Když mě divadlo svléklo do naha 10

Autorka článku: Irena Fuchsová JÁ MILUJI JEN VÁS. Když autobus před půlnocí projížděl spícím Kolínem k nádraží, naše ruce se křečovitě chytly, jako by se jedna chtěla otisknout do druhé. Lidé v autobuse se začali zvedat a my se museli pustit. Bylo mi, jako by mi někdo ubral kyslík.

„Uvidíme se zítra!“ Zašeptala jsem Michalovi a on se ke mně zoufale přitiskl.
„Já se toho nedočkám, broučku! Proč se mnou nemůžeš jet do Prahy?“
„Chtěla bych být s tebou sama, aby na nás nikdo nekoukal!“
„Simoušku můj!“

Šeptali jsme si něžnosti, ale pak už autobus zabrzdil před nádražím a my se museli roztrhnout. Parta dojíždějících herců, Michal mezi nimi, utíkala na třetí nástupiště, odkud měl každou vteřinou odjet půlnočák do Prahy. To, aby naší divadelní partě neodjel před nosem, jistil Pivola přes mobilní telefon. Když totiž před Kolínem viděl, že půjde o vteřiny, zavolal svému kamarádovi, výpravčímu Jahodovi, který měl na třetím nástupišti službu, aby rychlík pustil, až doběhnou…
Šla jsem domů. V našem podkroví, kde chyběla Nataša, jsem ale sama nebyla.

Usínala jsem se svojí láskou.

Ráno jsem se s ní probudila, prošla jsem se s ní Kolínem, a když jsem přišla kolem osmé hodiny do divadla, dostala jsem strach. Třeba se mi včerejšek zdál!

Na vrátnici byla zase Mařenka. Podivila jsem se.
„Co vy tady? Jste tady už druhý den!“
„No a? Já si v tomhle našem blázinci odpočinu!“
Podala mi klíč od garderoby, mluvila dál a přitom se na mě významně koukala.
„Jdu k doktorovi s tou svojí hnátou, tak jsem řekla Martě, aby mě přišla před desátou vystřídat.“
Mařenka byla obrnářka. Znala se s mojí tetou, která dětskou obrnu dostala také. Dokonce ve stejném roce jako Mařenka. Jezdily spolu do lázní, a jak znám moji tetu, věděla o mně Mařenka všechno a možná i proto nade mnou držela ochrannou ruku.

Teď si masírovala nemocnou nohu a pořád si mě prohlížela.
„Co je?“
Zaculila se.
„Co by bylo? Koukám na tebe, jaká jsi dneska hezká.“
„Ale ale ale? Že vy chcete namasírovat, Mařenko, co?“
„Nechceš rohlík?“
„Já si přijdu. Dejte mi vodu na kafe, za chvíli jsem tady.“
Fajn, říkala jsem si, když jsem šla do schodů. Vypadá to, že v našem případě tamtamy nefungují, protože jinak by to už Mařenka věděla a hned by mi vpálila, proč taková stará, rozvedená ženská s dítětem, blbne hlavu mladýmu blbýmu klukovi a ještě ke všemu herci!

A měla by pravdu! Mařence říkáme Sally. Je jako ta poradna, která byla kdysi dávno v Mladém světě. Tam ovšem byly dotazy anonymní, kdežto naše Sally říká všechno každému do očí, a když se rozzlobí, vykřičí to na celé divadlo!
„Nikdo nic neví, tralalala,“ prozpěvovala jsem si a odemkla jsem garderobu. „Tralala! Trala…“
Zůstala jsem stát v otevřených dveřích a další -lala- jsem už ze sebe nedostala.
Na zemi stála veliká váza a v ní snad padesát růží! O vázu byla opřená obálka, na obálce plno srdíček a mezi nimi několik slov, která už znám.
I love you, Simono!
Zezdola od vrátnice se ozval Mařenčin hlas.
„Simonko! Otevři si tam okno! Ty růže strašně voní! Abys mi tam nevomdlela!“
Vzala jsem obálku a šla zase dolů. Kývla na mě přes svoje okénko.
„Tak pojď ke mně, holka. A zavři dveře.“
Vlezla jsem k ní do vrátnice jako do měkké náruče.
„On do Prahy nejel. Vrátil se z nádraží a seděl tady u mě asi do tří hodin. Musela jsem mu o tobě všechno říct. A nezlob se na mě, Simonko, já mu řekla všechno. A ty víš, že já o tobě vím opravdu všechno!“
Přikývla jsem.
„Vy jste naše Sally, Mařenko. Vy musíte vědět všechno o všech. A ještě víc!“
Mařenka spokojeně přikývla a pokračovala.
„On tě miluje. Řekl mi to a já mu věřím. Ty ho taky miluješ. Poznala jsem to na vás na obou, už když jste vylezli včera ráno vod toho telefonu!“
Kývla hlavou na telefonní kabinu, která včera zažila naše první doteky.
„Myslíte si, bába upajdaná, prd pozná! Jó, houbeles! No a pak si asi ve tři šel lehnout na chvíli na herečák, ale kolem páté, ještě než přišly uklízečky, tu byl zase. A že ti chce koupit růže.“
No jo! Kde vlastně sehnal ty krásné růže? Nemusela jsem říct ani slovo. Mařenka mi to hned vysvětlila.
„Poradila jsem mu, aby šel ke Slavíčkům! Mají vilu hned tady na rohu, naproti poliklinice! Mají jich plnou zahradu!“
Na tváři se mi podařilo vydolovat pohoršený výraz. Cože?! Ty růže jsou kradené? To snad ne? Mařenka mé rozhořčení nepochopila a obořila se na mě.
„Paní Slavíčková je náhodou na růže odbornice! Nebudu ho přece posílat někam, kde maj ňákej póvl! Ale von stejně nechtěl! Že prej nebude krást, když jsou to růže pro tebe. Ale nakonec šel. I nůž jsem mu půjčila…“
Mařenka se zasnila. Romantický obraz zamilovaného zloděje se jí líbil. Protože jsem se ale pořád tvářila sice šťastně, ale i pohoršeně, poplácala mě po ruce.
„Simono, znáš ty mladý! Je den po výplatě, a když poplatí dluhy v klubu a na vrátnici a co mají mezi sebou, zbyde jim tak akorát na vlak do Prahy k mamince, která je založí. Sedlák není výjimka! Chtěl ti udělat radost! No a pak přinesl růže a šli jsme shánět vázu. Žádná se mu v rekvizitárně nelíbila a tak jsme vzali tu, co má Vlastička připravenou na premiéru.“
„Cože!?“

Vlastička byla známá svým puntičkářstvím, a jestli si všimne, že nemá v rekvizitárně premiérovou vázu, do které paní Tvrdíková dává kytky, co přinesou diváci pro herce na děkovačku, bude schopná zavolat policii! A ta přijde hned, protože ji máme naproti divadlu! Ale Mařenka byla klidná.
„No co, co? Však se Vlastička pro jednou nepotento! Sedlák chtěl, aby to vypadalo pěkně. A pěkně to vypadá, ne?“

S tím jsem musela souhlasit.
„Vypadá to náááádherně!“
„Tak vidíš! Ale abys byla klidná, vem si z koupelny kýbl, kytky dej do něj a vázu zase vrátíme.“
Rychle jsem to šla udělat, Mařenka vázu pečlivě vytřela a společně jsme ji šly uklidit.
„Tak a teď poslouchej, jak to bylo dál,“ řekla, když pověsila klíč od skladu rekvizit zpátky do skříňky na vrátnici. „Pak šel psát dopis. Přinesl ho asi v půl sedmé.“
„A kde je teď?“
„Šel se projít… tedy, on nechtěl jít, ale já ho vyhodila. Zamilovanej blázen! Všem uklízečkám zaplatil frťana! Na dluh, samozřejmě! A pořád vykřikoval, že je zamilovanej a že když se s ním opijou, že jim řekne do koho! A před osmou chodí šéfka a znáš Koukavou! Po ránu má nejvíc energie! Ta se to o vás může klidně dozvědět až poslední a kdyby se to nedozvěděla vůbec, bylo by to nejlepší! Tak jsem ho radši vyhodila.“
Prohlížela jsem si obálku. Moje jméno tam pro samá srdíčka nebylo skoro vidět.
„Tak na co čekáš?“ Mařenka do mě drcla loktem. „Že ti budu vyprávět o tom, jak jsem byla zamilovaná já? A jak jsem kvůli němu s tou svojí hnátou začala jezdit na koni? A takhle to dopadlo!“
Zvedla hubenou, pokřivenou nohu.

„A von se na mě stejně vyprd! Ale nemysli si, já bych to udělala taky. Každej by to udělal! Co s mrzákem…“
Otočila se ode mě k okénku vrátnice. Objala jsem ji kolem ramen.
„Mařenko…“
Otočila na mě smutné oči.
„Byl to hazl… ale milovali jsme se!“ Chytila mě za ruku a rozzářila se. „Simonko, když už jsi tady u mě, namasíruj mě!“
To byla moje daň za to, že jsem se u Mařenky na vrátnici cítila tak dobře. Masáž bolavých zad. Začala jsem ji masírovat a Mařenka předla jako deset koček najednou. Za chvíli se předení změnilo ve vzdechy plné rozkoše a do toho zazvonil telefon. Zvedla ho.

„Ááá… divadlo… ááách… co… ááá…. si přejete…? Ááá…. jééé… ááá…“
Raději jsem s masáží přestala, aby si volající nemyslel, že máme v divadle erotický salon a vytratila se s dopisem k sobě nahoru.
„…Simoušku! Ležím na břiše a představuju si, že taky ležíš na břiše vedle mě a že tedy oba ležíme na tom svým břiše a je nám dobře. Říkáme si pošetilosti, oslovujeme se zdrobnělinkami: kartáčičku na zoubky, automatická pračičko, prasklé pérečko hodineček a jsme po milování příjemně unavení a jenom se na sebe usmíváme a možná ani nic neříkáme…
akorát se hladíme, ale ty mě hladíš víc, ježto si myslím, že já to hlazení mám rád víc i když
vím, že to není pravda a jenom si to tak říkám.
Potom se nám už chce spát, jsme přece unavení a říkáme si, že zítra je taky den a nijak si v tom neodporujeme, přestože já bych se chtěl ještě chvíli milovat. Ale nechám si to pro sebe a před spaním tě akorát políbím a vezmu si tvoji hlavičku pod moji paži a jako bych ti prstem volné ruky ukazoval jednotlivé hvězdy na obloze, zvolna usínáme.
A možná ty usneš první. A já budu znovu a znovu přemýšlet, jak k tomu došlo nebo jak to vzniklo a jak je to hezký a možná se taky budu trochu bát, že to skončí. Ale neskončí, protože jsem to řekl já.
Vím, že se říká, že všechno hezký jednou skončí, ale já přísloví č. 1, vyvracím příslovím č. 2, že výjimka (samozřejmě ta naše), potvrzuje pravidlo. Teď mě trochu mrzí, že jsem se rozepsal o tom, co není. Ale já vím, že to bude. Už se nemůžu dočkat…“
Vyděsila jsem se. Proboha, Michale, nepospíchej na mě! Roztřásla jsem se hrůzou při představě, že vedle něho ležím nahá, ale dopis pokračoval dál, jako když ten lotr tuší, co se mnou jeho fantazie dělá!
„…Prosím tě, Simoušku, já přece všechno vím! Tak se neboj! Nebudu na Tebe spěchat! Bude jenom to, co chceš Ty! Miláčku, přestaň se třást a neboj se mě! Moc se na Tebe těším. Šíleně po Tobě toužím… po celém těle, po každém kousku Tvé kůže! Hergot, proč tu nejsi! Michal.“
Mimoděk jsem se otočila, jestli někde nestojí za mnou. On ví všechno! On věděl, že se budu třást, až budu číst o…
Vzala jsem ze země kýbl s růžemi a přitiskla ho k sobě.
„Michale… miláčku! Michale! Lásko moje!““
Šeptala jsem si těch několik slov jako zaklínadlo a najednou jsem ucítila, že ze mě spadla první obruč…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet