Důchodce a duchovní život – Loučení

Autor článku: František Benda Rádi se setkáváme s novými věcmi nebo zážitky. Odpovídá to lidské zvědavosti, která má původ v žízni po životě.

Ta s touhou po pohybu je vlastní každému živému tvoru. Podmiňuje ostatně jeho život: jako se korálek pohybuje podél nitě, na kterou je navlékán, tak se obdobně pohybuje obrazně i tělo živého tvora podél souvislé linie potravy a vzduchu, které jím procházejí, umožňujíce mu hmotnou existenci. Zvědavost a pohyb jej pak zavádějí do pestrých zážitků.
Na rozvoji našich těl se ale neuplatňuje pouze to, co se skládá z molekul hmoty. To by bylo pro intelekt, který se nad tím vším klene, trochu málo. Přijímáme i jiné hodnoty, které se místo z atomů a molekul skládají z myšlenek. Hmotné předměty, mají-li mít smysluplné využití, potřebují nahloučení obrovského množství svých hmotných částic; u myšlenek tuto úlohu obstarávají slova. Na rozdíl od hmotného světa jich ale není třeba takové množství – mnohdy jich stačí jenom pár, či pouze jedno, a jsou dokonce oblasti, které se obejdou beze slov zcela.

Přijímáme, přijímáme, přijímáme. Ve všech oblastech neustále cosi přijímáme, což ovšem samo pro život nestačí. I při sebelepším uskladnění přijímaného by se i obrovské prostory, pro to určené, jednou zcela zaplnily, takže by s tím bylo nutno skončit.

Život si ví naštěstí rady. Přijímané, považované za prospěšné, zpracovává do skladnějších celků; toho, co se mu nehodí, se promptně průběžně zbavuje. Zbavuje se ostatně i toho zpra-covaného, ale teprve až po náležité úpravě.
Ne vše přijímané je nám libé. Mnohé samozřejmě vítáme, pokud po tom přímo netoužíme; leccos bereme z nutnosti, nebo i lhostejně, zatímco jsou případy, kdy se do našeho života prodere něco přímo násilím, ať se nám to líbí nebo ne.
Je pozoruhodné, že činnosti, které tělu vysloveně prospívají, jako např. tělesná cvičení nebo zvýšený pohyb, případně i kontrolovaná konzumace vhodných potravin, bývají přijímány s nechutí a je nutno se do nich i nutit, přestože jejich výsledek vede později k pocitům pří-jemným a tělu prospěšným. Naopak řada toho, co tak zvesela přijímáme, škodí (alkohol, dro-gy), a přestože jsou všeobecně známy neblahé důsledky jejich konzumace, jsou stále populární. Ale např. slepice do předhozené banánové slupky klovne pouze jednou a hned ztratí zájem – přímo napoprvé pozná, že to pro ni není vhodné. A pak že je slepice hloupý tvor.

Je nutno naučit se zbavovat. Leccos odejde samo, někdy i proti naší vůli (případně za cizí pomoci), někdy se loučíme dokonce rádi. Ale je tu velká oblast, kdy se loučíme neradi, někdy i bolestně.

Jedná se hlavně o oblast intelektu. Ve svém životě se setkáváme s mnohými objekty, které nelze pozřít ani se jich jinak zmocnit, čímž bychom vlastně ukončili jejich existenci. Mnohé z toho, co vstupuje do oblasti naší pozornosti, má svůj vlastní život, stejně jako jej máme my, a z našeho vzájemného střetu může vzniknout něco nového, pro obě strany významného. Dokážeme-li pak existovat nějaký čas vedle sebe, může to přinést oboustranné výhody. Běda však, objeví-li se na obzoru potřeba nebo nutnost takové spojení – byť na čas – přerušit.

Pak nastává loučení. Ať už byl předcházející vztah jakýkoli, náhle už není. Uprázdněné místo zeje nenaplněno. Na naše otázky už nikdo neodpoví, jídelní příbor na druhé straně stolu zůstane nepoužit, vše potřebné, co vykonával dříve ten druhý, zůstává nyní na nás. Dokonce i v případě, že odloučení bude jen dočasné, první náraz se silně podobá rozloučení trvalému. Oslaben může být pouze faktem, že s lecčíms lze počkat do návratu a pak teprve pokračovat. Jde-li však o rozloučení trvalé, může to znamenat i katastrofu.

Ne vždy ale jde o katastrofu. Loučení má tolik variant, že některé mohou být i příjemné. U mnohého, co nás těší, známe předem dobu trvání, takže s ukončením už od samého začátku počítáme. Konec konců jednou skončí – dříve či později – všechno; ale jsou vztahy, kdy si to nechceme připustit a těšíme se na dlouhé trvání. Tím bolestnější je pak případná ztráta.

S přibývajícím věkem počet ztrát narůstá. Nemusejí ale už být pociťovány tak bolestně, neboť jsou zahrnuty do přirozeného životního kalkulu. Moudré přístupy, k nimž lze v tomto kontextu přičíst i náboženství a filosofii, na tento fakt upozorňují a předem varují před příliš-nou přivázaností k objektům, které mají trvání pouze dočasné.

Dočasnému trvání podléhá ale vlastně vše. I náš vlastní život. S ním se sice loučí těžko každý, ale navzdory tomu během svého života s tím ani moc nepočítá. „Memento mori“ (pa-matuj na smrt) není populární, neujalo se. Spíš se doporučuje optimističtější: „Pracuj jako bys měl žít do sta let, raduj se jako bys měl již zítra zemřít“. A nezapomínej na loučení. S každým a se vším. Životní filosofie doporučuje spíš se vzdávat než se vázat. Věk a konečná smrt nás stejně o vše připraví. V této souvislosti se vhodně připomíná otázka: který výrok bude platit po všechny časy? Je to jednoduché. Zní: „I toto jednou skončí.“

Je to např. jóga, kdo nás na naše stáří soustavně nenápadně připravuje. Omezení pohybu, oslabení životní aktivity, nastupující samota, menší příjmy – to jsou fakta, na která jsme upo-zorňováni z mnohých stran.
Náplní vstupu do života je agrese, získávání, obohacování. Duchovní přístup vybízí k opaku, a to dříve, než k tomu dojde přirozenou cestou – ve stáří.

Ani loučení by pak nemělo být přijímáno nějak zvlášť dramaticky. Je-li dravost mládí brána jako samozřejmá, nejinak je tomu i s odchodem ze slávy. Nabízí se podoba s koloběhem přírody – představa věčného jara je v našich podmínkách hrozivá. Je prospěšné zaujmout postoj, který nás vede k usmíření s řádem věcí a radí, jak zařizovat jednotlivé kroky probíhajícího života tak, aby celková zpětná bilance byla uspokojivá.

Autor: František Benda, Foto: Internet