Peciválek

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Peciválek byl malý kluk od sousedů. Říkalo se mu tak proto, že netoužil běhat s dětmi, nechtěl se učit jezdit na kole, v zimě bruslit? Tak to už vůbec ne, o lyžích nechtěl ani slyšet. Jeho rodiče byli však jiní. Sportovci, společenští lidé a nemohli pochopit, že jejich jediný syn je – prostě peciválek.

Několikrát jsem si všimla, že má s tatínkem rozepře, protože chce stůj co stůj, aby sportoval. Jinak nemohou nikam jezdit.

To je opravdu o nervy …
Říkala mi jeho maminka, když jsem ji potkala cestou z obchodu. Vlekla za ruku pětiletého Peciválka, který si zrovna přál pohladit pejska.

„Člověk neví, kam dřív skočit a ten kluk dělá všechno opačně. Manžel chce jet v sobotu na hory a on nechce, že je tam prý zima a že se mu tam nelíbí. Minule udělal ostudu, protože nechtěl s ním lyžovat, ten je z toho už pěkně nazlobený a já nechci, aby tam jezdil sám.“

Za toho hovoru se Peciválkovi podařilo vymanit z ruky své matky a šel k malému pejskovi, který byl přivázán u odpadkového koše.

„Tebe tu určitě někdo zapomněl, že?“ říká mu a pohladil ho. Pejsek se na něho díval a pak mu olízl ručku.

„Honzo, nech toho psa ti povídám, nebo dostaneš. “

Peciválek se obrátil k mamince a řekl: „Ale on je tady sám. Třeba nikoho nemá.“

Na ten argument maminka neřekla nic a vzala ho rázně za ručku.

„Víte, já mám obavy, že problémy s klukem poznamenají naše manželství. Manžel je blázen do sportu a nikdy se ho nevzdá. A pokud nebude Honzík schopen s námi jezdit …“

Viděla jsem na ni, že se opravdu obává rozbrojů a problémů v rodině.

„Tak já vám Honzíka pohlídám.“

„Ale vy jste sama zaneprázdněná a co na to řekne vás manžel a syn?“

„Co by říkal? Bude si s ním hrát. A syn je na literární soutěži. Celý víkend.“

„Já se poradím s manželem,“ řekla, „ale stejně vám děkuji.“

Pohlídáme spolu Honzíka…
Dívala jsem se, jak vleče Peciválka za sebou a ten vzdoruje všemu, čemu se říkat : poslouchat, respektovat. Manžel zrovna seděl u klavíru a přehrával si nějakou skladbu.

„Udělám večeři,“ hlásila jsem a slyšela jsem jemné zamručení, což znamenalo souhlas. Vyprávěla jsem mu do jeho hraní, jak jsem potkala sousedku a nabídla ji hlídání Honzíka, aby mohla s manželem na hory. Klavír ztichl.

„Myslíš toho kluka, co pořád zlobí?“ zeptal se.

„No Honzíka, jo, toho.“

„Mluvil jsem nedávno s jeho otcem a stěžoval si, že neví, co s tím klukem bude dělat.“

„No, je docela možné, že to neví, protože zatím s ním chtěl dělat jen to, co Honzík nechtěl. Tak, sportovec z něho nebude, to je jasné. Třeba má nějaké nadání, které jeho sportovně založení rodiče nemohli odhalit. Co myslíš?“

„Myslím, že je umíněný jako byl náš kluk, když byl malý.“

„No vidíš, a nakonec jsi ho přesvědčil, aby poslouchal,“ řekla jsem úmyslně, abych vyzvedla jeho výchovné umění,“třeba si taky s Honzíkem popovídáš a nakonec zjistíme, jak to s ním je. Je mi ho líto.“

„Stejně bude počasí pod psa, tak ho nějak zabavíme.“

To byl souhlas. Večer volala sousedka, že manžel souhlasí a že nám ho ráno přivede, kolem desáté.

Co tě nejvíc baví?
Honzík měl slzy v očích, když ho maminka přivedla i s velkou taškou. Kdybychom šli na procházku, tak tam má všechno, i tepláčky na doma. Byla ve sportovním oblečení a spěchala. Rychle se s Honzíkem rozloučila a běžela k autu, v kterém na ni čekal manžel. Honzík zůstal stát na chodbě.

„Tak pojď dál,“ pozvala jsem ho. Chvíli váhal, ale pak vstoupil do kuchyně a rozhlížel se.

„Máš chuť na puding s piškoty?“

„Ano, teto.“

Způsobně si sedl na židli. Ale najednou řekl – musím si umýt před jídlem ruce. Tak jsem ho zavedla do koupelny a pomohla mu s umytím rukou a podala mu ručník. Způsobně jedl puding.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem ho, když mi poděkoval.

„Tak třeba …“ rozmýšlel se a pak se na mne podíval, “ zazpíváme si písničku.“

„Dobře, Honzíku. Tak kterou máš rád?“

Manžel se objevil mezi dveřmi a usmál se na Honzíka.

„Tak a já tě doprovodím na housle, chceš?“

Honzík přikývl a manžel přinesl housle. Nasadil si je pod bradu a smyčcem přejel struny. Honzík ho zájmem pozoroval.

„Tak, už jsem je naladil a teď vyber písničku.“

„Ty všechny umíš?“ zeptal se pochybovačně.

„Jasně.“

A Honzík spustil Kdybys měla má panenko … a manžel ho doprovázel. Oba jsme se na sebe podívali, protože ten chlapec měl neobyčejně čistý hlas, udržel notu. Usmála jsem se. Tak, tam je zakopaný pes.

Muzicírovali jsme celé odpoledne …

Honzík nebyl k utahání. Manžel ho pustil ke klavíru a zkoušel s ním hrát. Samozřejmě byl šťastný, protože z našeho syna se hudebník rozhodně nestal i přes všechny prosby, úplatky, odměny, hrozby. Ale o tom jsem už vyprávěla. Večer, když usnul, a to mu manžel musel ještě zahrát na klavír, jsem sklidila nádobí.

„To je neuvěřitelný talent,“ řekl, „a náš syn nebyl schopen hrát ani na piano.“

„Má jiné schopnosti,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„No to je pravda, ale stejně …“

Budu ho učit hrát a zpívat …

Když si ho rodiče přišli druhý den večer vyzvednout, nestačili se divit. Manžel s Honzíkem nacvičil malé pásmo národních písniček a kluk byl v sedmém nebi.

„Přivedli jste na svět hudebníka,“ smála jsem se.

Seděli vedle sebe a poslouchali svého synka s údivem a i pochopením. A tak jsme vyprávěli, jak jsme se snažili našeho syna donutit, aby rozvíjel talent, ale marně.

„Víte, nikdy nevíme, kdo se nám vlastně narodí. Ale nutit ho k něčemu, k čemu nemá vlohy, je špatně. To jsme pochopili i my s mámou,“ řekl manžel, „budu ho učit, jestli dovolíte.“

„Ale my vám všechno zaplatíme,“ řekla hned Honzíkova maminka.

„Tak to ne. Kupte mu na začátek dobré pianino, třeba starší a to bude stačit. A nebojte se, on nakonec s vámi taky pojede, když mu vyhovíte zase vy. Děti mají smysl pro spravedlnost,“ usmál se manžel.

Peciválek bude mít první samostatný koncert …

Peciválkovi je nyní patnáct let a chystá se na svůj první koncert. Je samozřejmostí, že půjde na konzervatoř. A potom se uvidí. Má nejlepšího učitele, mého manžela. Nedávno přijel náš syn a tak jsme mu to vyprávěli. Usmíval se a pak se smál a smál.

„Čemu se směješ?“ zeptal se manžel.

„Konečně jste někoho přesvědčili, že brnkat na klavír je největší poslání života a jste z toho celí vedle.“

Manžel se trochu rozlobil, ale pak se mu mihl kolem rtů úsměv.

„Hele ty filologu a učiteli národů. Já bych ti přál, aby se ti narodil budoucí astrofyzik. To si s ním hodně pokecáš.“

Syn se usmál.

„To se ještě uvidí.“

Ale na koncert šel. Peciválek exceloval a všichni mu ve stoje tleskali.

„Byl jsem hlupák, táto. Mohl jsem to taky umět …“

„No, asi nemohl. Promiň, že jsem tě tak nutil. Nepochopil jsem tě.“

Syn ho vzal kolem ramen.¨

„Mám tě rád, tati. Jen jsem tě nikdy nepochopil.“

Mnoho nedorozumění mezi dětmi a rodiči pochází i z toho, že se mnozí snaží, aby se jim děti podobaly a pak jsou zklamaní, že toho nemohou dosáhnout. Zbytečně se vzájemně tyranizují a přicházejí o krásné časy, kdy si mohli, pokud by ustoupili přirozeným sklonům, s dětmi rozumět. Někdy je to rozdělí na hodně dlouhou dobu. Děti neumí moc odpouštět, pokud se jim rodiče postaví do jejich přirozených cest …

Staročeský recept na peciválky
1 kg polohrubé mouky, 200 g cukru, 200 g másla, 1 vanilkový cukr, 50 g kvasnic, trocha mléka, sůl, perník na strouhání, staročeský sirob (můžeme použít i pampeliškový med)

Uděláme kvásek a zaděláme tužší těsto. Děláme bochánky s náplní máku o velikosti menších koblih, které upečeme. 3 až 4 den bochánky dáme na pařák, napaříme a narovnáme do mísy a zasypeme strouhaným perníkem. Rozehřejeme máslo s několika lžícemi sirobu nebo pampeliškového medu až se s tukem spojí, peciválky v míse zalijeme.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet