Když nás doběhne dávná nevěra

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ještě dnes o tom vypráví. Chvílemi naštvaná, ale přeci dobře ví, že do toho šla, jak se říká „jak do kréda“. Tak abychom to neprotahovali. Jde o příběh nevěry, která vznikla z nespokojenosti. Ale ona opravdu byla z těch, které si nemají na co stěžovat. Můžete vědět, co se skrývá za záclonami oken, za kterými se odehrává manželský život?

Franta, říká o svém manželovi, je slušný člověk, pomáhá mi, ale nikdy jsem od něho neslyšela něco jako – mám tě rád, líbíš se mi. Někdy jsem se ho ptala, proč mi nic takového neříká, ale on se jen usmál a řekl, že to není potřeba, však víme oba, o co jde, ne? A šel spravovat tu svou motorku. Já si myslím, že každá ženská to ráda slyší od svého manžela. Nebo ne?

Usmívám se a raději neříkám nic. Protože znám případy, kdy takové všetečné dotazy na city a obdiv skončily hádkou. A to se pak vyčítali příbuzní a kdo ví co ještě.

A jednou v sobotu, když jsem vařila, pokračuje, kouknu na sebe do zrcadla a říkám si – pane jo, táhne mi na pětačtyřicet, jsem ještě k světu, ale jak vypadám. Vzala jsem hřeben a pomalu jsem se česala. A přitom jsem myslela na mládí, jak se kolem mne točili kluci a já neviděla nikoho jiného, než Frantu. A ten mi zůstal. Ale co z toho mám? Najednou zvoní telefon, zvednu ho. A hned jsem poznala, o koho jde. Arnošt, můj kolega z prvního zaměstnání. Po letech se ozval, že prý se zastavil v Praze a chtěl by mě zase vidět. Byli jsme tehdy mladí, sice jsem chodila s Frantou, on taky už někoho měl, ale … však víte jak to chodí. Příležitost, večírek, a tak…

Domyslela jsem si, že vznikl náhodný poměr. Pokývala jsem hlavou

A tak mně pozval na schůzku. Proč ne? Za hodinu jsem byla se vším hotová a taky upravená, Frantovi jsem řekla, že jdu na Michalou, mou kamarádkou, protože ten stejně byl v servisu s autem a šla jsem na místo naší schůzky. Jestli byl Arnošt tehdy sexy, tak roky z něho udělaly hotového svůdníka. A měla jsem pocit, že náš románek, který tehdy na krátkou dobu začal a skončil jeho svatbou, v nás stále žije. Měl už vybraný hotel, zavedl mne do kavárny a řekl mi: To není možné, ty jsi se vůbec nezměnila. Víš, že jsem na tebe nikdy nezapomněl? Usmála jsem se, protože on měl v tu chvíli tak úpřímný pohled a tiskl mi ruce, jako tenkrát… V tu chvíli jsem zapomněla na všechno. Vracel mi totiž vzpomínky na mládí, na ty naše chvíle, které se už nikdy neopakovaly… i když dlouho netrvaly. Ale stály za to…

Dívá se zasněně před sebe a já ji chápu.

Tak jsme trochu pili, zpomaluje tok řeči a zasněně se dívá do prázdna, a čas běžel. Už jsem dvě hodiny z domu, ale Franta určitě je ještě v servisu. Volám mu na mobil, ale má ho vypnutý. Tak jsem se zase zaposlouchala do jeho vyprávění, a pak jsem se nechala vlákat do jeho pokoje, že mi ukáže fotky. Chvíli mi ukazoval nějaké fotografie, sem tam se mně dotkl a skončilo to … víte jak.

Přikývla jsem a vážně jsem ji naslouchala.

Rozloučili jsme se, nic jsme si dalšího nesmlouvali, a já spěchala domů. U domu policie. Krve by se ve mně nedořezal. Obrátil se na mne jeden z policistů, jestli jsem majitelka domu. Přikývla jsem. Váš dům byl vykraden. Zapomněla jste zabezpečit vchodové dveře, velmi snadno se tam dostali, paní. Takže myslím, že vám pojišťovna nic neproplatí. Úplně jsem vytuhla. Zvláště, když přijížděl i Franta. A samozřejmě, že se mně zeptal, kde jsem byla. No, u Michaly, přeci. Jenomže on k ní volal, chtěl mi říci, že přijede později. Byla doma a o tom, že jsme měli něco domluveného, nevěděla. Ani nevíte, jaký jsem dostala strach. Z našeho dosud bezproblémového vztahu se mohlo stát peklo. Sepsali škody, odcizené věci, podepsali jsme protokol a odjeli s tím, že se ozvou, kdyby se něco našlo.

A jak to dopadlo s Frantou, zeptala jsem se.

Nakonec jsem mu přiznala, že jsem si odběhla na schůzku s jedním dávným kolegou, který se tady zastavil. Že jsem se mu to bála říci, aby nežárlil. A proč bych měl žárlit, zeptal se mně nevinně a přitom se mi díval do očí. Nic mne tak nenamíchlo v ten den, jako ta jeho otázka. Pokrčila jsem rameny, a pak jsme spolu dávali až do noci dům do pořádku. A když jsme šli konečně spát, říkala jsem si – nemáš čeho litovat, holka. I když jsi za to zaplatila vybíleným domem.

Myslím, že…

Důvěra partnera není projev nevšímavosti a nebo jeho hlouposti, pomyslela jsem si, když jsem se za ní dívala, jak odchází. Muži těžko pochopí stárnoucí ženy, že potřebují slyšet občas něco něžného, občas důkaz, že je ještě milují. A mnozí muži si myslí, že každému myslícímu tvorovi to musí být přeci jasné, když jsou pořád spolu, ne?

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet