Ale všichni věděli, že být lékařem není legrace …

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Podle mého názoru, být lékařem je řemeslo, na které musí mít člověk nadání. Není to jen tak! Je to i ohromné schopnosti mít trpělivost s každým pacientem a přimět ho, aby akceptoval léčbu, choval se k sobě slušně, dodržoval nařízený léčebný režim atd.atd.

Je to také o lékařské etice a o osobní morálce. Tak, jako v každém povolání. Dříve, hlavně na malých městech lékaři patřili k elitě. I dnes by k ní mohli patřit, kdyby pod pojmem „elita“ společnost chápala lidi mravné, vzdělané, slušné a schopné altruismu. Jejich pocit, že ztratili vážnost a prestižní, je evidentní. Dříve na ně lidé hleděli jako na polobohy, dnes jsou zaměstnanci jako každý jiný. A bojují o platy a slušný životní standard, stejně jako všichni ostatní, ale v jejich případech každý zpozorní, protože se ho to týká osobně v tom nejcitlivějším bodě. Totiž jde o jeho zdraví …

Bude z tebe doktor
Mít syna lékaře, to je už něco! Hned rodina nabude vážnosti. Lidé si ji předchází a mnohá dívka by chtěla být „paní doktorová“. Pracovala jsem v nemocnici pár let a naprosto mne to vyléčilo z iluzí. Myslím, že není snad horší místo, než místo bolesti a často i smrti. Rozhodně bych nechtěla trávit život stále potřísněná krví cizích lidí, snášet zvratky, pach moči a fekálií a nakonec, po několika letech dojít k názoru, že člověk = pytel páchnoucího odpadu zabalený v kůži. Mnohokrát jsem viděla, hned ráno, když jsem vešla do výtahu, jak leží na vozíku v pytli mrtvý člověk. Nechtěla bych nikdy získat tu otrlost si toho už ani nevšímat a koukat smrti stále do očí. A proto jsem nikdy po svém synovi nechtěla, aby byl lékařem. Ztratit veškeré iluze o životě a stát se nádeníkem, který každý den vidí strach v očích druhých lidí, zmar a musí jim říkat ty strašné zprávy o smrti, to bych svému dítěti nepřála. Protože být lékařem není jen chodit v bílém plášti a vypadat romanticky, sem tam prožít fatální milostný vztah na nočních službách a pak jít z toho všeho domů. Být celé dny a noci mezi lidmi, kteří naříkají a nebo jen tak tupě leží, projevovat soucit, který pomalu, po letech vyhasíná a nakonec sám cítit pomalou vyčerpanost, která přechází ke stavu vyhoření. A proto ne každý může být skutečně lékařem! To všechno, co jsem vyjmenovala, musí mít v sobě, to se nedá naučit. Určitě jsou lidé, kteří na to nemají, ale z takového povolání není úniku. Právník může dělat cokoliv, učitel také, ale lékařina je řehole, v které ne každý, i když věří v medicínu, obstojí. Proto žádnému nepomůže, když uteče do jiné země, pokud si tyto vlastnosti neponese s sebou a nechtěla bych být v kůži těch, kteří narazí na silnou konkurenci lidí v medicíně, kteří ji berou, z tradice, naprosto vážně.

Proč je tolik filmů o lékařích?
Připadá mi to jako křivda, když ve filmech předvádějí lékaři coby lovce krásných sester a pacientek, bydlících v krásných vilách, rovni filmovým hvězdám, které je občas hrají na filmovém plátně. A také různé seriály z poslední doby jim na vážnosti nepřidaly. Ordinace v růžové zahradě byl ten nejhorší, jaký jsem kdy zahlédla. Že měli být předváděni jako ostatní „obyčejní lidé“? Oni nejsou obyčejní lidé, ale ti, kteří rozhodují o životě a smrti. Jsou mezi jistě lajdáci, lidé nemravní a chamtiví, jako všude. Ale pokud má mít člověk skutečně nejvyšší zájem na svém zdraví, nesmí hledět s despektem na lékaře a medicínu. Zdravotnictví je instituce, lékaři a zdravotnický personál jsou zaměstnanci, od kterých se čeká něco vyššího, než od obyčejných úředníků. Nesou velké riziko za své rozhodování a často se musí umět rozhodnout bleskově. Na základě svých znalostí, které získávají neustálým vzděláváním se. Musí být připraveni na důsledky svých špatných rozhodnutí a musí umět vnitřně bojovat se svým okolím a sami se sebou.

Německá medicína má tradici
Na Internetu najdete mnoho odborných stránek, na kterých se předvádějí lékařské týmy v nejrůznějších specializovaných oborech. Jenomže, zatímco po dobu od revoluce se naše zdravotnictví stále zmítá v krizi a lékaři a sestry také, německá medicína i přesto, že není otřesů ušetřena, má v Evropě jméno a lékaři jsou za svou práci, za to, že si dokáží vybudovat a udržet prestiž, odměňováni. Jak kteří, ovšem. Nikdo si nemůže představovat, že uvolní svá místa kvůli českým lékařům, že je vezmou mezi sebe jako rovné. Němci většinou na rovnostářství netrpí a pak stačí jedna chyba, jedno špatné rozhodnutí a nejen že se náš lékař vrátí s ostudou, ale také s tučnou pokutou, kterou bude dlouho splácet, pokud nezačne ovšem rozprodávat majetek. A nechci ani vidět ty titulky v německých bulvárních časopisech na adresu Čechů. Protože v Německu jsou úplně jiné poměry, tam se nikdo s nikým nemaže.

Myslím, že to není nejlepší nápad odsud utíkat, ale přemýšlet o svém uplatnění, o vzdělávání se a o tom, zda jsem skutečně dobrý a nebo nemohu být lepší. Jako v ostatních povoláních, neméně riskantních, neméně významných a neméně často špatně honorovaných. Škoda těch špitálů, vybavených pracovišť, drahých ordinací. A máte, páni doktoři, peníze na to, aby jste si zařídili v Německu praxi? Máte naději na to, že za vámi budou chodit němečtí pacienti? Nebudou z vás nakonec lepší sanitáři a zdravotní sestry, s protivným, komandujícím modrookým šéfem, který vás bude od rána do večera honit? Myslíte si, že vás vezmou mezi sebe? Dělejte, jak myslíte.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet