Jak využívat moc našeho podvědomí – 148

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Na dnešek jsem vám slíbil příběh, který navazuje na e-mail od paní Evy, o kterém jsem psal minule. Paní R.G. žije podobný život jako paní Eva. Bydlí v domku na předměstí, je jí 83 let a má artrózu a tím – jak říká – více času na přemýšlení.

Dvacet let byla v domácnosti se dvěma dětmi a v nudném manželství. Po smrti manžela si řekla: „pro rodinu jsem toho udělala už dost, teď chci něco pro sebe.“ Začala studovat medicínu a v šedesáti letech si otevřela ordinaci. Zúčastňovala se různých lékařských kongresů a na jednom z nich se seznámila s kolegou, který se brzy stal i jejím přítelem. Je o 36 let mladší – a vlastně stejně starý jako její syn. Ale je to první muž v jejím životě, s kterým se nenudí, který ji stále vzrušuje a s nímž poznala i skutečně kvalitní sex.

Někde jsem četl, že samota ve stáří je závislá na zdraví. Tak docela s tím nesouhlasím. Už proto, že nemocný může být i mladý člověk. A také proto, že zdraví závisí na nás, na naší vůli něco pro ně dělat a na našem podvědomí. Kdo chce být zdravý, ten přežije všechny úrazy a operace (viz žokej Josef Váňa, o kterém jsem před časem také psal), ale i vleklé chronické nemoci. O tom jsme již mnohokrát mluvili, takže to berte jen jako konstatování léty prověřeného faktu.
V této souvislosti poznamenávám, že existují – ovšem kromě skutečně mladých seniorů – i „mladí starci“. Jsou to ti lidé, kteří už ve dvaceti dokáží mluvit jen o sobě a druhého poslouchají jen tak, aby mohli na jeho slova navázat opět na své téma, jehož hlavním hrdinou je tento jedinec (on nebo ona). Křiklavý egoismus a narcisismus se v rámci party nebo v jiné sociální skupině ještě prohloubí a ve stáří – nikoli podle kalendáře, ale podle stavu duše – jen zesílí.

Teď bych se vás chtěl otázat, zda máte stejnou zkušenost jako já. Pokud jste byli někdy na srazu abiturientů po třiceti letech, tak předpokládám, že ano. Přestože jde vždy o vrstevníky, tak se někdy zdá, že musí jít o jakýsi omyl. Že se sešli lidé, z nichž někteří byli teprve v primě, když ti ostatní už maturovali. Tak velký je rozdíl v počtu vrásek, šedinách a pleších. Někteří z kolegů a kolegyň jsou „jurové“, jiní naproti tomu starci a stařenky se všemi příznačnými vlastnostmi. A tady lze jen konstatovat, že záleží jen na každém z nás, do které z těchto skupin budeme řazeni. Nejde jen o vzhled, vrásky a případné pleše. Důležité je, jak ti lidé myslí. Jde o celkový vztah k životu, k různým aktivitám, ale také o postoj k překážkám a „ranám osudu“.

Nevím, zda jste si někdy uvědomili, jak mnoho lidí z těch, kteří byli podrobeni krutým životním zkouškám, se dožívá vysokého věku. Je to určitý paradox. Člověk by očekával, že útrapy fašistických koncentračních táborů a komunistických lágrů musí každému natolik podlomit zdraví, že se to projeví i předčasnou smrtí. U některých tomu tak skutečně je. Ale prolistujte si stránky novin a budete žasnout, kolik je mezi těmito koncentráčníky pětaosmdesátníků nebo devadesátníků. A totéž se týká i těch, kdo bojovali v zahraničních armádách, což také nebyla žádná „procházka růžovým sadem“. Určitě má na tom zásluhu jejich aktivní vztah k životu. K překonání útrap jim pomohlo pozitivní myšlení a to, že nesložili ani v těch nejtěžších podmínkách ruce do klína a bojovali. A to jim pomáhá i v dalším, již svobodném, životě. S tímto aktivním přístupem k životu překonávali překážky připravené zlou mocí a nadále překonávají překážky způsobené nemocí nebo nemocemi. Vlastně jsme si tak i pojmenovali jeden z „léků“ na stáří. Je to aktivita a činorodost.

V souvislosti s vyšším věkem přichází také otázka: kdy vlastně jsme staří? Podle výzkumu většina z 1.500 dotázaných odpověděla, že stáří není možné určit věkem. Naprosto s nimi souhlasím. Protože „stáří“ je relativní pojem. Pro mládež do dvaceti let, je starým už každý padesátník. Ze školy si možná pamatujete epizodu, jak padesátiletého Jaroslava Vrchlického oslovili v roce 1903 slovy „velebný kmete“. Zkuste dnes některého stejně starého muže tak označit! Jestliže nebude mít smysl pro humor, tak si pomyslí něco nelichotivého o vaší mozkovně – pokud vás přímo neinzultuje. Tato fakta jsou jen pro ilustraci následujících řádků.

Anna Honová se dostala do kriminálu za rozšiřování protistátních letáků. To jí bylo dvaadvacet let. V uherskohradišťské věznici poznala i obávaného vyšetřovatele Aloise Grebeníčka, který si liboval v bití bejkovcem, pendrekem přes chodidla a v mučení elektrickým proudem. V roce 1968 stála u vzniku K 231, organizace sdružující politické vězně komunistického režimu a bylo jí téměř osmdesát, když tato bělovlasá dáma přejímala z rukou prezidenta ČR Medaili Za zásluhy. Těchto šest řádků bychom mohli shrnout do následujících slov: Odvaha, Aktivita, Utrpení a opět Aktivita. Sečteno a podtrženo = Život. Život, který měl daleko k procházce růžovým sadem, ale který nebyl prožíván zbůhdarma. Příště si povíme o několika dalších podobných příkladech.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Jak překonávat strasti a žít kvalitní život v každém věku se dozvíte i v mé poradně. Zvu tedy také vás, pokud chcete správně rozvíjet svou osobnost. Poradna sídlí v Brně a každý klient-ka se musí předem objednat (tel. 549 257 402 nebo 604 158 676 nebo e-mail: drzch@quick.cz). Pokud jste ze vzdálených míst, mohou to být i konzultace prostřednictvím e-mailů na podkladě znalosti knihy „Jak využívat moc podvědomí“, kterou si můžete rovněž objednat na uvedených kontaktech.