Důchodce a duchovní život – Léčení duchem

Autor článku: František Benda V odborných lékařských kruzích se objevil názor, že jen 20-30% nemocných potřebuje pro zlepšení svého zdraví některý z předpisovaných léků. Ostatní je prý používají celkem zbytečně, což představuje jednak nadměrné finanční náklady, jednak nemalý podíl chemikálií, vpravovaný do lidského organismu bez závažnějšího důvodu.

Obecná úvaha se snaží vysvětlit, že uzpůsobení lidského těla odpovídá fyzikálním podmínkám na Zemi, na které vzniklo a žije. Znamená to, že bychom měli dokázat např. snést bez větší úhony všechny rozmary počasí, jak nám je nabízejí různé kontinenty a měnící se roční období. Vyjma mimořádné výkyvy bychom měli některé změny, považované choulostivými jedinci za nepříjemné, dokonce vítat, abychom si mohli dokázat, že jsme i v nich schopni vegetovat.

Napovídá to rovněž, že své přirozené prostředí bychom měli snášet celkem bez úhony a bez větších zdravotních výkyvů. Což ostatně ví každý pěstitel i chovatel, kterému záleží na kvalitě jeho chovu.

V praktickém případě lidí to znamená držet se přirozené životosprávy a vhodných postojů, vylepšených přiměřeným otužováním, tj. uměle navozenými zhoršenými přírodními podmínkami pro případ, že by nás ve skutečnosti opravdu postihly a překvapily.

O tom, jak má vypadat správná životospráva, se stále zatím vedou spory. Mnohaletá zkušenost však upozorňuje, že některým osvědčeným způsobům se vyplatí dát přednost.

Veškeré dění v přírodě spěje k rovnovážnému stavu. Vyvážené přírodní scenérie na nás působí proto tak utěšeně, že bylo dost času k tomu, aby vzniklo to, co do nich patří, a současně postupně zaniklo vše, co působilo rušivě nebo bylo konfliktní. Rovnováha je v přírodě běžná, a její narušení vede k disproporcím.

Jedním ze záměrů duchovního života, který je nasměrován na provoz lidského organismu, je, že by měl přinášet a vytvářet psychosomatickou rovnováhu, čili vlastnost, která by mu ze všeho nejvíce prospívala. Aby k něčemu takovému mohlo dojít, je nutno vzít v úva-hu co možná nejvíce faktorů, které se zúčastňují na subjektivních pocitech člověka, a nastavit je do výsledné nálady vnímané jako příjemno.

Předpokládá se, že člověk je vrozeně dobrý a že je mu dána do vínku vlastní cenná a důležitá motivační síla, která ho vede k seberealizaci. K tomu využívá nejrůznější možnosti, dané jeho prostředím.

Ne všichni lidé mají ale čisté úmysly, ne všechny použité prostředky vedou k nezkalené radosti všech. Mnohé z toho, co dokonce vysloveně škodí, může být považováno za módní, tzv. „in“, i když to přináší pouze dočasný a většinou pochybný požitek. V tom je druhá – odvrácená – tvář seberealizace. Upřímná snaha o rovnováhu si s tím ale umí celkem snadno poradit. K zařazení do skupiny uvědomělých není možno nikoho nutit; tam musí vstoupit každý sám a zcela dobrovolně. Egoismus a agresivitu je nutno přemáhat nejen ve společnosti, ale dokonce i ve svých vlastních myšlenkách – v tom právě je podstata cesty k oné harmonii.

Řada konfliktů se tak v současné době odehrává v prvé řadě na myšlenkové úrovni a řeší se ústně nebo písemně. Od použití svalové síly se už dávno upustilo. Je to sice etičtější, ale bohužel se při takovémto moderním řešení nespotřebovává nic z energie, vzniklé a nahromaděné v důsledku předcházejících emočních vzruchů. To nikterak k uklidnění organismu nepřispívá. Ba právě naopak – nevyřešené konflikty se mohou usadit v podvědomí a nepozorovaně odtud neblaze ovlivňovat všechno další rozhodování. Duchovní život nabízí prostředky jak tyto neúčelné, nebo dokonce škodlivé reakce tlumit.

V tomto směru má mnoho společného s psychoterapií. Oba směry jsou zaměřeny na řešení problémů, které nelze řešit běžným způsobem. Ty vznikají dost často náhodným sřetězením i zdánlivě nesourodých podmínek, ale existují lidé dobrodružného založení, kteří takovéto konflikty přímo vyhledávají, nebo k jejich vzniknu dokonce napomáhají. Jejich náprava je pak o to složitější.

Lékařská věda má po ruce řadu prostředků, které jsou schopny pomoci nám v případě, že si postěžujeme na zhoršující se zdravotní stav. U ne příliš závažných bolestí jsou schopny zklidnit celou nervovou oblast natolik, že se v ní pak ztratí i to naše momentální konfliktní místo, nebo – v horším případě – jsou schopny potlačit i naši úzkost, strach nebo přílišné psychické napětí. Pokud ale potíže nepřekročí únosnou míru, dokáží si s nimi poradit i běžné duchovní praktiky, a to zcela zdarma a bez jakýchkoli vedlejších účinků.

Běžné léky jsou cílené na určitý problém, který se snaží odstranit nebo alespoň zmírnit. Duchovní snažení má záběr širší: snaží se o změnu životní perspektivy, ve které je možno případným pozdějším problémům do jisté míry předcházet. Konkrétní události nechápe ani tak jako nemilosrdný zásah nelítostného osudu do lidského štěstí, jako spíš události, které je nutno řešit a prokázat tak určité schopnosti a samostatnost.

Duchovní přístup dokáže na lidském životě sice mnohé změnit, ale v žádném případě nelze spoléhat na rychlé a bezpracné účinky, ani je bezprostředně očekávat. Zde nelze využít výhod tak doporučovaného a oblíbeného splátkového prodeje: nejdříve získej a pak teprve plať. V duchovním životě je nutno si vše zasloužit předem. Ani dlouhou službou ovšem není zdárný výsledek zaručen. Literatura dokládá dlouhé studijní a přípravné doby, které si museli i významní adepti odbýt než se dobrali svých úspěchů. Je to dáno tím, že jak intelekt, tak tělesná schránka se musí dostat do určitých shodných vibrací, umožňujících onu souhru, chápanou jako rovnováha. Ta je dosažitelná většinou teprve po dlouhodobě opakovaných cvičeních a všelikém odříkání. Přitom pod pojmem cvičení je nutno chápat jak uměle připravené a opakované jednání za účelem návyku patřičného tělesného orgánu (např. kontrolování vlastního dechu nebo zklidnění mysli), tak aktivní řešení častěji se opakujících příhod (reakce na nenadálé výzvy, způsob jednání a vyjadřování ap.).
Stejně tak jako při pravidelném cvičení přechází dočasná úleva do trvalejšího léčebného účinku, i uspokojivé řešení dílčích záležitostí vytváří harmonický soulad v celkovém životním nazírání. Takový postoj, prokládaný tělesnou aktivitou a podporovaný rozšafnou znalostí možných důsledků snižuje úzkosti a lehké deprese – pokud jejich vznik vůbec připustí – lépe než zásahy pomocí chemických prostředků.

V tomto směru se osvědčuje stará zásada: zasej myšlenku a sklidíš čin; zasej čin a sklidíš zvyk; zasej zvyk a sklidíš charakter; zasej charakter a sklidíš osud. Na každém kroku se tu zdůrazňuje, že počátek všeho dění je v našich myšlenkách, takže jejich zpracování je třeba věnovat veškerou pozornost.

Znamená to brát vážně svůj přístup k prožívaným událostem. K tomu patří i snaha odhadnout důsledky našeho chování do budoucích let. Mělo by to mít za následek místo únikových a neplodných fantazií věnovat více pozornosti právě probíhajícím procesům a soustředit se na jejich konkrétní řešení.

K pravidelně prováděným cvičením, zaměřeným na tělo, se doporučují cvičení, obírající se kultivací naší mysli. A to jednak co do kvality (aby se přespříliš nezabývala pošetilostmi a zbytečnostmi), tak co do kvantity. Stále častěji bychom se měli nořit do myšlenkového klidu, do vnitřního ticha, ve kterém teprve je „duch sám sebou“. Od toho se odvíjejí další kvality, přinášející užitek také v praktickém životě. Klid mysli znamená – byť dočasné – odtažení od starostí, které se jinak neodbytně hlásí i při zcela nevhodných, banálních příležitostech. Nepřítomnost starostí je velice blízká stavu spokojenosti, velice prospěšné to náladě pro všechny typy lidského soužití.

Neposledním cílem podobných praktik je vychovat zájemce k naprosté samostatnosti, kterou by osvědčili přebráním odpovědnosti za svůj život a našli chuť a odvahu hledat si vlastní uplatnění v tom typu života, ve kterém se právě nacházejí.

Autor: František Benda, Foto: Internet