Důchodce a duchovní život – Mince

Autor článku: František Benda Učiňme takovýto pokus: vezměme do hrsti několik mincí, protřepme je (to pro případ, že by byly právě vyjmuty z balíčku připraveného k odeslání na poštu, takže by mohly být narovnány všechny stejným směrem), a rozhoďme je na stůl.

Celý postup si lze snadno pouze představit, bez skutečného rozhazování, i když pokus je pokus. Nikdy při něm nevíme, jaké překvapení nám připraví, kdežto naše představy jsou většinou již nějak urovnané.

Takto rozhozené mince nyní rozdělíme podle obrázků, vyražených na jejich stranách. Oficiálně se přední strana nazývá avers, a zadní revers. Lid obecný ale používá názvy jiné, a to hlava (nebo panna) a orel. Je to patrně pozůstatek ze starého mocnářství, kdy na jedné straně mince byla zobrazena hlava stařičkého dobrotivého panovníka, a na straně zadní habsburská orlice. Nebylo tomu tak samozřejmě vždy a všude. Zobrazení se měnila podle času a místa. Z Bible je např. znám výrok Kristův nad vyžádaným denárem, na kterém ukázal na patřičná vyobrazení a řekl: „Co je boží, dejte bohu, co je císařovo – císaři“ (Mk. 12,16 a Luk 20,24). Takže ani obraz mocnáře, ani orlice.

Náš svět je tak mnohotvárný, že jím bez větších problémů prochází během svého života nesmírné množství nejrůznějších stvoření. Kdybychom se ale snažili je v jejich obsáhlé různorodosti poznat, snadno bychom záhy zjistili, že vždy vidíme pouze jednu stranu kteréhokoliv jejich projevu. Něco se zdá dobré, jiné špatné. Příjemné nebo nepříjemné. Malé, bílé, vzdálené atd. – nebo naopak. Právě tak jako u těch mincí, položených možná stále ještě na našem stole. Buď hlava, nebo orel. Nikdy obojí současně. Jejich rozložení je náhodné a mění se každým novým rozhozením. Ať už je provedeno jakkoli, v každém případě vidíme z mincí vždy pouze jednu stranu. Jejich sestava vytváří určitou variantu, platnou právě pro tuto chvíli.

Obdobně při pozorování našeho světa a svých vlastních prožitků vnímáme vždy pouze jediný stav, složený z jednotlivých vlastností. Z toho si postupně vytváříme představu o tvářnosti současnosti, a podle ní se snažíme zařídit své další chování.
Opačné strany mincí pro nás v této chvíli nemají valnou cenu. Jako by nebyly. Ale ony jsou. Stačilo by přece otočit jednu jedinou minci, a celý dosavadní reliéf by se změnil. Což se to v životě neděje? Jeden jediný neočekávaný obrat kterékoliv složky dokáže rázem celý náš život přebarvit. Někdy na černo, jindy na růžovo. Někdy se jich dokáže obrátit více najednou. Život pak může zdánlivě ztratit svoji logiku. Nic není na svém místě, nic ze zaběhnutého pořádku věcí pojednou neplatí. Ale je to pouze zdání. Tak to chápeme v té chvíli pouze my. Kdybychom své mince byli rozložili na skleněné, průhledné desce, a někdo jiný si je prohlížel z jejich opačné strany, nacházel by v nich obdobně samozřejmou logiku, jenomže jinou než my, a mohl by při jejich změně zažívat podobné pocity jako my, i když protichůdné.

Dalo by se tedy říci, že obě strany mincí jsou současně pravdivé i nepravdivé; každá z nich vytváří svůj vlastní, svébytný svět, které ale vůči sobě stojí v opozici.
Proto ti, již se chtějí dobrat poznání pravé podstaty věcí, se snaží vymanit ze závislosti na pouhém jednom pohledu. Znamená to ovšem odtáhnout se od svých emocí, a nenechat na sebe záporně působit onu druhou stránku, od které jsme se odvraceli jen proto, že se nám nelíbila.

Nastavujeme-li osudu do cesty tu část své osobnosti, která si vybírá pouze události podle jejího zdání příjemné, v zájmu pochopení pravdy bychom se měli pokusit nahlédnout současný stav i se strany opačné. Na to nejsme moc zařízeni; celý život jsme se vlastně chovali výhradně jednostranně, a teď tohle.
Občas se stává, že mezi mnohými předkládanými výroky moudrých se ocitne tvrzení, že pravda se nachází všude kolem nás, doslova v prachu naší cesty. Jen ji dokázat zahlédnout, zastavit se, zvednout ji a očistit. U mincí nic takového dělat nemusíme. Stačí je pouze obrátit.

Autor: František Benda, Foto: Internet