Důchodce a duchovní život – Les

Autor článku: František Benda Je to starý příklad. Na návsi pod lipou sedí dva staří pánové. Znají se od dětství; chodili spolu do školy, dokonce i na vojně spolu sloužili.

Pak je život rozdělil: jeden procestoval kus světa, založil několik podniků, vydělal mnoho peněz a pak je zas utratil nebo o ně přišel, a nyní, k stáru, se vrátil do ticha své rodné vesnice. Druhý se za celý svůj život nepodíval vlastně ani za humna. Hospodařil na své chalupě, založil velkou rodinu, a nyní, také ve vysokém věku, si zde užívá pokojného stáří.
Oba muže pojí staré přátelství; mluví stejným jazykem, mají společné přátele, za ta léta se stali dokonce i vzdálenými příbuznými. Pijí stejný druh piva, sledují stejnou okolní krajinu. – Vidí ji ale stejně? Jsou obrazy, odražené v jejich myslích, stejné?

Dívají se dejme tomu právě na les, zvaný Mlýnský. Pozorujíce jej mohou přesně pojmenovat řadu jeho vlastností: rozlohu, barvu, druh, hustotu apod. Pro oba je naprosto konkrétní a shodný.

Situace se pozmění, pakliže jej přímo nepozorují, nýbrž se o něm jen baví. V jejich představách je to stále ještě Mlýnský, ale z pravého vzhledu něco ubylo a něco k němu naopak zase přibylo. Je sice stále umístěn na starém místě, ale není už tak přesně usazen do svého prostředí, které je ostatně pro pojem lesa zcela bezvýznamné. Dokonce ani název Mlýnský není důležitý. Les může – jako mnoho podobných věcí – existovat i bez názvu.

Řekne-li se pouze „les“, mizí i další atributy. Název pak zahrnuje všechny důležité rozlišovací znaky dohromady: rozlohu, druhy stromů, výšku, barvu – a řadu dalších. Nikoli ovšem vlastnosti speciální, např. ono umístění. Slovo „les“ tedy popisuje všechny možné druhy lesů co jich kde existuje, ale při tom přesně vlastně žádný. Je to jen obecný pojem, sloužící k dorozumění mezi lidmi.

Dívají-li se tedy dva staroušci na stejný les, není vůbec jisté, že jejich představy jsou shodné. Zatímco usedlý vidí ve vzpomínkách jak se les postupně měnil, jak rostl a potom zase při kácení řídnul, do čehož se mu mísí i řada osobních příhod, spojených s těmito místy, světoběžníkovi se do pohledu na Mlýnský les promítá jeho vlastní řada lesů jak procházely jeho životem, sice podobných, ale přece jen rozdílných. Ty dvě představy nebudou stejné.
Dokonce představa lesu oštěpů blížícího se vojska v historickém románu, nebo les na jakési vzdálené planetě sci-fi povídky neztrácejí svůj význam. Stále je to les – ale zbavený své podstaty a svých detailů.

Jiný problém nastane, chceme-li les poznat. Nabízí se jednoduché řešení: jít tam a popsat co vidíme. To by ale byla práce nekonečná. Objevovali bychom stále nové a nové detaily, které by se dále ještě dělily na poddetaily, atd. A pořád by to byl ten jeden jediný les.

Základem poznávání je vcítit se do podstaty zkoumaného jevu. Běžné poznávání, sestávající ze souhrnu poznatků o zkoumaném předmětu a následující snaha o vytvoření jakéhosi nového celku, sestaveného z těchto částí, nemusí přinést uspokojující výsledky. Může docela snadno vzniknout zcela odlišný konstrukt, vzdálený originálu. Naše úsilí vnáší mezi nás jako „poznávajícího“ a vybrané „poznávané“ další, ne zcela sourodý člen, právě ono „poznávání“. To nám na jedné straně umožňuje lepší chápání jevů, rozkládajících se kolem nás, ale současně nás do jejich těsné blízkosti, či dokonce do nich samých nevpustí. Podobá se tyči, na jejímž konci máme připevněn poznávaný předmět. Pomáhá nám jej sice udržovat, aby neunikl, ale přiblížit se k němu nám nedovolí.

„Pozorovatel“ nebo také „poznávající“ je samostatná skupina, postavená vůči „pozorovanému“, „poznávanému“. Dá se předpokládat, že se v průběhu pozorování nemění, i když se do ní během zkoumání dokáže vmísit řada subjektivních prvků.
Pro stupeň a stav poznání pozorovaného je rozhodující průběh a kvalita „pozorování“. Pozorování je vztah mezi pozorujícím a pozorovaným. Může být ovlivněn předcházejícím zaujetím pozorujícího, který k němu přistupuje již s nějakými předsudky, tj. závěry, vzniklými ještě před vlastním zkoumáním, nebo také kontextem, do kterého je pozorované zasazeno.
Ten, kdo se pokládá za pozorujícího, má za sebou jistě již několikanásobnou zkušenost v poznávání nových jevů. To mu pomohlo vytvořit si určitý názor na věci tohoto světa; je to jeho model, který srovnává s novými skutečnostmi, aby porovnal, kde se s nimi shoduje nebo se od nich liší.

K novým jevům tedy nepřistupuje z pozice neznalého a nepřipraveného. To mu může dodat sebejistotu, ale současně jej svést na cestu chybného závěru, pokud se mu při zařazování nových poznatků nepovede otevřít tu správnou přihrádku.
První přístup je tedy onen zcela konkrétní a nekonfliktní: tamhle je les, jmenuje se Mlýnský, a to je vše. Na patřičných úředních i neúředních místech bychom mohli o něm zjistit všechny potřebné faktické údaje.

Pojem tohoto lesa okamžitě zmizí zamhouříme-li oči nebo odvrátíme hlavu, neřku-li když na něj vzpomeneme někde, odkud je v nedohlednu. Jedná se stále o stejný les, jenomže vzpomínka na něj může být různá. Při přímém pozorování nelze nevidět jeho bezprostřední okolí, stejně jako nebe s oblaky nad ním apod. Při vzpomínce okolí odpadá jako nedůležité; představa se omezí pouze na vlastní objekt. Stejně nedůležitý je i název. Ten může být zapomenut nebo nějak změněn. Pojem „les“ ale zůstává, i když ztrácí určitou konkrétní podobu. Lze jej pak použít v nejrůznějších vazbách, pokud aspoň trochu přispěje k věrnějšímu popisu nějakého jevu. (Les vousů na neoholené tváři).

Tomu, kdo má větší životní zkušenosti, se může snadněji dařit oklestit nový jev od zamlžujících podrobností a dojít tak k lepšímu poznání. Druhý partner tuto možnost nemá; jeho pozornost zato není rozptylována náhodnými shodami, takže i jeho cesta může být kratší. Neznamená to ale, že nemohl dospět ke stejnému závěru; pouze šel jinými, odlišnými cestami

Autor: František Benda, Foto: Internet