Když mě divadlo svléklo do naha 19

Autorka článku: Irena Fuchsová SVATEBNÍ KOLÁČKY. „A on si nedá pokoj a nedá!“ Při pohledu na Sváťu Hynka, který patřil před dvaceti lety k největším svůdníkům našeho města, jsem se naštvala. Stál v parku u divadla s krásnou blondýnkou a bylo mu úplně jedno, kdo ho vidí! Pořád se snaží své pověsti zůstat věrný a své ženě nevěrný, zmetek jeden záletnická! Pořád! I teď, po dvacetiletém manželství!

Já být jeho ženou a vidět jednou jedinkrát našeho Belmonda, jak jde po Kolíně, kde každý zná každého, vedle atraktivní platinové dvacítky, kterou před chvílí vzal dokonce na malý okamžik kolem pasu, přitiskl k sobě a jemně ji políbil na tvář, tak mu sbalím všechny jeho krámy a dám je do divadla na vrátnici s velice krátkým dopisem.
„Jdi se bodnout!“
Ano, to bych tam napsala a v životě už bych o něm nechtěla slyšet!
Ale Sváťova žena Bohunka byla tichá myška, která ho milovala a přivírala oči, kudy chodila. Nejklidnější byla, když Sváťa sedl do autobusu a ujížděl na zájezd. Jenom tehdy měla stoprocentní jistotu, že ho v ulicích města nepotká s jeho dalším objevem.
Měli dvacetiletou dceru, která se nedávno vdala. Pan Rejtar, kterého Sváťa pozval na svatbu jako společníka pro svou ovdovělou švagrovou, nám potom vykládal, že mu bylo trapně za všechny herce světa, protože Belmondo celý den sváděl bývalou spolužačku svého čerstvého zetě.
Dost lidí se ho zastávalo, že prý jenom „koketuje“, ale to nebyla pravda. On to pokaždé dotáhl do konce a netajil se tím.
„Zdravím tě, Simonko!“
Halekal na mě, sotva mě uviděl a jeho společnice mě uctivě pozdravila. Byla jsem přece také od divadla! Neodpověděla jsem jí. Nesnáším holčičky, co se tahají se ženatými. Nechci se Sváti zastávat, ale na některé věci musí být dva.
„Zdravím tě, Sváťo. Na procházce, na procházce?“
„Jdu do rachoty, Simonko, do rachoty jako ty! Počkej, svezu se s tebou! Tak pa, lásko!“
Sváťa zamával blondýnce a nechal ji stát uprostřed chodníku. A mě vzal kolem ramen.
„Zachránilas mě,“ zašeptal. „Pověsila se na mě v parku a prý, kdy budeš mít čas, Svátínku… hm… tenhle týden tedy určitě ne! A pak, Simonko, je na mě moc stará!“
Odtáhla jsem se od něho. Štval mě.
„Co dělá Bohunka?“
Zpytavě se na mě podíval a zvážněl.
„Mám starosti, Simono.“
„Nepovídej! Která z tvých holčiček ti odolává?“
„Žádná! Ty snad o nějaké víš?“ Vzal mě podpaží a šli jsme pomalu k vrátnici. „Ale teď vážně, Simono. Bohunka je poslední dobou divná.“
„Nemocná?“
„Ale ne, to ne! Já nevím, jestli to pochopíš. Někdy mám pocit, jako by jí bylo jedno, co dělám!“
Bylo mi jasné, že nemá na mysli svou hereckou práci, ale své zálety.
„Sice pozdě, ale přece,“ spokojeně jsem schválila Bohunčino chování. „A vůbec bych se, Sváťo, nedivila, kdyby se na tebe konečně vykašlala!“
Zhrozil se.
„No dovol? Po tolika letech? A proč? Proč by to dělala? Já ji přece miluju! Já se k ní přece vždycky vrátím! Já ji přece nikdy opustit nechtěl a nechci!“
„A co když teď chce ona opustit tebe?“
Tomu, co jsem tak suverénně prohlásila, jsem samozřejmě nevěřila. Bohunka na Sváťovi visela jako těžký kožich na ramínku.
„Ona a opustit mě?“ Opakoval po mně Sváťa jako malé dítě. „To nemyslíš vážně, Simono, viď, že ne?“
Zastavil se. Já také. Díval se mi do očí. Viděla jsem v nich strach. Hraný nebo skutečný, copak se to u herců pozná?
„A proč by mě opouštěla? Já jí přece nic nedělám! Peněz má, že neví co s nimi! Kupuje si, co chce! Na dovolenou si jezdí, kam chce, kdy chce a s kým chce! Na chalupě může odpočívat celý víkend, já tam nejezdím! Byt zařizuje, jak chce ona! Může si jít, kam chce! Do výchovy holky jsem nikdy nemluvil! Do ničeho jsem jí nikdy nemluvil! V ničem ji neomezuju…“
Chrlil to na mě a já si připadala jako soudce, který ho má rozvést. Z jeho slov vyčnívala smutná samota Bohunky. Bylo zbytečné, abych si hrála na doktora Plzáka. Sváťa stejně nic nepochopí. On je prostě dokonalý manžel. A nějaká jeho nevěra? No a co? Ať si každý zamete před svým prahem. Jeho filozofii jsem znala dobře.
Zahrála jsem to do autu.
„Co já vím, Sváťo… nejsem psycholog. Kolik je Bohunce?“
„Bude jí čtyřicet. Jsem starší o…“
Zasmál se. Bože, jak jsou ti chlapi ješitní! Před měsícem slavil pětapadesátiny a teď není schopný přiznat, o kolik je starší!
„O patnáct let.“
„Ale, ale! Jak to víš tak přesně?“
„Nejsem sklerotická, Sváťo! A navíc mi po té tvé oslavě narozenin bylo ještě dva dny špatně! Přinesl jsi moc dobré víno a Simonka pila jak duha!“
Zasmáli jsme se a ten plavajzník toho okamžitě využil, aby mě vzal opět kolem ramen. Ale tentokrát jsem se odtahovat nemusela. K chodníku přirazilo Lubošovo auto a Sváťa mě pustil sám.
„Já se vůbec Bedřichovi nedivím, že tě pořád obletuje…“
„Co sem taháš Bedřicha? Nevšiml sis, že teď mě obletuje pan Novotný?“
„Všiml, miláčku, všiml,“ uklidňoval mě. „A možná dřív než ty! Já si takových věcí všímám! Tyhle věci jsou, abych tak řekl, mým celoživotním koníčkem. A jen tak mimochodem, mně nějaký pan Novotný nevadí!“
„Ale jemu by vadil nějaký pan Hynek, Sváťo!“
„Nonono! Ještě jsem nepotkal ženu, která by byla svému manželovi věrná! Taková neexistuje!“
„A co Bohunka?“
Zarazil se.
„Co pořád máš, sakra? Bohunka je výjimka a potvrzuje pravidlo!“
Luboš na mě čekal u auta, a když jsem se u něho zastavila, Sváťa mi políbil ruku, k Lubošovi ucedil, závidím vám, Luboši a šel do divadla.
Daleko nedošel. Na protějším chodníku stála Pavlínka a její maminka a mávaly na něho.
„Pane Hynku! Byly jsme na premiéře! Byl jste úžasný!“
„Děkuji vám, dámy! Od vás mě chvála obzvlášť těší!“
Uklonil se jim a rychle zmizel do divadla. Kdepak, Pavlínku s její maminkou jsme znali všichni a věděli jsme, že před nimi je nejlepší utéct. Já utéct nemohla, protože Luboš mě držel za ruku a hučel do mě svoje medvědí roztomilosti, před kterými se mi, přiznám se, ani moc utíkat nechtělo…
Dostala jsem, o co jsem si koledovala. Během několika vteřin stály ty dvě šílené milovnice divadla vedle nás. Vyčítavě jsem se na Luboše podívala, ten se rozchechtal a zmizel.
„Paní Vernerová, to jsem ráda, že vás vidím,“ rozplývala se paní Nekolná a Pavlínka se široce usmívala.
„Jdeme dneska do divadla! Už potřetí!“ Hlásila mi hrdě a maminka stejně hrdě pokyvovala hlavou. „Pan Marek je úúúúžasný!“
Dvacetiletá Pavlínka zbožňovala Víťu Marka. S rodiči měla předplatné na premiéru, ale představení, kde Víťa nehrál, nenavštěvovali. Netroufám si hodnotit Pavlínku a její matinku, ale o hlavě rodiny mohu prohlásit, že je normální. Bohužel byl v této rodině pan Nekolný až na třetím místě. Po Víťovi Markovi a po Amorovi- tlustém, zrzavém, hladkosrstém jezevčíkovi, kterého náš intelektuálský Ben přímo nenáviděl!
Pavlínka neomaleně drcla do matky. To dělala často a bylo jí úplně jedno, jestli se maminka právě s někým baví, nebo jestli stojí u hlubokého, nechráněného výkopu, do kterého může spadnout.
„Pojď, mami! Jdem koupit tu kytku!“
Pavlínka nějakým zázrakem vystudovala ekonomickou školu, a protože matinka měla známé všude, zakotvila na Městském úřadu v podatelně a chovala se k návštěvníkům, jako by byla po panu starostovi nejdůležitější osoba v Kolíně.
Zdála se mi ve svém obdivu k Víťovi infantilní, ale říkala jsem si, že ji to snad přejde. Do podatelny přijde krásný princ… pardon, chci říct úspěšný podnikatel, Pavlínka se na něho zářivě usměje, on zapomene, co chtěl a bude ruka v rukávě. A jaký byl nějaký oblastní herec Víťa Marek!
„Manžel s námi večer nejde! Odmítl! A neomlouvá ho to, že to viděl dvakrát! Je to barbar!“ Ledově konstatovala matinka a já ji v duchu opravila. Je to hrdina!
„My stejně radši chodíme samy, viď, mami?“ Pavlínka se opět rozmáchla směrem
k matce a ta obratně uhnula.
„Ano, miláčku! Ale na premiéry tatínka musíme vzít, to se prostě nehodí, abychom šly samy. Na premiéry tatínek musí jako doprovod.“
Paní Nekolná se na mě pátravě podívala a pak mě vzala za ruku.
„Dneska je návštěva divadla pro nás výjimečná, paní Vernerová!“
Začala jsem mít divné tušení. A už to tady bylo!
„Paní Vernerová! Máme k vám prosbu! Pavlínka by chtěla dát po představení panu
Markovi malý dáreček a chtěla by za ním zajít do šatny. Do zákulisí! Se mnou, pochopitelně!“
„To může. Ať klidně přijde…“
Začala jsem od nich couvat.
„Ale paní Vernerová…“ Matinka mě pořád držela a nepouštěla. „To přece nejde, aby šla dozadu úplně sama! Bez ohlášení! Jak by to vypadalo? Paní Vernerová, nešlo by předem říci panu Markovi, že tam Pavlínka přijde? Samozřejmě se mnou? Nebudeme ho zdržovat, víme, že určitě bude pospíchat na vlak…“
Pátravě se na mě podívala.
„A kde on vlastně v té Praze bydlí? To by nás velmi zajímalo, viď, Pavlínko?“
Vzdychla jsem si. Snad mi to Víťa odpustí. Její poslední otázku jsem ale jako neslyšela.
„Tak dobře, paní Nekolná. Já to panu Markovi řeknu a až skončí představení, tak na vás počkám u vchodu do zákulisí. U šatny napravo, ano?“
„Jééé, to budete strašně hodná, paní Vernerová!“ Pavlínka radostně šťouchla do maminky a ta se zapotácela. Možná štěstím, že jsem jim vyhověla. „Kytku mám dát jako vždycky paní Tvrdíkové?“
Paní Tvrdíková byla hlavní uvaděčka, ta dobrá duše, která byla u mého „vlezu“ do divadla. Brala od diváků květiny, během představení je hlídala ve vázách u rekvizitárny a při děkovačce je nosila hercům na jeviště.
Přikývla jsem.
„Jako vždycky. Ale teď už musím jít. Nashledanou.“
„Jsme vám neskonale vděčné, paní Vernerová,“ neslo se za mnou a já prchala k divadlu. Říkala jsem si, že Pavlínka s matinkou to nějak rozjíždí. Neměla bych Víťu varovat? No, ale na druhou stranu – proč? Vždyť se nic neděje. Jdou se potřetí podívat na pěknou blbost, Víťa od nich dostane potřetí kytku a k tomu ještě malý dáreček!
Pustila jsem je z hlavy. Víťa si určitě bude vědět rady.
U vrátnice si právě objednávala kafe Radka. Vypadala smutně a tak jsem ji potěšila.
„Mám ti něco vyřídit! Byla jsem včera v knihovně a ženský tam na tebe pěly chválu. Strašně ses jim líbila v Myších.“
„Fakt?“ Celá se rozzářila. „To jsem moc ráda. Řekni, že jim děkuju…“
„V čem ses líbila,“ zajímala se Vécé s kyselým úsměvem.
„V Myších,“ chlubila se Radka a vděčně se na mě podívala.
„Hm… tam nehraju. Taky je to pěkná blbost. Už jenom ten název! Vo ňákejch myších a lidech! Brr! A co tam prosím tě, Radko, hraješ? Že jsem si tě o premiéře vůůůbec, ale vůůůbec nevšimla!“
Radka zalapala po dechu a Vécé se podívala uhrančivě na mě.
„Simono, o mně neříkaly nic?“
„Jo, říkaly,“ vmísil se do debaty Pivola. „Já byl v té knihovně náhodou se Simonou.“
„No a co říkaly!?“ Vécé nedočkavě dupla nožkou v holínce a vůbec ji nenapadlo, co by Pivola dělal se mnou v knihovně! On, milovník fotbalu!
„Strašně je zajímalo, ale strašně… kolikátku máš?“
„Co?“ Vécé nechápala. „Koho že mám kolikrát?“
Vzápětí jí to došlo a začala do Pivoly bušit pěstičkami.
„Ty vole! Až budeš hrát divadlo jako já… tak… tak… kdys měl naposledy aplaus na scéně? Kdy?!“
Zalykala se vzteky a Radce zářily oči radostí.
„Já vím,“ smutně se bránil Pivola. „Já nikdy nedosáhnu tvých kvalit, Vécé! Nikdy! Já mám totiž nulky! Mám nulky!“ Štkal a bouchal se pěstí do prsou. „Ó, dámy z městské knihovny, pochvalte mě, i když nemám osmičky jako naše Vécé!“
„Ááááá!“
Vécé zaječela ještě víc a snažila se ho přimáčknout přední částí svého svetru ke zdi a podařilo se jí to, protože Pivola se nechal rád přimáčknout…
„A říkaly ještě něco… o mně?“ Radka se na mě usmála a já přikývla.
„Prý jak jsi to hrála, že to bylo strašně smutný a opravdový. Žes to hrála moc hezky.“
Až mi bylo líto, že ty ženský toho neřekly víc!
„Nóóó…“ spokojeně protáhla Radka a usmála se na mě. „Díky.“
Odvlnila se do své šatny a mně se zdálo, že povyrostla. Opět se mi potvrdilo, čeho jsem si všimla už dávno. Stejně jako k divadlu patří potlesk, patří k němu i hodnocení práce jednotlivých herců.
Na kritiku v místním tisku jsme si nemohli stěžovat.
Ve městě jsme měli „kritiky“ dva. Pana Mareše a paní Soukupovou. Chvála v
recenzích pana Mareše, advokáta ve výslužbě, byla vždy úměrná počtu panáků, které mu byly objednány v klubu. Nedávno sepsul jedno představení tak, že se nám zdálo, že ho snad ani neviděl. Zeptali jsme se paní Tvrdíkové a ta řekla, že v divadle byl. Přišel prý s napuchlou tváří, protože ho bolel zub a hned po představení odcházel domů. Takže žádný panák a navíc bolavý zub. Dva důvody ke sžíravé kritice představení, které bylo za týden v MF DNES vychváleno panem Chuchlou do nebes… páni, já se ještě naučím skládat verše!
Když náš pan ředitel není spokojený s prací herců, tak říká, že to nebylo to pravý vořechový. A podle mého, pan Mareš pravý vořechový není a nikdy nebude.
A paní Soukupová? Ta chválila všechno a všechny. Minimálně jednou za měsíc přišla před desátou hodinou do divadla, postavila se před vrátnici a čekala, až začnou chodit herci od vlaku. Před každého se postavila a každému zazpívala Já miluji jen vás!
Odmalička toužila hrát divadlo a když se jí to nepodařilo, alespoň o něm psala do regionálních novin. Protože pocházela z kolínské smetánky, která nikdy nebyla bez peněz, začala po listopadu dávat tučné sponzorské dary našemu divadlu i místním ochotníkům. Ti se jí, na rozdíl od našeho pana ředitele, chtěli revanšovat a nasadili pohádku „Ošklivé káčátko“, kde měla hrát maminku ošklivého káčátka, krásnou labuť. Bohudíky, už při první čtené zkoušce, kdy vyhrávala každé své „Káááč“ pět minut, jí roli vzali a urychleně připsali roli moudrého, leč němého kačera, který procházel celou hrou, na vše moudře přikyvoval a dětem rozdával bonbóny.
Tato hubená dáma s nakřáplým hlasem a několikapatrovým drdolem, připomínala postavu paní Simpsonové. S malým rozdílem. Paní Soukupová neměla manžela ani tři děti.
Paní Soukupová měla divadlo.
Všichni jsme tuhle „kritičku“ považovali jak za nutné zlo, tak za dobrého ducha našeho divadla. Jedna věc se jí totiž upřít nedala! Postarala se o to, aby celý Kolín a široké polabské okolí vědělo o všem, co se v našem divadle šustlo.
Paní Soukupová totiž hned po listopadu koupila DOPŘEDU, což byl do té doby kolínský týdeník Okresního výboru Komunistické strany Československa, přejmenovala ho na PAVLAČ, jmenovala se šéfredaktorkou a konečně začala psát o divadle tak, jak si celý život přála.
Sporťákem udělala pana Chládka. Ten hrál basketbal za místní BC- Kolín a zasvěceně informoval o veškerém sportovním dění v Kolíně a okolí a co se divadla týče, do ničeho majitelce PAVLAČE nemluvil.
Třetí člen redakce PAVLAČE, paní Černá, bývalá šéfredaktorka DOPŘEDU, se vyznačovala sloní pamětí a ta jí otevírala dveře všude, kam se potřebovala vetřít.
PAVLAČ se v tomto složení stala hned po prvním čísle nedočkavě očekávanými novinami nejenom v Kolíně. Bez nadsázky lze říct, že se o PAVLAČI vědělo v celé republice. Zprávy z PAVLAČE totiž často sloužily jako podklad k šokujícím televizním reportážím a i když se občas zjistilo, že podklady nebyly tak úplně pravdivé, pracovníci televize byli nepoučitelní a listovali si PAVLAČÍ každý čtvrtek dál a dál…
Paní Soukupová věnovala našemu divadlu každý týden celou stranu. A to nebylo všechno. Oslavné kritiky, které psala na naše představení, používaly celostátní deníky a kulturní časopisy jako odstrašující příklad, jak by se kritiky psát neměly…
Nevadilo nám to. Aspoň se o nás psalo a čtenáři si to už nějak přebrali.
Paní Soukupová chodila před každou premiérou na zkoušky, aby byla v obraze, jak ráda říkávala. Náš ředitel Bonifác Stavitel ji pokaždé prosil, aby kritiku páteční premiéry a hlavně počet děkovaček, neotiskla už den před tím, ve čtvrtek, kdy PAVLAČ vycházela. I to se totiž už stalo…
Nedávno jsem byla svědkem, jak na vyzáblou postavičku majitelky PAVLAČE křičel před vrátnicí, kde opět zpívala svým hercům, Já miluji jen vás.
„Proboha, paní Soukupová! Napište o těch mých hercích taky něco špatného! Třeba Pivola! Ten je v týhle roli naprosto nemožný! Oblastní podprůměr! Nedostane prémie!“
Paní Soukupová se zbožně dívala na culícího se Pivolu a mávala po řediteli rukama.
“Ale jděte! Ale jděte! Mýlíte se, pane řediteli! Pan Pivola byl jako vždy úžasný!“
„A co Šleha?“ Ředitel pokračoval neúprosně dál. „Kašpar! Šumluje! Vůbec není slyšet, co říká!“
„Mně stačí, když ho vidím,“ cudně klopila oči paní Soukupová.
„Hergot, paní redaktorko, přece děláte noviny, vy musíte…“
„Nic nemusím!“ Paní Soukupová rezolutně uťala řediteli jeho řeč, všechny přítomné
objala pohledem a tiše se přiznala k něčemu, co jsme všichni věděli.
„Vždyť víte, pane řediteli, že to neumím. Jsou to andílci a já je miluju!“
A bylo to. Takže pan Mareš a paní Soukupová. Občas nám udělal radost někdo z Prahy, přijel na představení a napsal o něm. Ale to bylo málokdy a většinou se zmiňoval jenom o hlavních rolích.
Jak to udělat, aby naši herci měli víc ohlasů na svoji práci? To jsem se sama sebe ptala často a napadlo mě to i dnes večer, když jsem po představení stála za Irenou, která nadšeně tleskala s diváky.
Herci čekali v portále na pokyn Oldřicha, který děkovačku řídil a pan Kopejtko točil klikou u opony, až mu vlasy lítaly kolem tváře. Všichni se vyhrnuli na jeviště, do spršky pomíjivé slávy, rychle se vrátili do portálu a hned vyrazili zpátky! Nepočkali na pokyn inspicienta, který řídil děkovačku podle toho, zda byla opona otevřená nebo zavřená a to neměli dělat!
Na jevišti se chytili za ruce a v neutuchajícím potlesku vykročili k první řadě. Oldřich, který si jejich úniku nevšiml a myslel, že stojí za ním v portálu a poslušně čekají, až jim dá pokyn k návratu na jeviště, zavelel panu Kopejtkovi, aby oponu zavřel.
„Á! Opona!“
Pan Kopejtko zatočil klikou a oponou ometl hercům nosy. Opona se zavřela, z hlediště se ozval smích a potlesk se rozdrobil do ztracena.
Byl definitivní konec jednoho představení.
Herci se sesypali na pana Kopejtka a Oldřich takticky zmizel v hloubi jeviště. Vina byla na hercích a on by se musel postavit na stranu technického personálu, v tomto případě na stranu pana Kopejtka. A to jaksi nešlo…
Pan Kopejtko mávl rukou, jen ať si komedianti řvou!
„Tak jsem jim oponou utřel huby, no a co? Když se nestalo nic horšího,“ prohlásil a šel se do kulisárny před nočním bouráním scény posilnit pivem ze svého džbánu.
Irena do mě šťouchla.
„Co je ti?“
Něco se ve mně klubalo a ona to poznala.
„Chtělo by to nějakou anketu, kdo se divákům líbil a kdo ne…“
Zvedla oči v sloup.
„Bože, ty máš starosti! Tak dej do hlediště bednu! A vedle ní papírky a tužky a ti tví diváci můžou psát. Napíšou svůj názor, hodí ho do bedny a šmytec. Čau!“
Sebrala nápovědní knihu, hrníček, ze kterého celé představení upíjela studené kafe, zkontrolovala, jestli je zhasnutá lampička, kterou si při představení svítila a ode dveří na mě houkla.
“Hej, ty ochránkyně našich umělců, neříkalas náhodou, že má po představení někdo přijít za Víťou?“
Zhrozila jsem se.
„Ježišmarjá! Pavlínka!“
Letěla jsem do hlediště, kde už u šatny netrpělivě přešlapovala Pavlínka s matinkou. Každá držela jednu krabici, a když mě uviděly, hnaly se ke mně.
„Nezlobte se, já vás málem prošvihla! Víťa o vás ví, jenom mě prosil, abyste chvilinku počkaly před šatnou, že se trošku opláchne! Co to máte v těch velkých krabicích?“ Najednou jsem dostala strašný hlad! A ty krabice byly tak krásně Mňam veliké!
Pavlínka se zaculila a skromně sklopila oči. Byla celá rozechvělá, tvářičky červené a já nevěděla, jestli mi jí má být líto, nebo jí mám závidět. Tentokrát do ní pro změnu drcla paní Nekolná.
„To pekla Pavlínka! Pochlub se! Upekla koláčky! Myslíte, Simonko, že pan Marek má rád koláčky?“
Pan Marek byl vegetarián a navíc držel pořád nějakou dietu. Sladké tvrdě odmítal, ale zalhala jsem, jak to umíme jenom my od divadla.
„Pan Marek koláčky přímo zbožňuje.“
A ve své naivní rádoby duchaplnosti, jsem si dovolila přihlouplý vtip, který spolu s dalšími, co ten večer zazněly, měl mít pro další příběh Víti a Pavlínky svou váhu. Vypadlo ze mě něco strašného!
“Jestli se pan Marek někdy ožení, tak to bude kvůli svatebním koláčkům!“
Paní Nekolná zostražitěla, podívala se na Pavlínku a pak na mě.
„Jak víte, že jsem upekla… tedy, že Pavlínka upekla svatební koláčky?“
Znejistěla jsem.
„Nóóó… já vlastně nevím, jaké koláčky Pavlínka upekla…“
„Tak už pojď, mami!“ Dcerunka se ozvala rozmazleným hláskem čtyřletého caparta a maminka se na ni zbožně podívala. „Musím si tenhle svetr svlíknout! Vypadám v něm blbě!“
Podala mi krabici s koláčky a z kabelky vytáhla svetr, který byl stejný jako ten, co měla na sobě, akorát měl jinak pruhy.
„Můžu se někde převléknout?“ Zachichotala se. „Třeba u pana Marka v šatně…“
„Ale no tak, Pavlínko! To se neříká!“
Maminka se šťastně usmívala, jak je dceruška vtipná a obě za mnou vpochodovaly do zákulisí. Strčila jsem je do jedné šatny, která byla prázdná.
„Tady se můžete převléknout, Pavlínko. Já pro vás za chvíli přijdu!“
No nazdar, řekla jsem si. Chudák Víťa. Pavlínka a dvě krabice svatebních koláčků. Jak tohle zvládne?
Víťa byl ale skvělý! Pavlínce políbil ruku, maminka slzela štěstím, a když je pozval k sobě do šatny, vstupovaly tam jako do chrámu.
Uvařil jim kávu do zdobených hrníčků, které měl pro návštěvy, otevřel krabice, spráskl nad obsahem ruce a nadšeně pozval všechny kolegy a kolegyně na ochutnávku.
Šatna byla za chvíli plná.
Pavlínka s matinkou měly oči navrch hlavy. Víťa jim představoval kolegy, kteří s plnou pusou chválili Pavlínku a koláčky. A nebyli by to herci, kdyby šatnou neplynula následující konverzace.
„Mňam, mňam,“ pochutnávala si Jana, která trpěla chorobnou žravostí, vypěstovanou
neustálými dietami nebo drastickým hladověním. „Mňam! A takové dobroty pečete Víťovi často, slečno Pavlínko?“
Pavlínka se zaculila a hodila rukama směrem k matince.
„Řekni jí to ty, mami…“
„To pekla Pavlínka panu Markovi poprvé, paní Dvořáčková,“ odpověděla uctivě paní Nekolná a nespouštěla z ní oči.
„Ale nemělo by to být naposled,“ ševelila Jana a žertovně na Pavlínku zahrozila prstíčkem. V duchu si říkala, co na mě ta ženská tak čumí a v rozpacích si dala do pusy tři koláčky.
„Paní Dvořáčková… vy jste byla báječná… v té roli Johanky z Arku! Báječná!“ Paní Nekolná ze sebe konečně vypravila to, co chtěla a Jana se zakuckala.
„Johanka?! Ale to už je dvanáct let!“
„To vůbec nevadí, paní Dvořáčková! Božské výkony se nedají zapomenout, viď, Pavlínko? Že byla tehdy paní Dvořáčková úžasná?“
Paní Nekolná se obrátila na svou dceru a ta po ní mávla rukou.
„Jak to mám vědět? Bylo mi osm, mami…“
Pavlínka teď měla jiné starosti. Žárlivě sledovala, jak malá Moravcová cpe Víťovi do úst koláček a něco mu přitom tiše říká.
Co mu šeptá, to jsme slyšeli jenom my, co jsme stáli nejblíže.
„Dělej, vole! Sežer aspoň jeden, nebo nám ty krávy už víckrát nic nepřinesou!“
Víťovi se do koláčku nechtělo a tak se malá Moravcová, aby odvedla pozornost, otočila na Pavlínku. Strnuli jsme. Všechno, co řekne malá Moravcová kromě naučeného textu, zavání skandálem!
„Pavlínko! Jestlipak víte, jaké je Víťovo nejoblíbenější jídlo? Hned po svatebních koláčkách! Knedlo, zelo, vepřo! Viď, miláčku?“
Políbila Víťu na tvář a ten se na ni zářivě usmál. Pivola sáhl decentně do jedné z krabic, vytáhl hrst koláčků, pomalu je ukusoval a přidal svou trošku do vegetariánského mlýna našeho Víti.
„A také miluje vepřový řízek s bramborovým salátkem! Ano! Miluje!“
Víťa po něm hodil pohled méně zářivější a Pivola trochu zmírnil.
„No dobře, nebudu přehánět! Nemiluje ho, ale má ho ve veliké oblibě!“
Paní Nekolná střelila po dceři pohledem, který nařizoval, PIŠ SI TO, a pan Rejtar, nešťastně rozvedený, balící si právě nenápadně do ubrousku deset koláčků k snídani, se napřímil a důrazně, se vztyčeným prstem, prohlásil.
„A úplně, ale úplně nejradši má po vopici… pardon, chci říct po ránu! Po ránu, kolem jedenácté hodiny, půl kila vynikajícího, ne příliš tučného ovaru, koupeného zde poblíž divadla. V Pasáži! Jenom prosím tam! Nikde jinde!“
Malá Moravcová významně zamrkala na Pavlínku a široce rozevřela náruč.
„Je mladý a svobodný! Čemu se divíte? Co už mu na světě zbývá, než to jídlo?“
„Ale třeba už dlouho svobodný nezůstane, co my víme, viďte, Pavlínko?“
Tímhle žvástem se pro změnu podbízela Dvořáčková a držela v ruce pět koláčků! Paní Nekolná zavětřila a na ten špek hned skočila.
„Že by? No, možné je všechno… ale pan Marek má určitě v Praze snoubenek… jenom si vybrat tu pravou, že?“
Opatrně hodila návnadu a čekala, co my na to. V šatně se zvedla hlasitá vlna odporu. Kdepak pan Marek a snoubenky! Vondrák zvedl varovně prst.
„A to byste se spletla, madam! Nemá snoubenku a nikdy neměl!“
Svatou pravdu potvrdil spolknutím jednoho svatebního koláčku a my všichni svorně přikyvovali. Víťa se usmál a také přikývl.
Ne, snoubenku opravdu nikdy neměl, i když mu bylo třicet pět. Před deseti lety začal chodit se studentem vysoké ekonomické, s Igorem. Přestěhoval se časem k němu a svůj byt pronajal kolegyni z Ostravy, která se pokoušela dobít Prahu.
Igor s ním občas jel na zájezd, přišel se podívat na zkoušku nebo na představení, ale nikdy ne na premiéru, na kterou většinou všichni své partnery brali. Oslava premiéry v divadelním klubu byla pro něho tabu.
„Co by tomu řekli lidi?“ Zeptal se jednou Víťa své „vrby“, inspicientky Evy a ta tuhle historku nezapomněla a po letech ji „pošeptala“ mně.
„Prosím tě, v divadle to o tobě stejně všichni víme,“ odpověděla mu tehdy. „Pořád brečíš, že chceš velkou lásku, a když máš konečně kluka, se kterým se máte rádi, tak ho kvůli pitomým premiérám můžeš krásně ztratit! Nemyslíš si, že pro Igora je premiéra veřejné vyznání lásky?“
A tak při další premiéře přijel Igor „premiérovým“ autobusem, který do Prahy zajížděl pro hosty a kolem půlnoci je zase odvážel zpátky. Dal paní Tvrdíkové kytici pro Víťu, ta ji odnesla za jeviště k rekvizitárně, a když ji rovnala k ostatním a já šla zrovna kolem, ukázala mi ji.
„Podívej se, Simonko! Ta je pro pana Marka! Od pana Igora! Že je nádherná? Takovou já v životě od toho svýho nedostala! Ten mi leda tak ukrad kytku v květináči, když šel v noci ze Savoe! Ti dva se ale musejí mít rádi!“
Igor se posadil do poslední řady, kam dostávali volňásky zaměstnanci a jejich rodinní příslušníci a když skončila děkovačka, sešel dolů do divadelního klubu, kam za chvíli přišel i Víťa. Chvíli spolu seděli u baru, kde nebyli tak nápadní a pak se Víťa konečně rozhodl,
že půjdou ke stolu.
„Pojď si sednout dovnitř, Igore, máme stůl s malou Moravcovou a s Vécé.“
Prošli celým klubem, někdo si jich všiml, někdo ne, sedli si ke stolu a výborně se bavili až do půlnoci, kdy odjeli s ostatními autobusem zpátky do Prahy.
Zbořil se svět? Ne. Proč? Vůbec nic se přece nestalo! Víťa se od té chvíle definitivně vykašlal na to, co by řekli lidi, a Igor byl spokojený. Jejich vztah se zlegalizoval. Byl veřejně představen premiérovým návštěvníkům jako Víťův přítel.
„Copak vy se nechcete ženit, pane Marku?“
Hlas paní Nekolné mě probral ze vzpomínek do maloměstské reality.
„Ale copak vo to! Von by chtěl!“ Zahalekala malá Moravcová a bouchla Víťu přátelsky do zad. „Viď, Viťulo? Že bys chtěl? Ale nemůžeš! Nestyď se! Práskni to na sebe! Stejně to všichni víme! A dámy to nerozkecaj!“
V šatně nastalo ticho. Malá Moravcová se po nás podívala a ušklíbla se.
„Co je? Tak to někdo řekněte! Nebo to řeknu já! Přece to není žádné tajemství! Všichni přece víme, proč se Víťa nemůže oženit!“
Víťa se trochu křivě usmál a ze zoufalství natáhl ruku po koláčku. V šatně bylo pořád hrobové ticho. Malá Moravcová se důvěrně naklonila k paní Nekolné.
„Nemůže se ženit, protože… protože nemá žádnou snoubenku.“
Bum! Koláček dopadl zpátky, Víťa si oddechl a my s ním. Pan Vondrák se podíval
zklamaně do jedné z krabic. Byla prázdná.
„My zase něco přineseme, pane Vondráku,“ pohladila ho pohledem paní Nekolná. „Teď konečně víme, co pan Marek miluje. Viď, Pavlínko?“
Pavlínka se horečně hrabala v kabelce a maminku nevnímala.
„Bylo to výborné, slečno Pavlínko,“ uklonil se před ní Víťa, který ze dvou krabic
svatebních koláčků možná nechtěně olízl jedno zrníčko cukru, kterým se ho malá Moravcová snažila nakrmit.
„Mohu pro vás něco udělat, slečno Pavlínko?“ Zeptal se s úsměvem, když Pavlínka vytáhla ELIXÍR a zběsile v něm listovala.
„Tady!“ Vykřikla vítězně a natáhla ELIXÍR k Víťovi. „Kdybyste mi to mohl podepsat, pane Marku! A napište tam, že je to pro mě!“
Rozevřela ELIXÍR na stránkách, kde s ním byl rozhovor i s fotografií. Víťa se usmál
ještě víc.
„To víte, že ano.“ Vzal si tužku, kterou mu úslužně nabídl Vondrák a zamyslel se. Co má napsat? A nebyla by to malá Moravcová, aby mu pohotově nenapověděla.
„Hele, napiš tam: Vás bych chtěl za ženu, miláčku, protože pečete tolik dobrých koláčků!“
A Víťa to napsal. Co si měl vymýšlet? Koláčky nejedl, Pavlínka za celou dobu neřekla skoro nic, jenom se červenala a culila, její matinka ho otravovala řečmi o jídle a také byl unavený. Dneska večer do Prahy nejel a těšil se, jak si dá na herečáku sprchu, zaleze do postele a bude spát až do zítřejší zkoušky, která začíná v deset…
Naškrábal tedy výmysl malé Moravcové do ELIXÍRU a ještě připsal věnování.
Pavlínce od Víti Marka.
A bylo to.
„Mami, pojď…“
Pavlínka hodila po mamince rukou, ta sebrala prázdné krabice a pak se nám obě u dveří způsobně uklonily. Víťa je doprovodil k vrátnici, políbil jim ruce a dámy odpochodovaly.
Pak se vrátil do šatny, pohledem vyvraždil třetinu uměleckého souboru kolínského divadla i s jednou garderobiérkou a mezi zuby okomentoval uplynulou půlhodinu.
„Hlavně, že jste se nažrali, debilové!“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet