Důchodce a duchovní život – Krajnosti

Autor článku: František Benda I když se o tom moc nemluví, je zřejmé, je náš život i naše myšlení jsou dvojné. Všechna dění kolem nás, stejně tak jako veškerá naše rozhodnutí, vyplývají z počáteční volby mezi nějakým ano či ne, nebo jestli doprava či doleva, nebo něco v tomto duchu.

Aniž si to namnoze uvědomujeme, dennodenně řešíme velké množství takových dvojic. Některé jsou téměř bezvýznamné, jiné naopak rozhodující. Řada z nich se řídí všeobecně přijatými zvyklostmi, což nám rozhodování značně usnadňuje.
Při pozdravu se např. podává pravá ruka, a také je známo, jak se při jídle drží příbor. Jak také jinak, že? Při procházce v parku je naopak celkem lhostejné, zabočíme-li na rozcestí doprava či doleva – jde nám přece o něco jiného než o průběh cesty. Kdežto máme-li vyslovit závazné „ano“ na radnici nebo při volbě zda jít na vysokou školu či ne, to už se vyplatí pořádně si rozmyslet.

Tento dvojný systém leží v základě všeho dění. Buď a nebo. Co se nachází mezi tím je v některých případech také uskutečnitelné, ale pro významná rozhodnutí je potřebná volba jednoznačná. Většinou ani nic jiného nezbývá. Nic polovičatého. I tak se při dalším rozvoji událostí vyskytne dost problémů, které patrně už jednoznačné nebudou.
Naprostý příklon k jedné z možností ovšem znamená také naprostý odchod od té opačné. Nemusí to být známkou nepřátelství vůči ní, spíš věrnosti jednomu přesvědčení. Nebo se také jedná o únik z ubíjející všednosti, ale může se tu uplatnit i touha po neznámém. Ti, kteří zůstanou opuštěni, to mohou chápat jako zradu, bláznovství či neuváženou avantýru, nebo dokonce za hřích. K takovému rozhodnutí je ale vždy potřebná trocha odvahy a někdy i hazardu. Bez lidí, kteří jsou ochotni něco podobného podstoupit, by se ovšem nic nepohnulo kupředu, ale také se tím někdy leccos už dobře zaběhnutého pořádně zašmodrchá.

Naprostý klid je neplodný jako nehybné kyvadlo. To může být jakkoli těžké, se závěsem třeba předlouhým – bez pohybu je naprosto k ničemu.

Uplatní se teprve při prvním vychýlení. Je pak sice obtížněji definovatelné, protože je neustále v pohybu, ale něco za sebou zanechává. Dalo by se mu vytknout, že nepostojí, že kmitá od jednoho kraje ke druhému, aniž by se někde zdrželo poněkud déle. Ale ono ty krajní hodnoty pouze jakoby ochutnává. Téměř okamžitě se z nich vrací; nejnižší polohou, která pro ně jinak znamená smrt, pak prolétá nejvyšší svou rychlostí na stranu opačnou.

Má-li být ale vskutku užitečné, musí být jeho pohyb trvale stejnoměrný, bez větších změn. Jeden kyv jako druhý; dnes, zítra, po dlouhou dobu. Teprve pak se něčeho dopracuje, teprve tak je možno se na ně spolehnout.

Práce na duchovním pokroku nás však vyzývá k něčemu zcela jinému. Opusť věčnou změnu, zbav se kmitání mezi póly, věčného pohybu mezi dobrem a zlem, utlum v sobě neustálou touhu po zážitcích. Klid, z fyzikálního hlediska zcela neplodný, ti teprve otevře dveře do jiného světa; světa stejně reálného jako je ten tvůj dosavadní, podepřený zkušeností a vědeckými poučkami.

Zde příměr s kyvadlem zcela selhává. Nic z něj nenajdeme v siluetě člověka, sedícího v tichém rozjímání. A přece oba žijí vedle sebe, každý se svou vlastní pravdou.

O protimluv se v žádném případě nejedná. Rozdílné jsou pouze úhly pohledu. Kyvadlo je ze světa zkušenosti, fyziky a hmotných záležitostí. Relaxující osoba tento svět opouští – nikoli tělesně, nýbrž myšlenkově. Odebírá se na rovinu, ve které fyzikální zákony ne že by se neuplatňovaly, ale ony se tam vůbec nevyskytují. Stejně jako kyvadlo zase kýve bez jakýchkoli emocí.

Pro relaxujícího člověka klid neznamená smrt, nýbrž přístup k novému světu. Ztráta, vzniklá omezením myšlení, je pouze zdánlivá. Zemřít sobě a narodit se znovu, nabádá Kristus Nikodéma.

Jde o dva světy skutečně existující, navzájem se podmiňující, a přesto neustále soupeřící v jedné jediné mysli. Neutuchající boj, který – jakmile jednou propukne – má naději, že neutichne ani do konce života. Vítězství na jedné či druhé straně jsou pouze náhodná a téměř vždy přechodná. Ale jako působí hmota svou přirozenou tíhou a směřuje k zemi, obdobnou vlastnost má i duch: ten se zase neustále vzpíná vzhůru.
A to je dostatečná náplň na víc než jeden život.

Autor: František Benda, Foto: Internet