Vztah společnosti k důchodcům

Autor článku: Věra Říhová „K čemu ti staří vlastně jsou?“ Otázka, kterou si klade hodně lidí. Symbolem dnešní doby je mládí, úspěch, dravost a bezohlednost. Takové bylo mládí vždy, ale bylo křesťanskou výchovou usměrňováno a vedeno k povinné úctě ke stáří.

Nebylo to pro všechny mladé lidi vždy to nejlepší. Povinná úcta se vyžadovala i vůči lidem krutým a bezohledným. Také my jsme se proti takové povinné úctě bouřili a říkávali jsme, že úctu si každý člověk musí zasloužit. Živili nás rodiče a oni byli pro nás jedinou rodinnou autoritou. K prarodičům už jsme si vybudovali jiné vztahy – podle zásluh a podle potřeby. Přispěla k tomu i socialistická výchova, která nám kladla na vědomí, že každý bude odměněn podle zásluh.

Stále si pamatuji na některé staré lidi, kteří svou krutost a bezohlednost dávali najevo nejenom vlastní rodině, ale celému svému okolí a bylo těžké se k nim chovat slušně a ohleduplně. Staří lidé byli postižení dvěma válkami, hospodářskou krizí, budováním socialismu, výukou náboženství a předválečnou morálkou. Nejvíce válkou, která téměř plynule přešla od boje proti nacismu k boji proti třídnímu nepříteli. Nerozuměli jsme jim a často jsme se jim za zády posmívali (třeba babičkám, když nám vysvětlovaly, proč si musíme panenství uchovat na svatební noc).

A oni nerozuměli nám. Nesnášeli naši nešetrnost (jedli jsme chleba s máslem a ještě jsme si dávali něco navrch – takové plýtvání), sexuální revoluci a rozvody, naši hlučnou hudbu, motorky, věčný křik a smích při pouličních hrách. A naši rodiče chránili nás před nimi. Úcta zmizela a zůstala pouhá ohleduplnost ke stáří jako ke slabším jedincům. Lásku jsme opláceli láskou, nedělní bábovky kytičkami k MDŽ, žalování rodičům drobnými naschvály podle božího zákona oko za oko – zub za zub. Naše vzájemné vztahy byly vyrovnané podle potřeby a zásluh.

Pod vlivem krásné literatury nám škola vsugerovala pohled na stáří jako na hodné, milé a bezbranné babičky a dědečky, také socialistická filmová tvorba k tomu přispívala. Filmové babičky a dědečkové se stali předlohou k posuzování potřeb a zásluh vlastních prarodičů. Věděli jsme své a mnohé děti záviděly Boženě Němcové. Otcové vymýšleli vtipy ve stylu – tchýně a uzený jsou nejlepší studený. Jak se dokázali svému okolí mstít staří sedláci okradení o své statky a půdu, na to nikdy nezapomenu. Babička mne učila chápat jejich bolest z bezbrannosti okradeného, ale raději jsme se jim vyhýbali a učili jsme se přijímat bezmocnost vůči politické moci.

Kolik nadávek, křiku a šikany jsme si jako děti a mládež musely vyslechnout od starých lidí. Naše výchova byla postavena na prutu, vařečce, řemenu, klečení na polínkách, stání v mrazu a dešti před domem a spoustu jiných zaručeně výchovných prostředků, na žalování učitelek a sousedů. Ještě moje generace pamatuje tělesné tresty ve škole, pravítkem přes ruce, šťulce do zad, tahání za uši a vlasy, dřepy a kliky. Systém zvaný Makarenko se předával z generace na generaci.

Rodiče, prarodiče, sousedé, učitelé a učitelky, soudruzi a soudružky nám tvrdili, že to dělají proto, abychom neskončili na šibenici a stali se z nás slušní lidé. Tvrdili, že oni to museli také vydržet, stále dokola nám vyprávěli o vlastním krutém životě, o hladu a bídě, na všechny naše dětské bolístky odpovídali průpovídkami, že za války bylo hůř a vydrželi to, že v koncentráku měli taky hlad a vydrželi to, že partyzánům byla taky zima a vydrželi to, a my – socialistické děti jsme to nechápaly.

Nechápaly jsme, proč se mstí nám za vlastní příkoří v minulosti a shodly jsme se na tom, že my to svým dětem dělat nebudeme. Neměli jsme už úctu ke stáří, ale věděli jsme, že se musíme ke starým lidem chovat slušně a pomáhat nemocným a bezmocným. Naučili jsme se rozlišovat hodné babičky a dědečky od „hnusných babek“ a „plesnivých dědků“. Jak těm dnešním mladým lidem v tomto případě rozumím. Od mateřské školky musí poslouchat řeči o komunistech a o socialismu zleva i zprava, jeden čehý druhý hot.

A v tomto stylu jsme vychovávali naše děti. Babičky a dědové si zvykli na vlastní život, mnozí a mnohé prožívali dny plné osamělosti, naučili se čekat, až si na ně někdo vzpomene a přijde je navštívit. Jen málo prarodičů vyvíjelo vlastní iniciativu vůči vnoučatům, protože střední generace už si do svého dospělého života nenechala mluvit.

Babka a dědek nejsou jenom hanlivá slova. Babka a dědek se v některých rodinách používají jako zkrácená slova za prababičky a pradědečky, nikoliv v hanlivém smyslu, ale kvůli těžké výslovnosti pro malé děti. V některých filmech, například „Strašidla z vikýře“, ale i v mnohých jiných se používají slova babka a dědek v humorném smyslu. Přišlo nám to normální, vždyť i v pohádce pro nejmenší tahá řepu bába s dědkem.

Dnes je naše socialistická generace vůdčími osobnostmi společnosti. Je vychovaná v přesvědčení, že se o staré lidi nemusí starat, protože se o ně postará stát. Paní Valkarová se správně ptá, co staří lidé mohou své rodině a této společnosti dát, protože dnes žijeme ve společnosti, kde se prosazuje myšlenka, že nic není zadarmo a každý se musí přičinit. Dokud na tuto otázku nedokážeme odpovědět, nemáme právo dnešní rozjivené mládí kritizovat. Očekáváme od nich něco, co jsme jim sami nepředali.

Sami se bráníme přijetí dvou podstatných pravd dnešní doby. Tou první je fakt, že dnešní mládež už není komunistická. Tak dlouho jsme na to čekali, až jsme se dočkali. Čekali jsme až vyrostou, a nic jsme pro jejich výchovu neudělali, netvarovali jsme je. Mysleli jsme si, že na to nemáme právo, protože bychom jejich vývoj mohli poškodit svými socialistickými názory. Udělali jsme jim přesně to, co naši rodiče a prarodiče nám. Ve snaze odstranit komunistické myšlenky jsme odstranili i soudné hodnocení a poučení z uplynulých 40 let.

První světová válka a předválečný kapitalismus bylo pro nás období stejně vzdálené jako opočlověk nebo Karel IV. Historie byla naší součástí stejně jako předvčerejší večeře. Jen pro pár jedinců se stala historie zajímavým koníčkem, studijním oborem nebo zaměstnáním. Pro ostatní je uložením receptu na tu vynikající večeři, kterou si v budoucnu zopakujeme, nebo jako špatnou zkušenost na něco těžko poživatelného, co už si nechceme zopakovat. Ale historie se opakuje, stejně jako si nejlepší kuchař občas něco připálí, a vždycky se najde někdo, kdo vyhledá recept na Vávrovo kafe.

Dnes si jenom opakujeme mezigenerační vztahy, které už tu dávno byly. Jenom se o nich nemluvilo a nepsalo. Ale podívejme se do starých kronik a do starých literárních děl. Křesťanská úcta ke stáří se nedodržovala vždy a všude. Issová s Mádlem řekli nahlas pouze to, co je v naší společnosti úplně normální. Bohužel. Buďme rádi, že se zatím jenom mluví a že je to pro ně jenom legrace. Dávejme si spíše pozor na ty, kteří je zbytečnosti starých lidí učí. Těm se postavme tváří v tvář a nedovolme jim takové fašistické názory rozšiřovat.

Druhým takovým faktem je, že jsme se nenaučili rozlišovat důchodce jako 2 samostatné generace (v některých rodinách už 3) – socialistické důchodce a kapitalistické důchodce. Mezi těmito dvěma kategoriemi je strašně velký rozdíl, přesto je soustavně házíme do jednoho pytle. Stále nechceme přijmout fakt, že lidé od 57 do 70 let jsou důchodci dnešní doby. A ti se dále dělí na chudé, zajištěné a velmi bohaté důchodce. Každá z těchto skupin se chová úplně jinak, jinak žije a je jinak společností vnímána.

Mladí lidé chtějí auto, bydlení a nenáročnou práci s vysokým příjmem. Jsou svobodní, vzdělaní a plní elánu a od malička slyší, že k úspěchu stačí jenom chtít. Věří si, vědí, že na to, aby byli úspěšní, mají veškerý osobní potencionál. Ti, kterým se to nedaří, si hledají důvody kolem sebe, rozhlíží se, pozorují a poslouchají. A co vidí?

Spoustu pracujících důchodců, kteří jim zabírají místo jenom proto, aby se doma nenudili. Spoustu důchodců žijících osaměle i ve velkých domech a bytech. Spoustu důchodců cestujících po světě, po své vlasti, po lázních, důchodců užívajících si života, důchodců s nacpanými nákupními vozíky v marketech.

Oni ti velmi staří, nemocní a bezmocní nejsou ve společnosti příliš vidět, protože se buď společnosti straní nebo žijí v domovech důchodců, pečovatelských domech a podobných zařízení. Mladí lidé je potkávají opravdu jenom v těch Kauflandech nebo u lékaře nebo vůbec. Jaký vztah si k nim mají vytvořit ?

Šourající se důchodci překážejí každému, nejenom mladým lidem. Takovému postoji ke starým lidem je učí rodiče, média, filmová produkce, ale i škola. Staří lidé zdržují na přechodech řidiče, často se u přechodu baví a řidič neví, zda chtějí přecházet silnici či ne. Zdržují v čekárnách u lékařů, kde už neplatí dřívější pravidlo, že pracující pacient s propustkou nebo bez ní má přednost. Zdržují v lékárnách, protože musí s lékárníky prodiskutovat sounáležitost léků z receptů od různých lékařů. Zdržují v obchodech, protože nerozumí nakupovanému zboží a dožadují se od prodavačů řádného školení. Zdržují na úřadech, protože nerozumí formulářům, často zapomenou doma brýle a dožadují se předčítání. Pořád a pořád se něčeho dožadují. A nic za to nedávají, většinou jenom nadávají.

„A smrdí.“ Všimli jste si věty používané v poslední době ve filmech a v některých diskuzích? „Tady to smrdí starobou!“ „Babka neví, že si má koupit silný parfém!“ „Ten dědek snad vylez z hrobu!“ Někdo by to těm mladým měl vysvětlit.

Velmi staří lidé zdržují tempo doby, překážejí na cestě za penězi, zdržují v rozletu a rozběhu. Ne všem, jenom vorkoholikům a hyperaktivním lidem. Nabourávají současnou ideologii rychlosti, nadupanosti a vysokých výkonů. Kupodivu překážejí i vlastním dětem, nyní vstupujícím do důchodu. I ti se chtějí od svých rodičů a někdy ještě žijící prarodičky odlišovat. Chtějí si svého důchodu užívat, protože si po celý život nic neužili, v době svéího mládí mohli jenom na diskotéky, dovolenou do Bulharska, manželství uzavírali příliš mladí a pak už se museli starat o děti a bydlení.

Jejich představa o důchodu není v souladu s péčí o vlastní přestárlé rodiče. To oni sami se svým vztahem k rodičům dávají mladým lidem příklad a jednou se budou divit, až se o ně nebude mít kdo postarat. To oni sami si nechtějí připustit, že jednou budou stejně staří a nemohoucí a budou marně čekat na pomoc.

Vůči generaci nad 80 let převažuje představa velmi nákladného zbytečně prodlužovaného života pomocí zdravotnictví. Myšlenka podporovaná politickými slogany. Jakmile někdo vypustí do prostoru myšlenku podobnou reklamnímu sloganu „Mattoni už není“, musí očekávat reakci. Nedostatek peněz ve zdravotnictví a dožadování se stále dalších plateb, poplatků a doplatků vede občany k zamyšlení, kde se dá šetřit. Když není dostatek pro všechny, musí někdo z kola ven.

