Když mě divadlo svléklo do naha 14

Autorka článku: Irena Fuchsová KDY KONČÍ LÁSKA? Do divadla jsem šla kolem sedmnácté hodiny. Michalovi jsem slíbila, že ho přijdu půl hodiny před představením vzbudit a než jsem za sebou potichu zavřela dveře naší sedmnáctky, už spal.

Do divadla jsem to měla z herečáku několik desítek metrů, ale sotva jsem tam došla. Vážně! Poprvé v životě mě od milování jistá část mého těla bolela tak, že jsem nemohla jít! A řeknu vám, bylo to nádherné bolení! Auauau! Auau!
Když jsem před představením pomáhala Pivolovi zapínat plášť a on na mě spiklenecky mrkl, neodolala jsem a sdělila mu, že jsme mu vysvítili svíčku. Tragicky zaúpěl.

„Óóóó! Tu jsem měl schovanou pro svou noc lásky! Ale budiž, Simonko! Koupím si jinou. Tuhle jsem tam měl stejně asi pět let… nebo deset?“
„Já vám koupím novou.“
Zbystřil.
„Pro naši noc lásky?“
„Ne. Pro naši noc lásky.“
„Vidíte, Simonko, dvakrát se řekne slovo- naši. Poprvé je to moje naděje a podruhé moje zklamání. Jste krutá!“
Pak se ke mně naklonil a spiklenecky zašeptal.
„Klíče jsem Michalovi nechal. Já spím na herečáku málo a když mi koupíte tu novou svíčku…“
„Jste velmi laskav, pane Pivolo!“
„V mých letech mi už nic jiného nezbývá, Simonko. Než být laskav. A to dokonce velmi!“
Když jsem při představení čekala mezi kulisami na převlek malé Moravcové, objevil se vedle mě Michal.
„Až se pozítří vrátí Nataša, tak jí půjdu s tebou naproti k autobusu!“

Překvapeně jsem se na něho podívala. Usmíval se, ale oči měl smutné.
„Já vás mám rád obě. Tak řekni, můžu s tebou jít?“
Přikývla jsem. Něžně mě políbil na rty.
„Mám pořád klíč od sedmnáctky!“
„Já vím.“

Usmáli jsme se na sebe.
„Jsi moje houbička mechová,“ řekl a oči se mu zaleskly. Přitáhl si mě k sobě a políbil.
„A ty jsi moje prasklé pérečko u hodineček.“ Řekla jsem po polibku já a pevně se k němu přitiskla. Irena ze své nápovědní židle všechno viděla a možná i slyšela a když Michal utíkal na druhou stranu jeviště na svůj výstup, usmály jsme se na sebe. Irena nebyla Věruška.

Ten večer jsme sedmnáctku nechali odpočívat. A sebe také. Michal jel po představení do Prahy, protože ráno měl dabing. Druhý den byla zkouška až odpoledne, tak jsme se domluvili, že přijdu po obědě do divadla a on přijede z Prahy tak, abychom se před zkouškou na chvíli viděli.
Ale všechno bylo jinak.

Vlaky od Prahy měly několikahodinové zpoždění, protože se u Poříčan srazil pantograf z Nymburka s nákladním vlakem od Kolína. Oldřich herce, kteří přibíhali od zpožděných vlaků, odchytával hned u vrátnice a okamžitě je servíroval paní režisérce na jeviště.

„Dělejte! Dělejte! Paní režisérku nezajímají problémy českých drah, ale vaše umělecké činy!“
Udělal to tak i s Michalem a ten po mně jenom zoufale otočil oči.

Tak jsem v garderobě naplnila Márinku, jak jsme s Miluškou říkaly naší automatické pračce, nařídila program, připravila si věci na žehlení, ale pak jsem to nevydržela a šla se na chvíli podívat na jeviště.

Zkouška už byla v plném proudu. Stoupla jsem si za Irenu. Kývly jsme si na pozdrav a pak se to stalo!
Michal přebíhal jeviště a asi mě v portále „ucítil“ a chtěl se na mě podívat. Otočil se, zakopl a upadl. Vykřikla jsem strachy. Nemohl vstát. Všichni se kolem něho seběhli. Z kolena mu tekla krev. Vypadalo to, že upadl na vrtík, který kulisáci zapomněli vytáhnout z prken jeviště, když večer bourali scénu.
Radši jsem odešla. Z vrátnice volali do nemocnice a Luboš utíkal pro auto, aby s ním
předjel před vchod pro zaměstnance.
Šla jsem nahoru do garderoby a z okna jsem viděla, jak Oldřich a pan Kopejtko vedou Michala do auta. Obličej měl zkřivený bolestí a na nohu se nemohl postavit.
Když odjeli, začala jsem žehlit. Márinka doprala a já pořád žehlila. Vyžehlila jsem snad všechno, co v garderobě viselo na ramínkách.

Venku se už stmívalo, když se konečně z vrátnice ozvalo volání.
„Simonko, máš telefon!“
Musela jsem dolů letět! Protože jeho hlas jsem slyšela za vteřinu.
„Ahoj, Simoušku. Volám z nemocnice.“
„Já vím… stála jsem v portále, když se ti to stalo. Nechtěla jsem se tam motat…“
„Novotný mě veze do Prahy. Budu ležet na Vinohradech. Asi týden. Co si počneme, Simoušku?“
„Budeme se na sebe těšit, ty můj černoušku!“
„Budu ti psát! Viď, že mi taky napíšeš? Prosím tě!“
„Napíšu ti! To víš, že ti napíšu, ty moje prasklé pérečko u hodineček!“
Večer jsem mu napsala svůj první dopis. Psala jsem ho v našem podkroví, kde jsem si bez Nataši a s Michalem někde v Praze v nemocnici, připadala strašně sama. Psala jsem a brečela.
Dopis od něho mi přišel za dva dny, když se Nataša vrátila ze školy v přírodě. Rozeběhla se ke mně a skočila mi do náruče. Pak si mě celá šťastná dlouho prohlížela.
„Mami! Mami! Ty jsi nějaká jiná!“
„Jiná? A jaká?“
„Víš, mami… teď jsi taková… jenom moje! Před tím jsi byla… byla jsi ještě trochu tátova. Ale teď už jsi jenom moje!“
Vystihla to přesně, moje chytrá, všímavá holčička. Rozvedená jsem byla už víc jak rok, ale pořád jsem cítila, že ve mně z toho našeho nepovedeného manželství zůstalo něco… něco…
Nevím. Ale důležité je, že to něco už ve mně nebylo.

Všechny tři obruče ze mě spadly!
Večer Michal zavolal. K telefonu přišla i Nataša. Věděla ode mě, co se mu stalo a slíbila, že mu namaluje obrázek z představení, ve kterém se jí moc líbil a pošle mu ho.
Michal nám pak oběma vyprávěl, jak mu v nemocnici spravují zlobivé koleno a jak se mu strašně stýská po Kolíně, po divadle, po Natašce a po její mamince…
„Těšil jsem se, že jí půjdeme naproti spolu,“ řekl, když Nataša odešla malovat obrázek. „Simono, bojím se.“
„Čeho, ty můj nugátku s rozbitým kolínkem?“
„Kdy končí láska?“
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Byla jsem ve svém podkroví a kousek ode mě malovala moje spokojená holčička obrázek pro jednoho mladého herce, kterého měla ráda. Neviděla jsem ho skoro tři dny a i když mi chyběl, měla jsem v sobě pocit štěstí a svobody.
Na to, že ho v divadle nevidím, jsem si rychle zvykla. Stejně na nějaké stýskání nebyl čas. Hrál skoro ve všem a teď se za něho do všeho dělaly záskoky. V divadle víc než jinde platí, že všichni jsou rychle nahraditelní.
„Kdy končí láska?“ Naléhavě opakoval svou otázku a já si vzdychla. Ty můj miláčku! Stýská se mi po tobě, strašně se mi po tobě stýská, ale nechybíš mi. Ale to ti přece říct nemůžu!
„Brzy se uzdrav! Už se na tebe těšíme! Obě.“
Volali jsme si každý den, psali jsme si. On mně víc, než já jemu. Já mu napsala pět dopisů a pak už jsem neměla co psát. On mi ještě chvíli psal, ale víc než o nás dvou, se rozepisoval o svých plánech.
Jeho pracovní neschopnost se protáhla na dva měsíce a pak dostal na zkoušku roli v Činoherním klubu. A protože měl úspěch, dostal tam angažmá.
Do našeho divadla se už nevrátil.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet