Když mě divadlo svléklo do naha 15

Autorka článku: Irena Fuchsová BEZ OBRUČÍ A BEZ MICHALA. Všechno se strašně rychle vrátilo zpátky do starých kolejí. Sotva Michal zmizel z divadla, Věruška na mě přestala žárlit. Bedřich, který během krátké doby naší lásky někam zmizel, si mě zase začal hrdě vodit po Kolíně a nadšeně ke mně čichal ve chvílích nejméně vhodných.

Luboš mě zase zval do svého auta, že mě sveze nebo svede, jak budu chtít a když jsme jeli na zájezd, opět jsem sedávala vedle Evy a proklábosily jsme celou cestu.

Samozřejmě, že jsme probraly mě a Michala od začátku až do konce. Obě jsme se shodly v tom, že jeho koleno naši lásku zachránilo. Skončila v tom nejkrásnějším, v čem skončit mohla! A když jsme se později dozvěděli o Michalově hostování v Činoherním klubu, opět jsme se shodly. Zaplať pánbůh za koleno! Nejenom, že zachránilo naši lásku, ale ještě Michalovi sehnalo angažmá! Vážně! Kdyby se mu to s kolenem nestalo, jezdil by dál denně do Kolína, miloval by se se Simonkou do umření a neměl by čas šmejdit po pražských divadlech, klubech a barech.

Takhle byl díky kolenu ve správný čas na správném místě.
Jednou jsem uklízela v garderobě a spadl na mě modrý kostým Vécé. Ten, který jsem si před sebe dala, když mě chtěl Michal poprvé políbit. Všechno ve mně zkamenělo do smutku po něm. A když jsem se vzpamatovala a zase ožila, zůstala ve mně touha po někom, kdo by mě líbal tak, jako mě líbal Michal.
Zavřela jsem oči a představovala si muže, kterému bych dovolila, aby mě takhle líbal a uviděla jsem Luboše.
Luboše?
Luboše!
Dopoledne mi říkal, abych se stavila u něho v kanceláři kvůli nějakým podpisům a tak jsem kostým Vécé pověsila zpátky a vyšla po schodech ke zkušebně, kde měl Luboš kancelář. Nebyl tam. Podívala jsem se po zkušebně, sebrala několik šátků, které si herci půjčili z garderoby na zkoušení a nevrátili je a pomalu jsem se vracela zpátky.

V přízemí jsem se zastavila u šatnového pultu. Vzpomněla jsem si, jak mně a Nataše vypravovala paní Tvrdíková o svém zážitku s Pájou. Ten den, kdy jsme přišly do divadla na Popelku.
„A jak tak jedu tou dlaní po tom pultě, narazím do něčeho měkkého! Já vám tak zařvala! A ono se to v té úplné tmě začalo přede mnou na tom pultu zvedat! No, já myslela, že si jde pro mě smrt! Zařvu ještě jednou a vtom se konečně všude rozsvítilo!“
„Nebylas u mě?“
Kousek ode mě se ozval tichý hlas. Otočila jsem se. Luboš. Přikývla jsem.
„Hledám tě. Říkal jsi mi…“
Natáhl ke mně ruku.
„Prosím tě, řekni to ještě jednou!“
„No, žes mi říkal…“
„Ne tohle! To první slovo!“
„Že tě hledám. To jsem říkala.“
Stáli jsme v ochoze a koukali na sebe. Nikde nikdo. Jenom my dva. A pak ke mně přišel tak blízko, že jsem cítila jeho dech.
„Simono. Simono. Já tě našel už dávno. Kdy mě najdeš ty?“
Dívala jsem se mu do očí. Měl krásné, hnědé, klukovské oči! Chlap jako hora a má klukovské oči! Něžně jsem ho pohladila po tváři. Něžně a pomalu. To aby se nepolekal. Co kdyby měl náhodou stejné obruče, jaké jsem měla já?
„Myslím, že už jsem tě taky našla.“
Zvedl mě jako pírko a posadil na pult šatny. Díval se mi do očí, pak mi vzal hlavu do dlaní a políbil mě.
Přitáhla jsem ho k sobě a pak jsme se drželi a líbali a líbali a drželi. Nevím, jak dlouho. Ale na konci líbání jsem věděla, že jsem konečně toho pravýho našla…
… S Michalem jsme se uviděli až za půl roku, když přijel do našeho divadla na premiéru. Stáli jsme spolu u vrátnice před kabinkou s telefonem. Právě před tou kabinkou, ve které mě poprvé objal.
„Ahoj, Simono.“
„Ahoj, Michale.“
„Jak se máš, Simono?“
„Fajn. A ty, Michale?“
Opakovali jsme svá jména a oba v nich hledali to, co mezi námi před půl rokem bylo. Nenašli jsme to.
„Vrátil jsi Pivolovi jeho klíč od sedmnáctky?“
„Ne. Nechal jsem si ho na památku.“
Usmáli jsme se. I když se žádné jiskření nekonalo, oba jsme vzpomínali. A bylo to na nás vidět.
Najednou se vedle mě objevil Luboš.
„Simono, prosím tě…“ Zkoumavě se na mě podíval a pak si přeměřil Michala. Ten ho pozdravil, Luboš mu odpověděl a zase se obrátil na mě. „Simono, nenechal jsem si včera večer u tebe propisovačku? Víš, jak jsem vyměřoval Natašce palandu. Psal jsem si rozměry a…“
„Nechal sis ji tam. Nataša ti ji dala k telefonu. Říkala, že ti to večer připomene, až přijdeš.“
Usmáli jsme se na sebe, pak si Luboš ještě jednou Michala změřil a nerad odcházel. Michal po něm hodil hlavou.
„Co mu je?“
„Asi na tebe žárlí. Chodíme spolu.“
Stáli jsme a mlčeli. A pak jsme oba ve stejné vteřině vzdychli. A usmáli se na sebe.
„Simoušku… Jsem rád, že vím, že láska na první pohled existuje.“
„Já jsem zase ráda, že jsem přišla o ty tři obruče.“
Přikývl.
„To byl rachot! Zvlášť ta poslední, u Evy. Pamatuješ se?“
Ten holomek! Tak on mi četl myšlenky i v tuhle chvíli, kdy jsem myslela, že spí? Rozesmála jsem se a jemně ho šťouchla do ramene.
„Ty jedno hodinový kolečičko!“
„Ty moje sametová mušličko, v moři nalezená a do moře hozená…“
„Ty…“
Chtěla jsem pokračovat v naší hře a na jazyku jsem měla stovky blbůstek, ale v tom jsem zahlédla Luboše.
Stál před fermanem a studoval ho, jako by z něho měl dělat zkoušky. Nechtěla jsem ho trápit.
„Radši už jdi, Michale. A zlom vaz v Praze!“
„Ty zlom vaz v Kolíně, Simono!“
Kousek od nás se zastavil Oldřich a nebyl by to on, aby si neodpustil poznámku.
„Simono, buďte tak laskavá a nenechte se zdržovat od tohoto trapného pražského
profesionála, který přijel pravděpodobně rozvracet vaši, už tak dost ubohou, pracovní morálku. Nebo vás snad, pane Sedláku, z té vaší Prahy vyhodili zpátky na oblast?“
Michal se rozzářil.
„Oldřichu, ty mi v té Praze scházíš nejvíc!“
Vzal ho kolem ramen a šel s ním na vrátnici za Mařenkou, která ho se slzami v očích objala.
„Sedláku, já jsem tak ráda, že tě zase vidím! Pojď sem ke mně, ty můj kluku!“
Oldřich vytáhl z kapsy kapesník a začal Mařence utírat oči.
„Nevěřte té hysterce její slanou vodu, pane Sedlák! Zůstal jste jí dlužen třicet osm korun českých a ona pláče radostí, že jí je konečně vrátíte…“
Mařenka se po něm ohnala a pak se všichni tři rozesmáli.
A já? Já se u fermanu přitulila k Lubošovi a pošeptala mu, ať pro mě večer po představení přijede, abych s ním byla co nejdřív v naší postýlce v našem podkroví…

A bylo to.
Láska s Michalem mě osvobodila od obručí. Volná, bez obručí, jsem konečně našla Luboše, který na mě čekal od prvního dne, kdy mě v divadle uviděl.
Nebýt Michala, možná bych ho nenašla, kdoví…
Z lásky s Michalem mi zůstalo několik dopisů a báseň Jak jsem se na Tebe zakoukal…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet