Důchodce a duchovní život – Misky

Autor článku: František Benda Přechod z jednoho roku do druhého, doprovázený změnou letopočtu, bývá pro mnoho lidí signálem pro odstartování dobrých předsevzetí.

Nejde ani tak o to, co se kdo skutečně rozhodl na svém životě změnit, jako o představu, jaké by to bylo pěkné, kdyby se něco podobného někdy uskutečnit podařilo. Podle toho to také dopadá.

Důvodů k takové změně není mnoho, je-li vůbec jaký. Vychází jen a pouze z dohody, že nový rok začíná právě onoho našeho 1. ledna a ne někdy jindy. Ne všichni a všude s námi souhlasí. Jsou místa na Zemi, kde se začíná jindy a jinak – prosím. Se svými předsevzetími si může zacházet každý podle svého libentu. My to máme zařízeno po svém a takhle.
Nikdo nás ale nemůže nutit, abychom s něčím, co uznáme za prospěšné, čekali právě až na ony pochmurné dny začínajícího ledna. Začít přece můžeme kdykoli. Odkládat cokoli na jakékoli datum svědčí spíše o tom, že si příliš nevěříme a pro své rozhodnutí hledáme kdejakou podporu. Zde na příklad v kalendáři.

Není to samozřejmě problém pouze náš a pouze dnešní. Všechny doby a všechny režimy na tom byly podobně, a proto i jejich řešení byla obdobná těm našim. Pro poučení lidu obecného pak byla uložena jednak do jakýchsi závazných pravidel, jednak se objevila v množství příběhů s naučnou náplní, dodnes velice populárních, i když ne vždy na první setkání srozumitelných.

Mezi nejpopulárnější příhody ze zenových klášterů patří bezesporu tato:
Novopečený mnich se ptá svého Mistra: „Co mám dělat, abych dosáhl poznání?“
„Už jsi snídal?“ zeptal se Mistr.
„Ano“, zní odpověď.
„Tak běž a umyj si své misky“.
Není to jediný případ, kdy ten, kdo hledá odpověď na své těžko formulovatelné otázky, zažije zklamání. Očekává, že z úst Mistrových zazní nějaké moudro, které mu otevře oči a nasměruje ho na další cestu, a ono tohle. Vždyť to nemá ani smysl.
Současně s tím ale začne hlodat červíček pochybností. Mistři si přece většinou dávají bedlivý pozor na to, co vyřknou jako radu, neboť vědí, že to může znamenat právě ono otevření očí nebo nasměrování na další cestu. Tím spíš, jde-li o výroky, které se posléze mohou dostat do knih a nabízet široké obci zájemců následování.
Výzvu „umyj si své misky“ můžeme chápat jako „začni dělat to, co je právě teď třeba“, k čemuž můžeme klidně dodat „a vykonávej to tak pečlivě, jako by na tom záleželo to, po čem tolik toužíš, tj. ono poznání“.
Do běžných prací každodenního života se chce málokomu. Mnohem lákavější je vidina jakýchsi závratných objevů či formulek, bleskem osvětlujících celé panoráma dosud neznámé říše. Místo toho máme jít umývat nádobí. To snad ne.
Co nám brání v přímém prozření je naše ego. Je to mazaný rádce. Nešidí nás zcela zjevně a primitivně jako tomu bývá v pohádkách, kde podvodníka po několika slovech odhalí i malé dítě. Ego je ten typ manažera, který nás denně informuje o tom, jak náš podnik dobře prosperuje, ale netají se s tím, že i on – to aby mohl správně pečovat o náš majetek – musí mít vypasené bříško a v kapse dostatek cinkajících zlaťáků.
Jeho dohled je dalekosáhlý. Směle přehlíží takové nezábavnosti, jako např. umývání nádobí; spíš se rád vciťuje do situací, které nastanou až dojde k tomu, o čem sní: dosažení oněch vrcholků, které
vyčnívají nad zamlženou krajinou a lákají, ozářené sluncem, svou sněhobílou krásou. Jenže tam zatím bohužel nejsme, a krajina, kterou bychom museli projít, je zahalena mlhou, takže detaily cesty jsou zcela nezřetelné.
Dochází k paradoxnímu setkání dvou vztahů. Lákání dálek je zcela nepochybné, stejně jako nechuť (ale možná i obava) k jednotlivým krokům, které by nás k nim měly přivést. Pozlátko se ale třpytí víc než vzácný kov, a to je hřivnou ega. Laciné, snadné úspěchy jsou vydávány za konečná vítězství, dočasné příjemnosti za naplnění života. Prohlédnout tento klam znamená jejich omezení, ne-li naprosté odstranění. S nimi by ale zmizelo i samo ego, což si ono samozřejmě uvědomuje a proto se v pudu sebezáchovy brání všemi prostředky. Vždy znovu a znovu nacházíme ve svém životě věci, jevy a vztahy, bez kterých – jak jsme přesvědčeni – buď nelze žít vůbec, nebo které nám alespoň život zajímavě zpestřují.
„Abych si zkrátil zbytečně zdlouhavou cestu k poznání, Mistře, chci znát nejvyšší pravdu okamžitě. Není to snad pochopitelné? A místo toho mám jít do kuchyně zabývat se svými vyjedenými miskami.“

Autor: František Benda, Foto: Internet