Když mě divadlo svléklo do naha 16

Autorka článku: Irena Fuchsová MÍT HLAD JAKO HEREC. Luboš ráno vyvenčil našeho intelektuála Bena a cestou do divadla odvezl Natašku do školy. Já se tak díky jeho každodenní laskavosti mohla ještě v půl deváté vyvalovat v posteli a pak jsem se nestihla ani nasnídat. V rychlosti jsem vypila černou kávu a pádila do divadla.

Lahůdky v Pasáži ani Pekařství u Lukešů, kolem kterých jsem procházela, mě dneska nezlákaly a v řeznictví naproti divadlu byla jako vždycky fronta. Mohly za to dobrůtky, které se často objevovaly i na našem jevišti, protože majitel řeznictví byl divadelním sponzorem přes žrádlo, jak často prohlašoval pan Kopejtko a lítostivě dodával, že je škoda, že se ještě žádná kolínská hospoda neodhodlala k tomu, aby sponzorovala jeho. Přes pivo.
Frontu v řeznictví jsem vzdala. Dám si něco na vrátnici, řekla jsem si, ale službu měla Dudu, neboli paní Dudková, kterou zajímaly víc křížovky, než hladové žaludky zaměstnanců.
Mařenka se svými božími karbanátky, bramborami s cibulí nebo chřupavými rohlíčky od Hankovců, kteří sponzorují divadlo také, si dneska hověla doma.
„Stejně bys teď na jídlo čas neměla,“ utěšovala jsem se a rozhodla se, že si dojdu pro něco vedle na polikliniku, jakmile budu mít chvilku čas.
Od deseti hodin bylo představení pro gymnázium, připravila jsem tedy kostýmy po šatnách, rozvěsila po garderobě vyprané košile, aby uschly na odpolední zájezd a chvíli po půl desáté jsem si vzala peněženku a s představou, co všechno si koupím na svačinu, jsem seběhla po schodech přímo do náruče paní Zuzany, pravé ruky našeho ředitele Bonifáce Stavitele.
„Simono, počkejte! Neutíkejte mi! Máme záskok! Teď i večer. Za pana Krále. Chytly ho záda- zase asi něco budoval na chalupě. Nechodí.“
A mám po svačince.
„A kdo to za něj dělá?“
Když jsem uslyšela jména, bylo mi jasné, že mám o práci postaráno. Výtvarník tu samozřejmě není a režisérka, jak ji znám, nechá problém s kostýmy pro herce, kteří dělají záskok, klidně na mně.
A problém to byl. A velký.
Ti dva, kteří přebírali role po pidižvíkovi Královi v dopoledním představení a na zájezdě, měli totiž postavy poněkud mohutnější. Pan Brecht, který dělal záskok za chvíli, šel se mnou hned dolů do skladu. Tam za námi přiběhl pan Loučanský, který zaskakoval večer a
potřeboval „jenom“ kalhoty, košili a sako, protože boty mu naštěstí byly.
„To já se nedostanu ani do bot!“ Hrdě hlásil Brecht a já bych mu ty jeho hnáty nejradši usekala. Když se mi je oba podařilo obléknout a obout, přišel za námi Oldřich a významně poťukával na hodinky.
„Jestli vám to nevadí, Simono, za dvacet minut začíná představení a nahoře vás čeká
deset nervózních skoro národních umělců, kteří si bez vás neumí zapnout košili.“
A tak jsem šla do šaten, kmitala až do začátku představení a ani pak jsem se nezastavila. Dojít si pro svačinu o přestávce nepřicházelo v úvahu a tak jsem vrhala smutné pohledy do vrátnice na Dudu a čekala nemožné. Že zvedne svůj velký zadek a dojde nám na polikliniku aspoň pro rohlíky!
Luboš, moje jediná spása v podobných případech, byl dneska na celý den v Praze a tak mi nezbylo, než se už poněkolikáté zapřísahat, že příště bez svačiny do divadla nepůjdu! Nepůjdu! Nepůjdu!