My jsme jako malé děti hrály různé vyřazovací hry: vybíjenou, ovečky, hodiny nebo prostou rozpočítanou „Na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven“. Filosofii těchto her jsme přijímali i v dospělém věku, byla přijatelnější nežli čekání na boží vůli našich babiček, protože se výsledek dal ovlivnit. Dnešní děti už vyřazovací hry příliš nehrají, hrají počítačové bojovky, kde je snadné zlikvidovat každého, kdo překáží v cestě. Hrdina už není ten, kdo babičce odnese těžkou tašku, hrdina je ten, kdo se nebojí někoho zlikvidovat. Dnešní politická rétorika ve smyslu nedostatečných finančních prostředků na důchody a zdravotnictví k takovým myšlenkám přímo navádí.

Občas se setkávám s názory lidí jakéhokoliv předdůchodového věku, zda si může společnost nacházející se v hospodářské krizi dovolit drahé umělé udržování lidí při životě. Často slýchám názor, že takový život ty přestárlé důchodce stejně nebaví. Odtud také plyne přesvědčení mladých lidí, že oni takhle staří nikdy nebudou, ale ani střední generace po takovém životě netouží. Zdravý dynamický člověk uvyklý pohybu od rána do večera si celodenní nečinnost neumí vůbec představit, stačí se podívat, jak jsou lidé nervózní a vzteklí při zpoždění vlaku či autobusu, při nutnosti přibrzdit rychlou jízdu na silnici, ve frontě delší dvou lidí. I ti, kteří nespěchají, se dožadují plynulého pohybu.

Úplně jiné společenské skupiny jsou lidé odcházející do důchodu po roce 2000. Jedna skupina jsou sedření, často invalidní lidé s tak mizernými důchodovými dávkami, že se s nimi stěží uživí. Jsou především z dělnického a zemědělského prostředí. Jsou společností vnímáni jako opotřebované „výrobní stroje“, které musí po vyřazení z výrobního procesu ještě živit. Nikdy v životě jsem se nesetkala s takovou nenávistí vůči starým nemocným lidem jako dnes.

Kromě dělníků odcházejí do důchodu také lidé se středoškolským a vysokoškolským vzděláním, lidé, kteří dosud zastávali vysoké manažerské funkce, podnikali nebo prodali zprivatizovanou firmu, spořili si ve stavebním spoření nebo investovali na finančním trhu. Tedy lidé majetní s vysokými úsporami, relativně zdraví nebo s dobrou zdravotní péčí. Lidé, kteří občas vypadají mladší nežli jejich děti v předdůchodovém věku.

Politici a jejich lobbisté vycházejí ve svých názorech na důchodce právě z pohledu na tuto poslední skupinu. Jsou to lidé sedící v parlamentu a senátu, lidé aktivní v politických stranách, lidé pohybující se ve vysokých a středních kruzích. Lidé, kteří již nejsou svázáni úzkými rodinnými vztahy, protože se domů chodí jenom vyspat a převléknout (někteří ještě jenom občas), jejich život se odvíjel převážně mimo domácnost – v pracovním a společenském prostředí.

Doma se podle nich zdržují jenom matky s malými dětmi, nemocní, přestárlí a lenoši. A hospodyňky na nezbytně nutnou dobu. Domácí práce zastanou přístroje a spotřebiče, dnešní muži ani ženy nejsou už zvyklé na ruční domácí práce, ať už montérské a údržbářské nebo šití či pletení. Na televizní programy se nedokáží celý den dívat ani ti nejotrlejší diváci. Lidé naopak hledají jakékoliv aktivity, aby nemuseli sedět doma. Taková představa je děsí. Neumí doma žít.

Mladí lidé se ptají, zda tito noví důchodci důchod vůbec potřebují, když odmítají odejít ze zaměstnání jenom z toho důvodu, že by se doma nudili. Cítí politický rozpor mezi nedostatkem peněz na důchody a zároveň umožnění souběhu starobního důchodu a zaměstnání. Ptají se, jestli tedy peníze na důchody jsou nebo nejsou. Proč se snížily mateřské dávky kvůli krizi a zároveň se přidalo důchodcům (umožnění navýšeného důchodu, státní příspěvek na důchodové spoření?

Všichni lidé předdůchodového věku jsou na důchodce naštvaní. Zabírají tolik potřebná místa na pracovním trhu, mladí a zdraví lidé chodí po studiích na úřad práce, nemají z čeho živit svoje děti, zatímco staří lidé nemají tolik soudnosti, aby zůstali doma a věnovali se vnoučatům či spíše pravnoučatům nebo jinak pomáhali mladším generacím v domácnostech.

Omezení práce smlouvou na dobu určitou již neplatí a nic jim nebrání v souběhu důchodových dávek a výdělku. Kdo nemusí pracovat fyzicky nebo v psychicky náročném povolání s vysokou zodpovědností, což je sen každého mladého studujícího člověka, drží se svého pracovního místa jako klíště hostitele.

Ve společnosti tento problém vyvolává četné diskuze. Dlouho jsem hledala příčiny nevraživosti vůči důchodcům. V médiích si často přečteme, že důvodem je nemodernost, nepružnost, všeobecná zaostalost, trvalá nemocnost. Vysoký počet pracujících důchodců ale takové představě neodpovídá. Naše generace se ptá, jak je možné, že člověk ve věku 50-55 let je starý, zaostalý, nepružný a nepotřebný, ale důchodcům nad 60 let se takové vlastnosti nepřičítají. Jsou mezi zaměstnavateli velmi oblíbení. Cítíme v tom společenskou faleš.

Důvodem je také neochota zaměstnavatelů zaučovat nové zaměstnance a riskovat nové neznámé problémy. Zaměstnavatel už svého důchodce zná, mají spolu vytvořenou mezilidskou vazbu, důchodce se často spokojí s nižší mzdou, protože živobytí má státem zajištěné a každý další příjem má na přilepšenou. Důchodce, který nechce zůstat doma, musí dostat výpověď a odstupné. Zaměstnavatelé mají problém, jaký důvod k výpovědi uvést, když důchodce nic neprovedl, a uvést jako důvod nadbytečnost neumožňuje přijmout za důchodce mladší náhradu.

A lidé se ptají důchodců přímo do očí : „Máte to zapotřebí?“ Někteří důchodci to zapotřebí opravdu mají, ale v generaci šedesátníků takových lidí moc není. Je to pouze jejich odpovědnost a nevraživost vůči sobě si sami způsobují. Dokonce i nepracující důchodci těm pracujícím vyčítají, je nechtějí přenechat pracovní místo mladým lidem, neboť společenskou nevraživost vůči všem důchodcům pociťují jako nespravedlivou a dobře vědí, kdo za to může.

Především v letošním roce, kdy je o práci skutečná nouze a lidé těžko hledají i pouhou brigádu, narážejí na pracující důchodce všude, kam se hnou. Tedy kromě dělnické práce v továrnách, v zemědělství a na stavbách. Po takové práci tedy důchodci netouží. Navíc svojí ochotou pracovat za nižší příjem důchodci nabourávají cenu práce jak v zaměstnaneckém poměru, tak v živnostnictví.

Strach z důchodu není dnes finanční, ale je strachem ze společenské vyřazenosti. Nejčastější otázkou lidí odcházejících do důchodu není otázka „Z čeho budu žít?“ , ale otázka „Co budu doma dělat?“. Strach o živobytí mají pouze samoživitelé s nízkým důchodem a nemocní či invalidní lidé, kteří nemohou očekávat žádnou podporu ani od příbuzných ani od státu.

Nevraživost vůči důchodcům se zvyšuje se vzrůstající krizí.

Jedni nenávidí pracující důchodce, protože jim zabírají místo.
Jiní nenávidí bohaté důchodce, protože mají dostatek, a přesto pobírají dávky, na které stát nemá peníze.
Další nenávidí chudé důchodce, protože škudlí každou korunu a nezapojují se do kruhu spotřeby.
Aktivní nenávidí důchodce, kteří všude zdržují a překážejí.
Všichni si nesmyslně myslí, že každý důchodce volí komunisty, aniž by se jich někdo na to zeptal.
A téměř všichni se ptají, k čemu dobrému důchodci jsou.
Na to ale musejí dát odpověď pouze oni.

Autor: Věra Říhová, Foto: Internet