Jak využívat moc našeho podvědomí – 147

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Minule jsme si říkali, že „Člověk je tak starý či mladý jak myslí.“ Uvedli jsme si několik příkladů o mužích, kteří navzdory svému věku jakoby stárli pomaleji než jejich vrstevníci. Na dnešek jsem slíbil obdobné příklady o ženách.

Začnu příběhem Marthy Grahamové, zakladatelky moderního tance, která ve třicátých letech 20. století založila v New Yorku známé divadlo tance a na scéně pak účinkovala až do své osmdesátky. Podle současníků se tam pohybovala graciézněji než leckterá „dvacítka“. Druhý příběh je o německé filmové režisérce Leni Riefenstahlové, která se v sedmdesáti letech naučila hloubkovému potápění a její podvodní fotografie poté vyvolávaly velký obdiv a nadšení.

Třetí – trošku pikantní příběh – je ze 17. století. Jsou to vlastně fakta, která vypovídají o tom, jak tehdejší dámy byly až do vysokého věku objektem zájmu mužů, obklopeny vážností a úctou, ale i ctiteli a milenci. Pani Ninon de Lenclos, která se dožila devadesátky, totiž nebyla jedinou dámou tehdejší pařížské společnosti, o níž básník prohlásil: „Stárla jako rozkvétající růže, šířící omamnou vůni“. Zralé ženy tehdy nepožívaly vážnosti jen ve Francii, ale i v Itálii, Španělsku či Rakousku. Dochovalo se například svědectví jedné Angličanky z roku 1716, která v dopise své přítelkyni napsala: „Vídeňským dámám ani šedivé vlasy nebrání v cestě za dobýváním nových srdcí…“ K tomu lze jen dodat, že nadarmo nevzniklo lidové rčení: „Láska kvete v každém věku“. A my bychom mohli dodat, že právě ona je jedním z těch „zaručených léků na stáří“.

Prostě všechny ty ženy a ti muži, o kterých jsem psal, nikdy neuvažovali o „krizi středního věku“, o tom, že jim „ujíždí vlak“ nebo, že se před nimi „zavírají dveře“, abych použil jen několik příměrů, které označují jediné – strach ze stárnutí. Tímto tématem se zabývá nejen mnoho lidí, ale také hodně uměleckých děl. Je třeba říci, že mnozí lidé také utrácejí svůj drahocenný čas neplodnými vzpomínkami na „staré zlaté časy“ nebo klábosením na lavičce v parku. A to už nemluvím o tom, jak otravují své okolí tím, že každému líčí jak je bolí žlučník, jaké mají potíže s prostatou, jak trpí závratěmi a já nevím čím ještě. Neuvědomují si, že tím, jak často mluví o svých neduzích, čím více si stýskají jak rychle stárnou, tím více si ty své problémy, včetně stárnutí a bezmoci, vlastně „hýčkají“ a dávají jim prostor, aby ovládly jejich myšlení. Toto negativní myšlení je nakonec i předčasně pohřbí. Naproti tomu člověk, který i v důchodu má stále co dělat, nemyslí jen na sebe, uvažuje pozitivně, vlastně ani nemá čas stárnout. Výzkumy dokazují, že u takových lidí se stárnutí do určité míry zpomaluje. A to i pokud jde o jejich vzhled. Prostě, vypadají lépe než jejich vrstevníci, kteří se utápí v negativním myšlení. Z toho plyne, že druhým „lékem“ je samozřejmě moc podvědomí. Už proto, že naše podvědomí nestárne a nikdy nezestárne. Zákon času pro něj neplatí, neboť je součástí univerzálního vesmírného zákona a kosmické energie.

Dr.Murphy píše, že „únava a stárnutí nemohou mít duševní či duchovní příčinu“. Tým lékařů a vědců z Ohia zjistil, že lidskému duchu a tělu neškodí sám čas, ale strach ze stárnutí. Podle těchto vědců nenesou odpovědnost za projevy stáří a opotřebování přibývající léta, ale „neurotický strach z negativních důsledků zvyšujícího se věku“. Proto třetím „lékem na stáří“ je činorodost a aktivita. To konečně prokazují všechny příklady o vrcholných výkonech i ve vysokém věku, které jsem uvedl a ještě uvedu.

Dnes jsem chtěl kapitolu o stáří ukončit. Dostal jsem však od paní Evy M. tuto e-mailovou zprávu: „Ty příběhy „přestárlých“ lidí, jak se jim hanlivě říkalo za minulého režimu, jsou velice zajímavé a inspirující. Pokračujte v nich. Možná, že to někomu poskytne motivaci, jako mně. Je mi 79 a přestárlá se opravdu necítím. Se svým přítelem stále žijeme i po sexuální stránce.“ Protože jsem podobných ohlasů dostal více, vybral jsem dnes pro vás další příběhy. Dámské i pánský.

Začnu citací autorky, která se podepisuje Susanna Kubelka. Ve své knize „Konečně přes čtyřicet“ (Nakladatelství Motto Praha 2000) píše: „Mé matce je 79 let…Je to věk, který mnozí nazývají „vysokým stářím“. Když proti ní ale stojíte, slyšíte její smích a cítíte její vitalitu, nutně vám tento pojem připadá absurdní…Prožila druhou světovou válku, hlad, inflaci, bombardování…Ona ale nežije v minulosti, nýbrž v dnešku….Proto zůstává mladá. A mladě působí, protože se za starou nepovažuje.“

Pokračuji příběhem známého herce, režiséra a po nějakou dobu i ředitele pražského Národního divadla, Otomara Krejči. Začínal jako ochotník, působil během nacistické okupace v kočovné společnosti, a teprve po válce mohl přejít do kamenného divadla. Po roce 1970 mu komunisté bránili v jeho uměleckém působení a tak – ke škodě nás všech – musel umělec v nejlepších letech odejít do zahraničí. Že tam působil úspěšně, o tom svědčí řada ocenění, mimo jiné řád Order des Arts (1978) nebo mezinárodní Pirandellova cena (1979). Po návratu, jako téměř sedmdesátiletý, znovu otevřel své Divadlo za branou (to první přitahovalo diváky v letech 1965-1972). Za svou neúnavnou práci byl u nás oceněn medailí „Za zásluhy 1.stupně“ (1998), o rok později za „přínos k rozvoji světového divadla“ získal Cenu K. S. Stanislavského v Moskvě a v roce 2000 (to mu bylo téměř 80 let) naši Cenu Thálie „za mimořádný přínos českému divadelnímu umění“. V roce 2008 jste o něm mohli číst, že je „jedinou žijící legendou českého divadla“.

Příště vám povím ještě příběh, který navazuje na e-mail od paní Evy.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Jak si zařídit kvalitní život v každém věku se dozvíte i v mé poradně. Zvu tedy také vás, pokud chcete správně rozvíjet svou osobnost.. Poradna sídlí v Brně a každý klient-ka se musí předem objednat (tel. 549 257 402 nebo 604 158 676 nebo e-mail: drzch@quick.cz). Pokud jste ze vzdálených míst, mohou to být i konzultace prostřednictvím e-mailů na podkladě znalosti knihy „Jak využívat moc podvědomí“, kterou si můžete rovněž objednat na uvedených kontaktech.