Než jsem po dopoledním představení uklidila kostýmy, byly skoro dvě hodiny a já ještě potřebovala vyžehlit vyprané košile- na zájezd se totiž kvůli záskoku jelo o hodinu dřív. A tak jsem zavolala domů a poprosila Natašu, ať mi přinese nějakou ňamku, což bylo naše označení pro dobré jídlo.
A šla jsem žehlit. Žehlím, žehlím a v duchu si představuju, co všechno mi moje hodné dítě přinese. Kastrůlek jídla! Ne, dva kastrůlky jídla! A k tomu velkou svačinu na zájezd a…
„Mami! Podívej!“
Něco za mnou zachrastilo. Známý zvuk. V duchu jsem zaúpěla. Ne! Ať se mi to jenom zdá! Ale dnešek byl pro mě den nesplněných přání.
Nezdálo se mi to. Nataša mi opravdu přinesla pytel smažených brambůrek.
„Nataško, už jsi někdy viděla člověka umírajícího hlady?“
Smutně zavrtěla hlavou.
„Neviděla, mamulenko moje.“
A taky neuvidíš! V tu chvíli jsem totiž dostala nápad.
Chytila jsem ji za ruku a utíkaly jsme do rekvizitárny, kde mi anděl Vlastička ohřál dvě nožičky párků. Dostala jsem k nim dokonce i dva kousky chleba.
„Mami, dej mi kousnout! Mňam, mňam! Ještě, prosím!“
Moje nenažrané dítě snědlo polovičku mé snídaně, svačiny a oběda a Vlastička jen
bezmocně krčila rameny. Nic víc pro mě neměla.
V půl čtvrté autobus nastartoval, zamávali jsme Nataše a vyrazili směr Benešov.
Všichni jsme měli dvě přání.
Aby pan Loučanský nebyl lempl a zkouška záskoku se dlouho neprotahovala a aby nejbližší hospoda u divadla neměla zavírací den.
Splnila se nám obě přání a náš příchod do restaurace se dal připodobnit nájezdu vyhladovělých kobylek na lán kukuřice…
Když jsme se po představení vraceli do Kolína, měla jsem už zase hlad. Ve tmě autobusu se vznášely bílé dveře naší ledničky a já snila o tom, co uvidím, až ji o půlnoci otevřu…
Vůbec se nedivím, že se říká, Má hlad jako herec. Není to o obsahu peněženek,i když benjamínkové by mohli vypravovat, ale je to hlavně o tom, že u divadla není čas jíst v době, kdy člověk nedivadelní snídá, obědvá nebo večeří.
Proto se zdá, že herec má hlad pořád. Dávno mě už nepřekvapovaly diskuze o jídle, které se často vedly při zkouškách. Ano! O jídle! Nikoli o uměleckých činech, jak by řekl poeta Oldřich, ale o jídle.
Stačilo, aby měl Bedřich ve své roli text „Pojďte, přátelé, zasedneme k hostině!“ a zábava mohla začít…
„Marie, a co bude na tom stole?“ Zeptal se při jedné zkoušce nevinně režisérky a zadumaně koukal na prázdný stůl, kolem kterého bylo šestnáct židlí.
„Co by tam bylo?! Bude tam to, co máš v textu! Hostina!“
Bedřich přikývl.
„Text je text a skutečnost je, zvlášť u tebe, Mařenko, občas dost pofidérní! Co bude na tom stole?“
Znovu opakoval svou otázku a kolegové se uchechtli. Režisérka je zpražila pohledem.
„Na stole bude jídlo! Jídlo, Bedřichu! Já nebudu kvůli tomu, že tohle divadlo nemá peníze, přepisovat Shakespeara!“
Její hlas se změnil v ječení, které nás vždy zastihlo nepřipravené, i když jsme ho všichni
znali a počítali s ním.

„A jestli divadlo nemá peníze, tak klidně říkej, Pojďte, přátelé, zasedneme k televizi! Ale to pak v tomhle divadle nemusím režírovat Shakespeara a můžu vylepovat s Vaškem z propagace plakáty! Nebo můžu sedět v pokladně a prodávat lístky! Jestli je, ovšem, bude
komu prodávat, když já v tomhle divadle nebudu režírovat a lidi sem proto přestanou chodit!“
Bedřich v obraně zvedl ruce.
„Ale Mařenko, klidně režíruj dál! Tohle divadlo to přežilo dvacet let, přežije to dalších dvacet! Mě by jenom zajímalo, co budeme jíst, když pozvu patnáct lidí k hostině.“
Byl prostě zvědavý, protože věděl, jak to v našem divadle chodí s jídlem při představení. Režisérka bouchla do svého stolku.
„Já chci zkoušet a nebudu se bavit o žrádle!“
„Ale vždyť zkoušíme, Mařenko! Tyhle věci se přece musí někdy vyřešit! A čím dřív se vyřeší, tím líp pro všechny! Já ti vlastně chci pomoct!“
Bedřich se nedal a režisérka to vzdala. Zavolala na rekvizitářku, která v rohu zkušebny připravovala na stole rekvizity.
„Vlastičko, pojď se! Napiš si, že ve třetím obraze bude na stole kuře!“
„Cože!?“
Bedřich se vyděsil.
„Jedno kuře? Marie, to snad nemyslíš vážně? Já odmítám zvát patnáct lidí, aby zasedli za stůl k jednomu chcíplýmu kuřeti!“
„Pane Bedřichu, já dám kolem toho kuřete hlávku salátu a nějakou kašírku…“
Vlastička mu nesměle nabídla svůj rekvizitářský um a přikrčená čekala, že se na ni oboří, ale Bedřich se usmál a pohladil ji po tváři.
„Vlastičko, já vím, že máte šikovné ručičky, ale řekněte paní režisérce, jak roztrháte jedno kuře mezi jednu hlávku salátu, aby patnáct lidí deset minut hrálo, že se cpe masem?“
V tu chvíli se Bedřich zarazil a Vlastičku od sebe jemně odstrčil.
„Vlastně… co to říkám? Jakých patnáct? Já zapomněl na sebe! Já, jako urozený hostitel, bych měl mít jedno kuře jenom pro sebe! Jo, to by se potom sbíraly ceny! To by byla Thálie! To by byl teprve Shakespeare!“
„Tak tam budou kuřata dvě!“ Furiantsky rozhodla režisérka a natáhla se po pivu, které
jí úslužně přinesl Oldřich. Bedřich pokýval hlavou.
„To je vrchol tvé umělecké tvořivosti, Mařenko! Dvě kuřata pro šestnáct lidí! Ty by ses hodila do vlády, pro její úsporné programy! Tebe je v divadle škoda!“
Režisérka chtěla znovu začít ječet, ale Bedřich ji zvednutým ukazováčkem zarazil.
„Mám nápad, Marie! K hostině sice zvu patnáct lidí, to je pravda, ale ty můžeš čtrnáct lidi poslat pryč! Upravíme text a bude to! A já pozvu k hostině jenom jednoho! A dvěma lidem dvě kuřata stačí!“
„A kam je mám podle tebe poslat? Všichni mají během hostiny texty!“
Režisérka bouchla lahví do stolu, až pivo vystříklo.
„Pošli je třeba na Úřad práce, Marie, ten je kousek od divadla! My dva, co u stolu zůstaneme, se o jejich texty podělíme! Podělíme se o dvě kuřata, proč bychom se nepodělili i o texty?“
V tu chvíli se ozvala třesoucím se hlasem Vlastička.
„Pane Bedřichu, pan ředitel mi ke dvěma kuřatům nedá souhlas. To bych překročila rozpočet. A kdybyste pak chtěli do další hry třeba jenom suchý chleba, tak bych na něj už neměla!“
Než Vlastička tohle všechno ze sebe srdnatě vychrlila, celá zčervenala.
„Zlato moje, uklidněte se,“ vzal ji kolem ramen Bedřich a polaskal jí tváře malíčkem. „Podívejte se na ni, jaké má červené tvářičky! Já přece vám nic neříkám! Mě jenom zajímá, proč se v tomhle divadle nehrají hry o lidech, kteří mají odoperované žaludky? Pak by se to obešlo bez ekonomických problémů!“
„Tak už pojďte zkoušet!“ V hlase režisérky se ozvala tichá prosba. „Bedřichu, prosím tě, pozvi je k hostině a zatím dělejte jako!“
„Marie!“ Pro změnu zvýšil hlas Bedřich. „Já klidně budu dělat jako! U divadla se dělá spousta věcí jako! Ale já potřebuju vědět, jak mám dělat to tvoje jako? Jakože jím kuře?
Jakože okusuju kašírovanou kachýnku? Nebo jakože mám žlučníkový záchvat, kapu si cholagol na cukr a nemám na nic chuť? Jak mám hrát to tvoje jako?!“
„Přineste mi někdo ještě jedno pivo!“ Ozvalo se od režisérského pultu a Irena si vzdychla, odložila nápovědní text a vytáhla z tašky noviny. To vypadalo na delší uměleckou
pauzu, jak vzápětí hlásil po šatnách svým rozhlasem Oldřich.
V tomto případě se hostina vyřešila díky sponzorování pana řezníka naproti divadlu.
Ten na každé představení dodával pět uzených kuřat a kilo špekáčků. Vlastička vše dovedně naaranžovala mezi jednu hlavičku salátu, dva sponzorské rozkrájené chleby od Hankovců a mezi těla kašírovaných kuřat, ryb, kachen a vepřových hlav.
Musím přiznat, že díky Bedřichově zvědavosti, se tato hra pro nás všechny stala příjemným zpestřením našeho stále hladového, divadelního života…
…Při jiném představení hrály ve čtvrtém obraze důležitou roli šunkové chlebíčky. Ke konci tohoto obrazu jsem stála u Ireny a obě dvě jsme z nich nespouštěly oči.
Vlastička je do poslední chvíle měla pod zámkem v rekvizitní ledničce a při přestavbě, chvíli před přestávkou, je dávala jako svátost na stolek, který kulisáci ve tmě odnesli na jeviště. Jakmile se na jevišti rozsvítilo, stoupla si na špičky a kontrolovala, jestli některý z nich nehrábl ve tmě po vajíčku, po okurce nebo dokonce po šunce! Teprve potom odcházela spokojeně do rekvizitárny.
Ty chlebíčky byly tři. Voňavé, čerstvé a bohužel rekvizitní. Dva nenávratně splnily na jevišti svou roli a byly dvěma herci doslova sežrány. Ten třetí měl sníst Brožík, ale neměl na to pro spoustu textu čas, takže když skončil čtvrtý obraz a opona se zavřela, protože začala přestávka, sebral svůj chlebíček z talířku, šel k nám do portálu a podělil nás. Jednou jsem dostala chlebíček já, při dalším představení Irena. A tak pořád dokola.
Když Brožík odešel do šatny, my dvě jsme se o chlebíček podělily. Nemusím snad zdůrazňovat, že tuto hru a hlavně konec čtvrtého obrazu jsme s Irenou doslova milovaly!
Když jsme jednou zase čekaly jako hladoví psi, až se zavře opona a my dostaneme náš chlebíček, vzdychla jsem si.
„Ireno, co s tím budeme dělat?“
Bezmocně pokrčila rameny.
„Nevím. Je to silnější než já! Připadám si jak Pavlovův pes. Začne čtvrtý obraz a já slintám.“
„Mám nápad.“
Irena se vyděsila.
„Proboha! Je to nutné?“
Mávla jsem po ní rukou.
„Počkej! Víš, co uděláme? My si na příští představení koupíme deset šunkových
chlebíčků! Každá!“
„Deset…?“ Irena chvíli přemýšlela. „Simono, není to málo?“
Měla pravdu. Koupily jsme si jich každá patnáct. Patnáct! Hodinu a půl před představením jsme už byly v divadle a s voňavým balíkem třiceti chlebíčků jsme rychle a nenápadně zmizely ke mně do garderoby.
Byly jsme jako myšky, aby nás někdo při hodování nepřistihl, protože bychom se musely dělit a to jsme nechtěly. Jindy klidně, ale ne dneska. Náš promyšlený boj proti chlebíčkovému návyku by byl totiž i jedním darovaným chlebíčkem citelně oslabený.
Když jsem se na nás podívala do zrcadla, musela jsem se smát! My nejedly! My žraly! Ale musely jsme! My se totiž chtěly těmi chlebíčky doslova přecpat! Proto jsme záměrně ten den nehladověly! Do divadla jsme přišly najedené a po pěti chlebíčkách jsme se do dalších deseti musely doslova nutit!
Ale snědly jsme je, i když s přemáháním, protože nám šlo o to, abychom Brožíkův zpropadený chlebíček odmítly bez lítostí! Z vnitřního přesvědčení! Ať si ho sežere sám!
Když Oldřich hlásil, že je půl hodiny před začátkem představení, Irena se odkulila na vrátnici, aby si u Mařenky objednala kafe a já se odvalila do šatny k Veronice a k Radce, abych jim zapnula kostýmy.
Představení začalo. První obraz, druhý, třetí. Blížila se chlebíčková scéna. Začala jsem pociťovat zvláštní neklid. Najednou jsem stála za Irenou. Se smutným úsměvem se na mě otočila a pokývala vyčítavě hlavou.
„To byl ale blbý nápad.“
„Já vím,“ přiznala jsem sebekriticky.
A pak jsme se už obě zadívaly na „náš“ chlebíček, aby nám z něho náhodou Brožík něco neuzobl. Skončil čtvrtý obraz, opona se zavřela, začala přestávka. Do doznívajícího potlesku se k nám blížil Brožík s nataženou dlaní, na které trůnil chlebíček.
„Dneska Ireně, mám pravdu?“
Irena přikývla, polkla a natáhla ruku.
„Díky!“
Sakra, za tuhle naši odpornou závislost můžeš ty, Brožíku! Proč to vlastně děláš?!
„Jiří…“
Zastavil se.
“Copak?“
„Proč si vlastně ten chlebíček nesníš? Můžeš si ho přece vzít do šatny a …“
Usmál se.
„Víš, Simono, když vy jste s Irenou tak krásně nenajedené! Já mám vždycky pocit, že krmím hladovějící Afriku!“
„Prosím tě?! A to i dneska ti připadáme hladové?“
Irena, v jedné ruce chlebíček, se podívala na svoje břicho. Brožík spokojeně přikývl.
„Dneska obzvlášť. Dneska mám pocit, že jsem nakrmil i Kubu!“ Mrkl na nás a zmizel. Irena se na mě nechápavě podívala.
„Jakýho Kubu? Copak v divadle máme ňákýho Kubu?“
Vyprskla jsem.
„Tu Kubu! Chápeš? Fidél!“
A pak jsme se obě začaly smát a skončily jsme, když se k nám výhružně blížil Oldřich a hrozil na nás. Ukázala jsem na chlebíček.
„Dáme mu?“
„Ne!“
Irena vykřikla, jako by jí rvali z náruče její děti, Filípka a Ritušku a lačně se zakousla do své půlky našeho jednatřicátého chlebíčku…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet