Když mě divadlo svléklo do naha 12

Autorka článku: Irena Fuchsová JSEM ŠŤASTNÁ, TAK NEZÁVIĎTE! „Simonko, máš tu dopis,“ zavolala na mě Mařenka druhý den ráno z vrátnice, sotva v zrcadle uviděla, že jsem vešla do divadla. „To už tu byla pošťačka?“

Podivila jsem se, protože bylo teprve půl deváté, ale to už mi Mařenka podávala okénkem vrátnice obálku a mně to bylo jasné. Žádná pošťačka. Michal ten dopis u ní musel nechat včera po zkoušce, než jsme se šli projít po Kolíně a skončili u Evy.

„Mařenko, proč jste mi ho nedala včera večer?“
Pokrčila rameny.
„Přikázal mi, abych ti ho dala až dneska.“
V garderobě jsem zalezla na své oblíbené místečko mezi věšáky s kostýmy a obálku nadepsanou „K rukám nejmilovanějším“ jsem otevřela.

„Těším se, až tě dneska večer uvidím, moc se těším. Rozhodl jsem se, že tě políbím po francouzsku. Ale chci, abys ten dopis četla ještě před tím políbením. Bůh ví proč…“
Miláčku můj, Bůh to možná neví, ale já to vím. Určitě. Ty totiž slyšíš můj strach z polibku na dálku! Až v Praze slyšíš, jak mi tluče srdce…

Proboha! Polibek po francouzsku?!
Krev se mi nahrnula do hlavy. Měla jsem pocit, že se udusím. Vstala jsem a rozčíleně začala chodit mezi kostýmy. On mě chce dneska políbit po francouzsku?! To přece nemůže! Takhle najednou! A ještě mi to tak rafinovaně napíše! Abych si to ráno přečetla a až do večera na to myslela!

Když jsem se trochu uklidnila, dala jsem se znovu do čtení.
„Možná ti to políbení dám před představením. Možná až po. Nevím. Vzpomínáš si, jak jsi mi řekla v autobuse do Ústí, že na sebe slyšíme? Slyšíme! A já si to už několikrát potvrdil. Například jsem slyšel, že by to chtělo růže a ono je to chtělo. Slyším, jak mluví každá molekula v tobě, každý atom. Vlevo, vpravo, dole, nahoře, svrchu, zespodu, odevšud. Lichotí, hádají se, trochu se pomlouvají, „drbou“, chlácholí, vztekají se, kecají a hlavně milují a adresátem jsou moje tkáně, molekuly a atomy. Slyším je vždycky. I teď.

Slyším, že se bojíš toho polibku, ale Simoušku, broučku, jednou musíme začít! Ale
neboj se, bude to něžný polibek. Polibek bude něžný, ale já tě při něm budu držet pevně, vší
silou, abys mi neutekla… lásko moje! Miláčku! Miluju tě!“
Zastavila jsem se u dveří před zrcadlem. Byla jsem celá rudá! Vypadala jsem jako vyděšená školačka.

Co blbnu? Za dva roky mi bude čtyřicet a vyvádím, jako bych se nikdy s nikým nelíbala! Přece se už konečně musím toho svého přiblblého strachu zbavit! Čeho se bojím? S Michalem se přece milujeme! Už celý týden!
Už? Je to teprve týden, co to mezi námi začalo! Doteky, chvění mezi námi, vůně jeho kůže, jeho něžný hlas, letmé polibky na tvář. A teď už nejenom, když jsme sami!

Začal s tím Michal. Třetí den naší lásky jsem stála v portále, když režisér ukončil zkoušku. Chtěla jsem rychle odejít, abych se hercům nemotala ve dveřích, ale Michal mě uviděl a běžel přes celé jeviště ke mně, objal mě, přede všemi mě políbil na tvář a zmizel!

Uf! Málem jsem omdlela! Obdivovala jsem herce, režiséra, rekvizitářku, Oldřicha a kluky z techniky! Všichni to viděli a zachovali ledový klid Angličanů, díky kterému jsem mohla odejít z jeviště, jako by se nic nestalo.
Vyšla jsem na chodbu a tam stál Michal a podával mi nádherné růže. V tu chvíli začali ti, co byli na jevišti, vycházet za mnou.

„Nejsou kradené, Simoušku,“ zašeptal Michal a pohladil mě po vlasech. Pan Pivola významně pozvedl ukazováček pravé ruky.
„Půjčil jsem mu na ně, Simonko! A rád!“
Týden! A co všechno jsme už spolu prožili! Zažiju ještě někdy v životě něco podobného? A teď bychom se měli poprvé políbit. Opravdově políbit.
Co se s námi stane, až to uděláme?

Bezradně jsem svěsila ruku s dopisem podél těla a teprve teď jsem si uvědomila, že jsem nechala dveře garderoby pootevřené. Naproti z vlásenkárny byl slyšet hlas Věrušky.
„Mně to tedy od ní přijde trapné! Takhle ho zblbnout!“
„Kouká na ni jako na obrázek.“ To byla Vlastička, rekvizitářka.
„Tss… spíš řekni jak na ikonu! Vždyť je proti němu stará! Ta ho utáhla jedině přes postel, jinak si to neumím vysvětlit!“

Věruška se zalykala jedem. Nepřekvapilo mě to. Michal byl nejhezčí ze všech
mladých herců, které jsme v divadle měli. A byl z nich také nejlepší. Ale hlavně byl svobodný, nezadaný a nebyl gay. Není divu, že Věruška, která se už několik let chtěla vdát za herce, si na něho dělala zuby. A nejenom ona.
„Co na ní vidí, Vlasto? No řekni! CO na ní vidí? Vysoká jak stodola, s vlasama si nic nedělá, prý se i sama stříhá, tahá pořád tu svoji bílou košili nebo tu vopranou zelenou bundu! Nic na ní není! Nic! Je to prostě trapná, stará bréca, která zblbla mladýho kluka!“

Zavřela jsem potichu dveře a oblékla si svoji oblíbenou, vopranou, zelenou bundu. V kapse něco bylo. Malá čokoládička, zabalená do dopisu.
„Simoušku, prosím tě, neboj se. Když nebudeš chtít, tak tě dneska ještě nepolíbím. I když se na to strašně těším! Chodím teď po Praze a myslím na tebe. Víš, je mnoho situací, kdy jsem na jevišti nesoustředěný, roztěkaný, protože Tě „cítím“ v portálu. Neustále mi tam lítají a klouzají oči, gesta a já nevím co ještě… I love you, Simono!“
Zvedla jsem oči od dopisu a uviděla se v zrcadle. Pozorovala jsem se dlouho. Ať jsem na sebe koukala sebepozorněji, trapná jsem si nepřipadala.

Byla jsem šťastná!
Štěstí mi vydrželo až do večera, kdy na dveře garderoby někdo zaklepal. Důrazně, rychle, několikrát za sebou a mně se stejně rychle rozbušilo srdce.
„Ano!“
Ustoupila jsem do svého koutku mezi kostýmy. Michal vešel dovnitř a zavřel za sebou. Chvíli stál na místě. Ani jsem nedýchala. Pak zhasl velké světlo. Garderobu teď osvětlovala jen lampička na šicím stroji.
Šel najisto. Pomalu rozhrnul ramínka s kostýmy a uviděl mě. Vytřeštil oči.
Stáhla jsem si totiž ramínka od podprsenky a dala před sebe modrý kostým Vécé. Sklonila jsem hlavu na stranu a usmála se.
„Miláčku!“
„Simono… Simoušku můj…“
Vztáhl ke mně ruce.
Nehýbala jsem se. Vzal mě za ramena a pomalu mě k sobě přitahoval. Políbil mě do
vlasů, jednou, dvakrát… pak na tvář, na zavřené oči, na špičku nosu.
„Simoušku…“
A pak už mě držel jako v kleštích a líbal a líbal…
Když mi spadly šaty Vécé na zem, spadla ze mě s rachotem druhá obruč!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet