Mezigenerační problémy v rodině

Autor článku: Dagmar Když u našich dětí dochází k osamostatnění, někteří opouští hnízdo do samostatného bydliště ostatní zůstávají doma déle. Nejpozději mezi 15 – 18 rokem dítěte dochází k přesvědčení, že je naprosto dospělé, že všechno ví nejlíp, že chce vše dělat podle sebe.

Rodič se na věc díky zkušenostem dívá jinak a dochází k nepochopí mezi oběma stranami, do jaké míry už záleží na jednotlivcích a jejich povahách. Při odchodu z domova přichází na rodiče velký splín ze smutné změny, mnohdy nečekané, velká prázdnota, se kterou se pár měsíců musí potýkat a zvykat si. Přichází mnoho lítosti, smutku, stesku, i když je jasné, že je tato skutečnost nevyhnutelná. Děti přestávají mít o rodiče zájem, nerozumí jim, nechápou jejich způsob ani smysl života, vidí jen sami sebe, rodiče v tomhle věku nepotřebují. Jsou přesvědčeni, že vše zvládnou, že je jim bez rodičů dobře – hurá, konečně svoboda, konečně samostatnost. Rodič se musí smířit s opuštěním a časem si zvyknout na jiný způsob života. Musí se odnaučit věčnému strachování se o už dospělého potomka, přestat vidět hrůzy co vše se s ním může stát. Musí se naučit žít sám pro sebe, pro svoje zájmy a žít svůj život bez navyklých povinností vůči dítěti. Pro mnohé skutečně nelehký úkol.

Rodiče děti nechápou, jak a co dělají, jak žijí, způsob jejich života, jejich návyky, zvyky a tak je tomu i naopak, což je pochopitelná samozřejmost, když každý vyrůstal v jiném prostředí, byl formován jinou dobou, jiným režimem, jinou morálkou a zvyky. A tak musí dojít buď ke kapitulaci a rezignaci a tím i pochopení nebo neustálému dohadování se, což opět záleží na povaze jedinců v rodině.

V dnešní době, kdy vládne tlak, stres, nedostatek času pro sebe samého je těžké si udělat prostor k pochopení druhých, k nutné empatii vůči rodičům či dětem, a proto neustále narůstají svízele, problémy a hádky mezi rodiči a dětmi. V mnohých rodinách dochází dokonce k několikaletému mlčení a nestýkání se. To vše je velká škoda, protože rodina by měla zůstat rodinou a stát při sobě, pomáhat si, tak jak tomu bylo dříve a když to šlo dříve, proč ne teď? Co je to tedy za dobu, kdy člověku nezáleží na člověku, byť je to vlastní rodina, k čemu kariéra, rostoucí majetek, spousta zbytečností, které jsou jen hmotnými věcmi, když lidé přestávají komunikovat, chápat se, vnímat se, vycházet si vstříc, vážit si jeden druhého, pomáhat si, potřebovat se. To je nejsmutnější následek dnešní doby. Přitom rodič vždy potřebuje své dítě a dítě vždy potřebuje svého rodiče k plnohodnotnému a ničím nenarušenému spokojenému životu. Vždyť vnuci potřebují babičky a dědoušky, aby je mohl někdo mírně nebo více rozmazlovat, vyprávět o dobách jim neznámým, věnovat se jim s láskou a péčí, učit je to co je ve školy nenaučí. Je škoda, když o prarodiče nějakým nedorozuměním mezi rodiči a prarodiči děti přijdou nebo přijdou na dlouhý čas než se například usmíří. Ale každý malý jedinec by měl být formován nejen rodiči, školou, vrstevníky, ale právě starší generací, která je pro ně právě tak jaksi jiná, zvláštní, něčím tajemná a něčím nepochopitelná, jak vzpomínám na své vlastní dětství a také je to generace plná dokonalých zkušeností, plná morálky a zásad, naučená čelit těm nejhorším životním zkušenostem, jako je bída, válka, generace, která je i přes svůj značný věk mnohdy v plnější síle než mnohem mladší člověk a tohle vše v naší dnešní společnosti nesmírně chybí, ta morálka, zkušenost a síla a rozhodně větší cítění rozdílu dobra a zla, slušnosti a sobectví.. Dokonce se některému dítěti podaří mít ještě praprababičku, dříve řečenou stařenku nebo stařečka, což je pro dítě nezapomenutelná věc v dalším životě a na tyto nikdy nezapomínají, protože jsou pro ně ničím nenahraditelní, tajemní, zvláštní, svým způsobem úctyhodní a svým způsobem srandovní, například svými stále dokola řečenými proslovy, svou nesmírně svraštělou kůži, naběhlými žilami na rukou, to vše si dítě pamatuje po dlouhá léta a vzpomíná na jejich vyprávění, jak u toho usínali, a to, že ty mladší potřebovali, protože sami by už nedokázali přežít nebo by žili ve smutné samotě.. Vzpomínám opět ze svého dětství, a pocity, tajemnost stáří, vnímání a nepochopení blízkosti smrti, to vše kromě těch hezkých věcí z vyprávění a sladkostí si dítě dobře vštípí do svého mozku i srdce. Když takové dítě vidí, jak se o babičky a prababičky starají jejich rodiče nebo prarodiče, sami pak berou za samozřejmost se tak podobně starat o své rodiče až přijde čas. Jak je to rodiče naučí, jak to vidí, tak se jim to vrátí. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale myslím, že něčím tato prožitá realita ulpí natolik, že dítě bere tuto pokračující starost o své rodiče téměř vždy jako samozřejmost nebo se alespoň snaží. Naopak, kde vládne nezájem, vládne i u dětí, kde dítě spatří, že rodiče jsou na obtíž a jsou dány do domova nebo dokonce do LDN, kdy je starý člověk nejvíce potřebuje, i když se zdá, že nevnímá a že je na tom zdravotně a psychicky zle, tak právě proto. Ale mladí se na věc dívají pragmaticky, realisticky, materialisticky, pro většinu jsou takovýto rodiče velkou zátěží, což na jedná straně v dnešní době není vůbec divu, život, který tato mladá a mladší generace prožívá není nikterak jednoduchý a v mnohých mladých rodinách dochází k mnoha nemocím, a to jen vlivem tohoto způsobu života, který se nazývá honičkou a také honbou za majetkem či snahou o přežití, to už záleží na té které sociální skupě lidí.

Starší generace touží po více úcty a pochopení, poněvadž si ji vzhledem ke stáří, které se má ze zásady ctít jako takové, touží po lásce dětí, po pozornosti.

Děti nestíhají, protože mají na starost o své děti a velkou zátěž s uživením jich, se stíháním výchovy, jsou unavenější, žijí v nepříjemných podmínkách, které přináší doba. Lidé ji psychicky stále méně zvládají, jsou oslabeni špatným životním prostředím, nezdravým jídlem, vzduchem, vodou a hlavně nezdravým, zlým, nemorální přístupem k životu veliké většiny lidí, mladých i starších. Jen málokdo si dodržuje a vezme i do hrobu své morální zásady, které jsou tak důležité a bez kterých se nám vede bohužel, tak jak vede.

Mnoho lidí má velké domovy s mnoha pokoji, se dvěma kuchyněmi, dvě koupelnami a přesto žijí s rodiči nebo zbylým rodičem každý sám. Proč? Možná chce mít každý svůj klid, jeden druhému nerozumí. Přitom je to taková škoda, jednak při troše dobré vůle by se dalo dohodnout si určitá pravidla pro spokojenost všech členů domácnosti, jednak by rodiče i děti mohli mít své blízké nejbližší u sebe, pomáhat si, děti vyrůstat ne tak sami, když mají někteří velmi vytížené rodiče a v neposlední řadě v jedné domácnosti s více příjmy by se žilo i po ekonomické stránce mnohem lépe a klidněji a nedocházelo by tak často k nedostatku na obyčejné živobytí. Trendem ale je žít každý ve své domácnosti, platit každý sám drahé nájemné či provoz domu, a přitom by se lidi měli mnohem lépe, kdyby byla domácnost spojena, zavedena pravidla a přebytečný dům nebo byt byl prodán a zase by bylo navíc pro doby zlé a také v případě čehokoliv co se v rodině může stát. Ekonomicky je to nesrovnatelné v jedné domácnosti s více příjmy, než ve dvou každý se svým, poněvadž bydlení je a bude drahé a dražší. Jsou jistě povahy, se kterými se nedá dohodnout, to je pravda, a tak se jim i rodina v podstatě vyhýbá, ale ve většině případů si myslím, že při troše inteligence, taktu a dobré vůle se dá snad každý nebo téměř každý zformovat k tomu, aby se žilo všem lépe i radostněji pohromadě, každý by si měl kam „zalézt“ v případě potřeby samoty a mohli si takto více dovolit žít život naplno a nejen obracet každou korunu.

Možná právě z těchto důvodů, dojde časem zase na společné bydlení, jako to bylo u našich prababiček nebo praprababiček. Uvidíme, jak se bude doba vyvíjet, jak budou lidé chápat, vnímat a jak budou chytří. A dnes by to problém nebyl, pořídit bydlení – menší ale dvougenerační, když by se spojili dvě nebo více nemovitostí, což jedna rodina povětšinou vlastní. Asi je prozatím lidem přednější jejich klid a více samoty než rodina a žije každý sám a každý má své jisté. Čas ukáže, k čemu dál dospějeme nebo bude nuceni dojít, což zatím nikdo z nás ani netuší. A třeba to bude mnohem lepší než v současnosti. Doufejme a přejme si to. Naděje v lepší zítřky – nejen v této oblasti – nesmí nikdy zemřít.

Autor: Dagmar, Foto: Internet