Důchodce a duchovní život – Mimo nebo přímo

Autor článku: František Benda Duchovní život všech typů se točí kolem jedné stěžejní otázky, a tou je kontrola vlastních myšlenek, směřující až k jejich zastavení.

Zdá se to protismyslné, ale v kryotechnice také zpomalení rozkmitu molekul vede k supravodivosti. Ať už mluvíme s jógou o zastavení změn mysli nebo citujeme křesťanskou mystiku o tom, že je nutno sobě zemřít, vždy máme na mysli vlastně totéž. Konečný cíl je nevyjadřitelný, takže cesty k němu jsou popisovány jazykem té skupiny, jejímž krajem procházejí.
Má-li se s něčím pracovat, je nutno to nejdříve znát a pak pevně uchopit. Jinak by šlo o předem ztracený boj s chimérami. V našem případě jde o myšlenky, které jsou produktem mysli. Dají se tak trochu přirovnat k dechu. Ten je také výsledkem projevu života, také se o něj dokáže postarat tělo samo bez potřeby našeho zásahu nebo kontroly. Do činnosti obou, tj. jak dechu, tak myšlenek, je ale možno vědomě zasahovat.

Variace dechu mají rozsah menší. Lze jej zkracovat nebo prodlužovat (případně i na určitou dobu zastavit), ale také zesilovat či zeslabovat co do hlasitosti. Při násilném, delší dobu trvajícím potlačení se prodere k činnosti sám; nepodaří-li se mu to, je se vším konec. Nicméně literatura se zmiňuje o několika málo případech sebevraždy dobrovolným zadržením dechu. Vražd, provedených tímto způsobem, je naopak neskonale víc.

Myšlenka je proti dechu mnohem variabilnější. Jednak má téměř neomezené pole působnosti ve svých vlastních oblastech vzpomínek na minulost, při zpracovávání současnosti, předpokládání budoucnosti a nekonečné různorodosti fantazie, kterou lze uplatnit ve všech těchto rovinách, jednak je ji možno soustředit na vybraný objekt nebo jej naopak z mysli (dočasně) vypudit. Také je možno si předmět myšlení záměrně zvolit.

Rozsah pocitů, ve kterých si mysl při zpracovávání svých námětů libuje, je obdivuhodný. Dokáže být pesimistická i optimistická, nekro- i biofilní, sadistická i masochistická, soucítící i lhostejná, násilná i ukřivděná a také ještě mnohá jiná. Dokud se ale nechystá přeměnit své projevy v čin, může si dovolit cokoli.

Pro tuto různorodost se duchovní zaměření vlastních myšlenek tak trochu bojí. Jsou to právě myšlenky, které vedly k přetechnicizování našeho světa, čímž se duchovno ocitlo stranou na vedlejší koleji. Má-li se zregenerovat a postavit na vlastní nohy, musí se od myšlení odtáhnout a vytvořit si svou vlastní pevnou základnu.

Má k tomu v podstatě dvě možnosti: buď tu vedlejší kolej prohlásit za hlavní a dosavadní způsob nakládání s myšlenkami brát jako záležitost podružnou, nebo se do toho, co je jejím úhlavním nepřítelem, tj. myšlení, přímo napřít, poznat jeho zákonitosti, nalézt slabá místa a pokusit se takto objevenou vnitřní energii obrátit ve svůj vlastní prospěch.
Většina směrů volí možnost první. Ocitli jsme se ve hmotném těle, no prosím. Nedá se nic dělat, musíme se přizpůsobit – dejme tedy tělu to, co potřebuje. Bez něj bychom byli se všemi svými vzněty úplně vedle. Nicméně o ně pečujme jen tak jaksi mimochodem. Hlavní náš zájem nechť je veden směrem duchovním. Možností hledat a nacházet duchovno ve všem kolem sebe máme neustále dostatek. Je to dobré předznamenání pro život.

Druhý způsob ale nezapomíná, že co se odsune stranou, nepřestává existovat. Z očí sice sejde, z mysli však v žádném případě. Naopak: zákeřně to někde číhá za dveřmi, aby to – zpravidla když se nám to nejméně hodí (ale kdy by se to také hodilo, že?) – vtrhlo do naší uspořádané mysli a ztropilo tam nějakou neplechu. Odsunout stranou lze jakž takž jedině věci, které jsme si již ochutnali a přesvědčili se o jejich škodlivosti nebo neupotřebitelnosti. Ale ani tak si nemůžeme být zcela jisti, že se nevetřou zpět. Odsunout to, před čím jsme byli pouze varováni, je nebezpečné. Neznáme-li sílu toho, koho jsme kdesi uvěznili, ani sílu jeho společníků, nikdy si nemůžeme být jisti, že se ze svých okovů bez našeho vědomí nevyprostí a nepřipraví nás o naši těžce nabytou vládu. K tomu se ovšem neblaze přidává to, že jestliže odložíme stranou něco, co jsme nepoznali, vždy je to provázeno pocitem ošizenosti, že jsme o něco přišli. Což kdyby?
Proto se také doporučuje využít potenciálu, který byl původně namířen proti nám, k poznání zázemí, nenechat se vyprovokovat a projít ležením nepřítele nezraněn, navíc se znalostí rozložení jeho sil.
Je to, pravda, obtížné, ale jiné cesty není.

Autor: František Benda, Foto: Internet