Když mě divadlo svléklo do naha 11

Autorka článku: Irena Fuchsová PROPLÉST SI PRSTY A DRŽET SE! Za několik dnů jsme se šli odpoledne po zkoušce projít po Kolíně. Měla jsem chvíli čas, než půjdu do divadla připravit kostýmy před večerním představením. Michal dneska nehrál a chtěl k večeru jet do Prahy, prý aby si ode mě na chvíli odpočinul.

Pravda byla taková, že o něho jeho maminka začínala mít strach, aby náhodou v Kolíně bez jejího každodenního dohledu nezvlčil…

Bloumali jsme ulicemi. Ale hned jsme si uvědomili, že jsme udělali chybu. Neseděli jsme v autobuse ve svém vajíčku, nebyli jsme schovaní v divadle mezi kulisami nebo v samotě mé garderoby či na vrátnici u Mařenky. Šli jsme po ulicích mého rodného města, kde se všichni známe. Copak to šlo, aby se skoro čtyřicetiletá Vernerová vedla za ruku s mladým klukem, který je ještě k tomu herec?

Mé rodné maloměsto! Kdepak, tady nešlo vzít se za ruce! A my po tom tak toužili! Ale nešlo to, proplést si prsty a držet se! Nešlo to a ani jsem to Michalovi nemusela říkat.

Vztekle nakopl obal od čokolády.
„Já chci být s tebou sám!“
„Co nám tady děláš bordel? Dělej si ho u vás v Praze!“ Ozval se za námi známý hlas Evy, inspicientky a mé největší divadelní kamarádky.
„Tak co, vy dva?“
Všichni tři jsme si vzájemně vysílali očima signály.

„Tak co, kápnete božskou,“ ptala se Eva a její oči se usmívaly. Ale nemusíte, holoubkové! Já to přežiju!
Poslala jsem k Michalovi otázku.
„Já bych jí nejradši o nás všechno řekla, můžu?“
„Dělej si, co chceš, ale dělej rychle, protože já tě chci držet za ruku,“ prosil Michalův pohled. „Aspoň tě chci držet za ruku, když mi víc nedovolíš! Simono, miláčku!“
On to snad řekl nahlas! Podívala jsem se na Evu a ta mě vzala kolem ramen a Michalovi strčila do ruky nákupní tašku.
„Pojďte ke mně na kafe, vy dva blázni.“

A tak jsme k ní šli. Cestou jsme se dokonce na chvíli i chytili za ruce. Jako by nás
přítomnost Evy zahalovala, jako bychom se stávali neviditelnými. Anebo nám začalo být jedno, jestli nás někdo uvidí?
Posadila nás na válendu v kuchyni a my si sedli těsně vedle sebe. Koukali jsme na Evu, jak vyndává hrníčky a kafe, vaří vodu, chystá cukr a usmívali jsme se.

Když všechno připravila, podívala se na nás a zatvářila se, že strašně přemýšlí. Pak se plácla do čela.
„Musím si zavolat, nechám vás tu chvíli samotné…“ A odešla do předsíně k telefonu. Byli jsme sami. Seděli jsme nalepení na sebe a mlčeli. V kuchyni bylo slyšet jenom tikání hodin a my se najednou začali potichu smát. Když se Eva vrátila, smíchy jsme oba vyli.

„Co blbnete?“
„Evo… Evo…“
Přestala jsem se konečně smát a chtěla jsem jí všechno říct. Jak a kde to mezi námi třísklo, jak nás k sobě něco neustále lepí, jak já se bojím polibků a milování a proč se bojím- a místo toho jsem řekla něco úplně jiného.
„Evo, kdy končí láska?“
Michal vyskočil.
„Naše láska neskončí nikdy! Přece jsem ti to psal! Ještě pořádně nezačala a ty už se ptáš, kdy končí?!“
Eva se usmála.
„Jsi ještě mladý, Michale!“
„Simona je taky mladá,“ vykřikl uraženě a bylo na něm vidět, že by nejradši Evě řekl něco hodně nelichotivého. Ta se rozesmála.

„Já neříkám, že je stará! Je jí osmatřicet a to je nádherný věk! I když mých pětapadesát také není k zahození! Ale Simona se mě zeptala, kdy končí láska! A na to by se holka, stejně stará s tebou, nikdy nezeptala!“
„Já nechci stejně starou holku! Já chci Simonu! A chci s ní mít sedm synů!“
Začaly jsme se s Evou smát, a čím víc jsme se smály, tím víc nám bylo jasné, že to Michal myslí smrtelně vážně. Chce prostě se mnou mít sedm synů! A vůbec si neuvědomuje, že to je prakticky nemožné, ledaže bych měla dvakrát dvojčata a jednou trojčata!

Postavil se před nás a pozoroval nás. Nakonec se díval jenom na mě. Ale jak se díval! S láskou a s dojetím. Když se Eva přestala smát a já pořád pokračovala, ukázal na mě.
„Jak malá holčička! Podívej se na ni, Evo! Simoušek je jak malá holčička!“
Natáhla jsem k němu ruku. A pak jsme zase seděli vedle sebe, mlčeli jsme a pozorovali Evu, která u stolu pila kafe. Ta se po nás párkrát podívala a pak si pustila televizi.
„Budu se koukat na soutěž. A vy si seďte.“
Spokojeně jsme přikývli, přitiskli se k sobě ještě víc a zavřeli jsme oči. Než se za námi zavřela skořápka našeho vajíčka, stačili jsme zaslechnout Evin udivený hlas.
„Vy jste ale dva zamilovaní blázni! To jsem ještě neviděla! A že jsem za těch třicet let u divadla viděla ledacos…“
Asi za hodinu jsme šli všichni do divadla. Na konci Školské ulice, kde Eva bydlela, mě Michal políbil a utíkal zkratkou na nádraží. Za maminkou. My dvě šly beze slova dál. Před divadlem se Eva zastavila, rozhlédla se, jestli nikdo nejde a vytáhla klíče.
„Na. Vem si je k sobě. Jsou Víti. Co se oženil a je v Praze, tak za mnou moc nejezdí. A když přijede, klíče nepotřebuje. Malý Vitoušek totiž stojí pod oknem a ječí na celou ulici Babí, babí, Pražáci sou tady!“
Klíče? Srdce se mi rozeběhlo a Eva se usmála.
„Prosím tě, Simono! Přece ke mně nemusíš jít hned zítra! Neblbni! Michal na tebe nespěchá! Je to chytrej kluk! Vidí, jak se klepeš strachy! Jde na tebe pomalu.“
Měla pravdu. Natáhla jsem tedy ruku a Eva mi klíče položila do dlaně.
„Když mám volno, tak se seberu a jedu za nima do Prahy. A tobě zavolám a řeknu ti, že byt je volný a kdy přijedu… A protože máš klíče, tak…“
„Ale já tam třeba nepůjdu!“
Eva se usmála.
„A musíš? Nemusíš. Ale ten pocit, že kdybys chtěla, tak můžeš, ten je, holka, k nezaplacení, to mi věř!“
Měla pravdu. Teď, když jsem věděla, že kdybych chtěla, tak bych mohla, přestala jsem se bát.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet