidí, z toho tři ženy, odsouzeno k doživotnímu trestu odnětí svobody za vícenásobné vraždy či vraždy se zvlášť přitěžujícími okolnostmi.

Motivy k zavedení trestu smrti

I.

Lidé volají po absolutním trestu poté, co se stane vražda, provedená zvlášť zavrženíhodným a trýznivým způsobem. Společnost se cítí ohrožená zločincem, který takto vraždu provedl a pohnutkami či motivem, které nakonec vyjdou najevo. Obvykle jde o pomstu, o úchylnou rozkoš z utrpení druhého člověka, úchylku, kdy chybí vyvinutý smysl pro soucit, útok proti druhým lidem, motivovaný nenávistí k lidem, která byla zaseta v době dětství z důvodu krutého zacházení, bití, týrání, zneuctění apod., v době dospívání, kdy na něho působí buď násilnická parta nebo je pod neustálým vlivem násilí. Ten je způsoben tím, že v něm přímo vyrůstá a je motivován výchovou, že se jím obklopuje (filmy s násilnickou tématikou, videohry s násilnickou tématikou, členství v organizacích s násilnickým zaměřením a nebo sympatizování s násilnickými skupinami). V demokratickém státě, a pokud jsme vzali naší ústavou na sebe riziko názorové pluratity, svobody shromažďování a projevu, svobody slova, nemůžeme ani zakázat takové skupiny a ani je trestat za členství, ale můžeme jejich projevy potlačovat nesouhlasem z pozice občanské společnosti. Například, že nechceme, aby se vyzvihovaly nacistické symboly, aby se šířil rasismus a neonacismus v naší společnosti. A to tak dlouho, dokud se nestane závažný trestný čin, než musí už zasáhnout státní orgány a organizaci, která takové násilí realizuje z pozice svého programu, zrušit apod..

II.

Je mnoho motivů a podle toho se pachatelé obrací k určité vrstvě či pohlaví lidí. Je mnoho příčin, vrozených i nabytých, které v určitém momentu spustí neodolatelnou chuť a touhu spáchat hrůzný, krutý a nebezpečný čin. Pachatel ví, co může následovat, a přesto se necítí odstrašen, neboť v některých případech samotná příčina a motiv k těžkému a zavrženíhodnému zločinu je silnější, než pud sebezáchovy. Proto si myslím, že zavedení trestu smrti za zvlášť zavrženíhodné zločiny nemusí mít 100% odstrašující účinek pro jiné potencionální zločince. Neboť pomsta společnosti za vraždu spáchanou za zvlášť krutých podmínek, nikdy nemůže odčinit utrpení oběti a motiv, který vedl vraha k činu, tedy k vraždě. Zabití formou popravy neočišťuje svědomí těch, kteří jsou připraveni takové činy páchat. Zabití formou popravy nepozdvihuje ani společnost, která takový zákon uznává, ale poprava následuje za již spáchaným činem, aniž by měla na kohokoliv očisťující vliv, aniž by byla schopná zabránit dalším takovým činům, aniž by nenarazila na polemiku, zda společnost má morální právo takovým zákonem disponovat, pokud nemá dostatečné nástroje k eliminaci tak vážných a bestiálních trestných činů.

Týrání dětí s následkem zmrzačení a smrti

I.

Týrání dětí je opovrženíhodný jev, který však existuje a není proti němu dost účinných prostředků, aby vůbec vznikal. A já hluboce lituji nešťastné, nevinné děti, které jsou tak krutému zacházení podrobeny a mám pocit bezmocnosti, když o tom jen čtu. Možná, že ti rodiče, kteří své děti týrají, ať psychicky, či tělesně, byli sami v dětství takové „výchově“ podrobeni. Jsou psychicky narušeni a byl v nich zničen cit o ochraně a lásce k potomstvu. Ale nemůže nikdo zakázat tak narušeným a nešťastným lidem, aby děti měli. Dokonce nelze ani do rodiny mluvit, pokud se nestane něco, což už vysílá signály, kdy společnost, pomocí policie a sociálních orgánů smí zakročit. Bohužel, takoví lidé v naší společnosti existují, nelze je vyhledávat a bránit jim vytvářet si rodiny. Nemusí pocházet ze sociálně slabých vrstev. Mohou to být narkomané, alkoholíci, lidé nemocní nějakou skrytou duševní nemocí, nebo nějakou tělesnou nemocí, či vlivem nějakého druhu léku, který v nich může vyvolávat tak nebezpečné pohnutky, jež se projeví až činem. A v době spáchání činu nebyli příčetní. Zákon nedovoluje trestat lidi se sníženou příčetností a se sníženými rozeznávacími schopnostmi o závažnosti činu. Nejsou tedy trestně odpovědní. Zmařené dětské životy jsou nejsmutnější, trpící děti vzbuzují v každém normálním člověku hluboký soucit a touhu je pomstít. Ale je třeba se dívat hlouběji do sociálních podmínek lidí, kteří páchají tuto trestnou činnost a nebo ji páchat začali. Někteří jsou nevyléčitelní, někteří si už dávno necení vlastního života a nebo života nejbližších lidí. Ani v tomto případě si nemyslím, že zavedením trestu smrti se vytvoří nějaká prevence, která zabrání dalším vraždám a týrání dětí, neboť jen odborník ví, co se může v takovou chvíli dít v hlavě takového člověka.

Vraždy rodičů a prarodičů pro peníze a pro majetek

Výchova dětí je svěřena rodičům, nikoliv státu. Pokud jsou děti vystavováni jakýmkoliv represím ze strany rodičů, ať už z jakéhkoliv důvodu, nikdo nezabrání, aby své rodiče začali hluboce nenávidět, protože jsou podorobováni násilí. A tato nenávist může dojít až k vraždě. Přílišná přísnost, která je nasměrována k určitému modelu chování, které dítě ze své přirozenosti odmítá, neposkytování finančních prostředků třeba proto, že jiné děti jsou více preferovány, protože se k modelu rodiny nakonec přizpůsobily, nevšímavost k problémů dítěte, které se začalo zadlužovat,, protože chtělo také něco znamenat mezi svými vrstevníky, pokud tato hodnota „něco znamenat“ je v rodině zakotvena jako přednost či narkomani, kteří i „přes mrtvoly“ shání peníze na drogy nebo na jídlo. To jsou velmi bědní lidé, kteří nemají často rozeznávací schopnosti. A pokud takový člověk, který od dětství nepoznal lásku, ale drill, který si už nemá koho vážit, který nemá, s kým by promluvil a spojil se s někým a nakonec se odhodlá k tak závažnému činu, jako je vražda rodičů či příbuzných, je už ztracený dávno, možná v dětství, a ani v tomto případě nebude trest smrti účinnou prevencí před vraždami.

Je mnoho dalších a dalších motivů k vraždám a příčin, jak k nim dochází. Z politických, ekonomických, například. Zákaz trestu smrti nebude jistě prolomen, rozhodně nebudou ani prostředky na ochranu některých lidí před hrozbou zločinu vůči nim. Ale je lepší problémy zdolávat pomocí různých odborných pracovišť a dobře vycvičené policie, než možnost výkonu nejvyššího trestu.

Jsem proti trestu smrti, protože ten sám, podle mého názoru, nepřinese nikdy nikomu očekávané plody. Ani z hlediska společenské prevence proti nebezpečnému chování a ani z hlediska společenské pomsty.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet