Když mě divadlo svléklo do naha 13

Autorka článku: Irena Fuchsová SEDMNÁCTKA. Dneska jsme hráli v jednom z pražských divadel. Občas se Daně z náboru podařilo vnutit nás na pražská „prkna, jež znamenají svět“. Pro divadlo to byla velká sláva a pro většinu herců naděje, že si jich třeba někdo všimne a kápne z toho kšeftík, rolička, role… Možná i angažmá.

Naděje sice byla velká, ale návštěvnost většinou malá. Hlediště zaplnili hlavně rodinní příslušníci a známí, naši bývalí kolegové nebo herci- důchodci. Ukázali se také známí režiséři, kteří v našem divadle občas hostovali a měli zájem o další práci. Ale kšeftík, rolička, role, angažmá?

Kdepak. Nakonec z celé naděje zbyla jedna jediná výhoda. Hrálo se v Praze a tak herci nemuseli na představení do Kolína. Zájezd do Prahy pro ně znamenal volno, protože ten den se v Kolíně nezkoušelo.
Do autobusu směr Praha nás tedy výjimečně nastoupilo jen pár. Osvětlovači Láďa a Jirka, zvukař pan Švestka, rekvizitářka Vlastička, vlásenkářka Věruška, inspicientka Evička…

Seděla jsem sama. Autobus mi připadal velký, studený, cizí a prázdný. Nebyl tu Michal.
Eva se na mě otočila z inspicientského sedadla vepředu u řidiče.
„Půjdeš si sednout ke mně?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nechtělo se mi mluvit. O ničem. A už vůbec ne o sobě a o Michalovi. Chtěla jsem být sama a číst si jeho poslední dopis…
„Myslím na tebe strašně rád. Cejtím při tom všechno, co se cejtit dá. Zhasnul jsem světlo a chci bejt s tebou potmě… Jsem úplně hotovej, že tady nejsi. Ubíjí a ničí mě pocit, že tě vidí a slyší spousta jinejch lidí a že po tobě třeba mužský touží a chtějí tě… To jablíčko od tebe jsem sněd. Chutnalo jako tvoje rty, chvíli bylo sladké a pak zase kyselé, jemné a vláčné. Já tě chci, Simoušku, já tě strašně chci! Lásko moje, broučku můj!“

Dočetla jsem a potřebovala jsem něco slyšet. A tak jsem si pro sebe zašeptala svoji touhu.
„Já tě taky chci, ty můj černoušku!“
„Ale dopis mi nenapíšeš, viď? Proč?“
Lekla jsem se. Jako by promluvil vedle mě. Usmála jsem se. Ta naše láska je zázrak!
On mě opravdu slyší, i když je v Praze! Pokrčila jsem rameny.
„Já nevím.“

Chtěla jsem v našem dialogu pokračovat, ale najednou vedle mě seděla Eva a
strkala do mě loktem.
„Dneska zůstávám v Praze. Přijedu až pozítří. Klíče máš.“
Podívala jsem se na ni, jako bych ji viděla poprvé. Nemohla jsem nic říct, jak se mi stáhlo hrdlo.
„Co je, Simono? Že tys mu ještě neřekla, že máš ode mě klíče?“
Sklonila jsem hlavu.
„Já jsem si to myslela! Seš jak malá! Já vím, že sis s tím svým bývalým prožila peklo. No a co? Chceš snad proto bejt do smrti bez mužskýho? Kvůli jednomu ožralovi, který si na tobě hojil svý komplexy? Nebuď pitomá! Michal je do tebe blázen! A ty do něj! Víš, co by mi řekl můj Víťa? Mami, jdi do toho!“
„Hm… ale moje Nataša je na škole v přírodě.“

Eva se uchechtla
„To je jako by ti řekla, mami, jdi do toho, dokud jsem pryč!“
„Ale, Evičko, ono to má malý háček.“
„Hm… to jsem zvědavá, co z tebe vyleze.“
„Tys zapomněla, co říkal, když jsme byli u tebe? Že se mnou chce mít sedm synů?“
Obě jsme se začaly smát a pak mě Eva nechala samotnou a já si mohla dál přemýšlet.
O klíčích jsem Michalovi opravdu neřekla. Čekala jsem, s čím přijde on. Oba jsme po sobě toužili, strašně, ale ani jeden jsme se po jablku „hříchu“ nechtěli natáhnout první.
Mohli jsme jít samozřejmě na herečák, ale tam každou noc Někdo spal. Ten každonoční Někdo byl Bedřich, který jako jediný z herců zůstával na herečáku celý týden. Důvod byl prostý. Neměl se do Prahy ke komu vracet. A abych cítila Bedřicha za dveřmi? Děkuju pěkně!
A navíc, herečák- jako každá správná herecká ubytovna- byl místem veřejným.
Případné prohřešky proti dobrým mravům se probíraly druhý den od vrátnice až po malírnu.
Do mého podkroví jsme jít nemohli. Sice jsem věděla, že by rodiče nic neřekli, ale podkroví bylo naše království. Nataši a moje. Sem nikdo jiný přijít nesměl. Alespoň zatím ne.
Ale abych pravdu řekla, trochu jsem schovávala hlavu do písku a od chvíle, kdy mi Eva dala klíče od svého bytu, jsem přestala myslet na to, kde a kdy se budeme poprvé milovat. Stačilo mi, že kdybych chtěla, můžeme jít k Evě a nechala jsem to na Michalovi.
Čekal na nás v Praze před divadlem. Když jsem vystoupila z autobusu, políbil mě. Jeho polibky už nikdo neregistroval. Kolegové si zvykli. Jenom vlásenkářka Věruška po mně sekla jedovatým pohledem a Michal se za to na ni líbezně usmál.
„Ahoj, Věruško! Máš dneska moc pěkný vlasy!“
Zastavila se, ušklíbla a hodila po mně hlavou.
„Já si o vlasy pečuju, víš? Já jo!“
„To vůbec nevadí,“ uklidnil ji Michal. „I tak je máš hezký!“
Zůstala stát s pusou otevřenou. Michal mě vzal kolem ramen a prošli jsme kolem ní do divadla. Pomohl mi připravit kostýmy a využil chvíle, kdy jsme byli v šatně sami, a přimáčkl mě ke zdi za skříň, kde jsme byli přede všemi schovaní.
„Simono, dneska s tebou jedu domů. Jedu s tebou do Kolína a chci se s tebou milovat!“
On mluvil s Evou, napadlo mě. A ona řekla, že mi dala klíče! Ta potvora! Ale kdy spolu mluvili, když mě Michal popadl, jen jsem vylezla z autobusu?
„Ale Michale… zítra máš přece představení až večer… co budeš dělat v Kolíně celý den…“
Schválně jsem ho zrazovala a čekala, co z něho vyleze. Přitiskl mě ke zdi celým tělem a znovu políbil. Nádherně francouzsky!
„Chceš to slyšet, co budu dělat v Kolíně? Chceš? Budu se s tebou milovat! Milovat!“
Ta mrcha! Jsou spolu domluvení a ona to na mě nahrála! To jí nedaruju!
„Mám klíče od herečáku. Půjčil jsem si je od Pivoly,“ pokračoval Michal. „Pokoj číslo sedmnáct. Dneska na herečáku nikdo spát nebude. Všichni zůstávají v Praze. I Bedřich! A jestli tam někdo bude, nebude tam dlouho. Protože ho zabiju.“
A než jsem mohla odpovědět, začal mě zase líbat a mezi polibky chtěl, abych řekla ano a drtil mě u zdi toho pražského divadla tak, že by mě snad i umačkal, zadusil, láskou snědl a tak jsem to radši řekla.
„Ano! Ano! Ano!“
Pustil mě, rozrazil dveře a běhal po šatnách jako koníček. A křičel! Křičel na celé divadlo!
„Ano! Simona řekla ano! Ano! Ať žije sedmnáctka! Ano! Řekla ano! Ano!“
Vrazil i do šatny, kde Věruška s osamělým cigárkem chystala paruky, objal ji, rozhrábl její pracný účes, zajódloval, vrátil se ke mně, vzal mě do náruče a nesl k východu z divadla. Tam mě pustil, ale hned mě chytil za ruku.
„Pojď! Půjdeme se projít! A dokud se nevrátíme zpátky do divadla, tak se nepustíme! Pojď!“
Šli jsme pomalu podvečerními ulicemi Prahy a drželi se za ruce. Jeli jsme výtahem do nějaké restaurace u Václaváku a drželi se za ruce. Seděli jsme u stolku, kolem seděly dvojice, které k sobě pasovaly, a my se drželi za ruce, i když mi to právě teď, mezi těmi mladými, trochu vadilo. Ale Michal mě pustit nechtěl.
„My k sobě pasujeme líp než oni, Simoušku!“
Co řekl, mě nepřekvapilo. Už jsem si zvykla, že mi čte myšlenky. A tak jsme se drželi za ruce dál, objednali si něco k pití, já mu konečně řekla o klíčích od Evy a pak jsme probírali, co je lepší, jestli sedmnáctka nebo byt Evy a byli jsme rádi, že máme o čem mluvit a nemusíme myslet na to, co nás v noci čeká.
Michalovi se líbila sedmnáctka, já toužila po bytě, který jsem znala, protože jsem u Evy několikrát přespala, když jsme se vracely k ránu z klubu, z oslav premiér. Věděla jsem, že Michal ustoupí a to se také stalo.
Takže se TO stane u Evy.
Dopili jsme, zaplatili, opět jsme sjeli výtahem a pořád se drželi za ruce. Šli jsme ulicemi Prahy, a čím blíž jsme byli u divadla, tím víc jsme potkávali známé lidi. Herce, kulisáky, řidiče autobusu, ředitele, náborářku Danu, která přijela s námi z Kolína a chtěla využít příležitosti a protlačit naše divadlo na tato pražská prkna tenhle rok ještě alespoň jednou, rekvizitářku- a tihle všichni viděli, že se držíme za ruce. Bylo nám to jedno.
Vešli jsme do divadla. A tady jsme se konečně pustili.
Stáli jsme proti sobě na jednom metru čtverečním a kolem nás chodili lidé do zákulisí.
Vpíjeli jsme se do sebe očima a pak mě Michal vzal lehce kolem ramen a políbil do vlasů.
„Simono, jdi mi z očí, nebo se z tebe zblázním!“
Nadechla jsem se, abych načerpala jeho vůni na dobu, kdy nebudeme vedle sebe a pak jsme se konečně od sebe odtrhli…
…Propadala jsem se do bílé tmy, kterou jsem projížděla na saních, zabalená do měkkých chlupatých dek a najednou Prásk! Saně do něčeho narazily!
Otevřela jsem oči.
Ne, to nebyly saně. To se Michal vedle mě pohnul.
„Simoušku, slyšelas? Co to bylo?“
„To nic není… Takhle občas Evě haraší lednička… spi…“
To víš, zrovna ti budu říkat, že ze mě právě teď spadla třetí obruč! Panečku! To byl ale rachot!
Jsem svobodná! Jsem konečně volná!
Vděčně jsem se k Michalovi přitiskla co nejblíž a za chvíli jsem už zase ujížděla bílou tmou na saních…
Ráno jsme udělali prohlídku ledničky. Eva, vědma, nám tam každému připravila obložený talíř. S chutí jsme posnídali a pak se znovu zahrabali do pelíšku.
Rodičům jsem pro jistotu zavolala ještě z Prahy, že domů přijdu až druhý den, večer po představení. A Nataša? Ta si přece pořád ještě užívá školu v přírodě!
V poledne jsme si došli na oběd do Naivního restaurantu a potom… no… potom nám bylo líto nevyužít půjčené Pivolovy klíče od pokoje číslo sedmnáct a tak jsme šli na herečák.
V přízemí, kde byly kanceláře, mě Michal chytil do náruče. Bránila jsem se, ale on
zašeptal, že nevěsty se takhle nosí a vyšlapal se mnou schody do prvního patra. A bylo nám úplně jedno, jestli nás někdo uvidí!
Na sedmnáctce jsme zatáhli závěsy, rozsvítili nádherně zdobenou svíčku a pokoj se ponořil do intimního přítmí.
Naše něžné poznávání pokračovalo odpoledním milováním a bylo ještě krásnější, než to noční a dopolední.
Možná proto, že mě už nesvazovala žádná obruč…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet