Když mě divadlo svléklo do naha 20

Autorka článku: Irena Fuchsová AKCE BEDNA.Irenin nápad, abych do hlediště dala bednu, byl geniální. A když se spojí geniální nápad s geniální garderobiérkou, není co řešit!

Truhlář Láďa vyrobil elegantní Bednu, malíř dekorací Zdeněk ji natřel, Vašek z propagace ji ozdobil nápisem DOPISY OD DIVÁKŮ, Irena, která občas fušovala do řemesla paní Soukupové, napsala krátkou zprávičku o Bedně do PAVLAČE a divákům, kteří nám do Bedny hodí svůj názor na představení a na herce, slíbila slosování o ceny. A protože divadlo moc peněz nemělo, slíbila výhercům, že budou moct strávit dvě hodiny se svým oblíbeným hercem či herečkou v klubu divadla.
Náborářka Dana, krásná éterická černovláska s líbezným, podmanivým hlasem, kterým snadno získávala předplatitele mužského pohlaví, nechala vyrobit anketní lístky s otázkami, abychom divákům co nejvíc usnadnili práci.
Jaké představení jste právě viděli? Kdo se vám líbil a proč? Kdo se vám nelíbil a proč? Co se vám nelíbilo a proč? Jak se vám líbila scéna? Jak kostýmy? Co byste v našem divadle chtěli vidět?
„Nepřeháníte to, Simono?“
Ředitel Bonifác Stavitel se u nás zastavil, když jsem s Danou a Irenou probírala celou akci před vrátnicí. Nade mnou mávl rukou a nad nimi pokýval lítostivě hlavou.
„Divím se, že jste se nechaly zblbnout i vy dvě…“
Irena a Dana se urazily. Odvedly jsme ho k Bedně, která stála na šatnovém pultu, hned vedle dveří do zákulisí. Vedle ní byly anketní lístky a odřezky tužek.
Začaly jsme mu vysvětlovat, o co nám jde, ale přerušil nás.
„Nebudete náhodou od diváků chtít, aby tady v ochoze zaběhli stovku, nebo vydrželi v hledišti padesát minut bez nadechnutí?“
Poslušně jsme se zasmály a ujistily ho, že akce Bedna je dobrovolná a že vše děláme v zájmu jeho herců, aby konečně zazněla ozvěna, když paní Soukupová a pan Mareš nejsou to pravé vořechové…
„Ozvěnááá?“ Protáhl Bonifác Stavitel a pochybovačně zakroutil hlavou.
„Herci volají do hlediště! A hlediště jim neodpovídává,“ zvolala pateticky Irena a Dana Bednu smyslně pohladila a pak na ni něžně zaťukala.
„Tady, pane řediteli!“ Zahleděla se mu do očí a on lehce zrozpačitěl. „Tady je naše
ozvěna! Slyšíte, jak zní? Ťuk, ťuky ťuk! Ťuk, ťuky ťuk!“
Bonifác Stavitel měl pro Danu slabost. Pod jejím pohledem zkrotl a odcházel. U dveří
do zákulisí se na nás otočil. Danu a Irenu odměnil laskavým úsměvem a na mě zahrozil.
„Ale jestli v tý vaší Bedně bude něco proti mně, tak mi to nenoste! Já to číst nebudu!“
Postavila jsem se do pozoru.
„Rozkaz!“
Bednu jsme zamkly, a protože mým úkolem bylo její obsah kontrolovat a odpovědi diváků dávat na nástěnku bývalých politických stran, schovala jsem klíček v garderobě do krabičky s jehlami.
Akce Bedna se rozjela.
„Vyplnily jsme s Pavlínkou dotazník!“ Volala na mě asi za čtrnáct dní paní Nekolná a spiklenecky na mě mrkala.
„Myslíte, že bude vylosovaná, Simonko?“
„Nevím, třeba bude mít štěstí!“
Chtěla jsem pokračovat v cestě do divadla, ale paní Nekolné jsem neunikla.
„Simonko, počkejte na mě!“
Doběhla mě a strkala mi do ruky nějaký balíček.
„Pavlínka posílá Víťovi malou pozornost! Pardon, chci říct panu Markovi! Prosím vás, vezměte mu to! Ráno jsme volaly do divadla a vrátná říkala, že pan Marek od deseti hodin zkouší! Určitě mu to přijde k chuti! Po ránu!“
Podávala mi asi půlkilový balíček, převázaný červenou mašličkou. Nasála jsem známou vůni. Ovar! Seběhly se mi sliny. Miluju ovar!
„Ovárek!“ Potvrdila mi vzápětí paní Nekolná. „Pavlínka ho osobně vybírala v Pasáži! Vyřiďte mu to, buďte tak laskavá!“
Pokusila jsem se z toho vyvléknout.
„A proč mu to nedá Pavlínka? Nebo vy? Počkejte na něj! Za chvíli půjde od vlaku!“ Ale paní Nekolná se nedala.
„Pavlínka musí pracovat. Prý si na ni „občané“ stěžovali! Tsss! Je to všechno stejná pakáž jako dřív! Po úředníkovi se vždycky všechno sveze! Pavlínka prostě nemůže a já v jejich vztahu nechci příliš figurovat. To snad chápete, paní Vernerová, ne? Tak co, dáte mu to?“
„No jo… Co mám s vámi dělat.“
Vzala jsem od ní ještě teplý balíček a ona si přede mnou málem klekla.
„Děkuju vám mockrát za Pavlínku, Simonko! Snad budeme mít štěstí a Pavlínku vylosujete! Pojistily jsme se! Pojistily!“
O tom nepochybuju, pomyslela jsem si. Kdyby všichni vzali akci Bedna jako vy
dvě, tak by nás možná pochválil i Bonifác Stavitel!
Akce Bedna nás totiž zklamala.
Po každém školním představení jsem v ní našla spoustu lístečků, jejichž pisatelé si z nás dělali, lidově řečeno, srandu. A diváci večer? Ti byli sice laskaví, ale současně skoupí na slovo. Jejich odpovědi na anketních lístcích byly víc než stručné.
Ano. Ne. Všichni. Všechno. Nic.
Představení se jim prostě většinou líbilo a šmytec. Příliš se nerozepisovali a když se jim někdo líbil, tak to byl Víťa, Vécé, Sváťa, malá Moravcová, Bedřich, Pája, Pivola. Nebo všichni. To většinou psali pořád.
„Představení se nám líbilo. Všichni hráli výborně.“
„Nakonec ta Soukupová bude mít pravdu,“ pronesl znechuceně ředitel, když se probíral hromadou anketních lístků. „Naši herci jsou andílkové! Všichni se líbí všem! Já miluju jen vás! Simono, vaše Bedna je trapná!“
Také mi bylo jasné, že to není to, co jsem si od Bedny slibovala. Ale co mám ještě dělat? Nemůžu přece stát po představení u šatny a tahat diváky k Bedně a prosit je, aby toho napsali víc!
Něco mi v hlavě bliklo. Nápad? Ano! Nápad! A dobrý nápad! Až jsem se lekla, jak dobrý! Kam se hrabe Irena s Bednou! Ale musím to promyslet! Nechat to uzrát…
Mám to! Jupííí! Mám to!
Víťa v divadle ještě nebyl, tak jsem se šla podívat, co je nového v Bedně. Našla jsem třicet dva vyplněných anketních lístků. Třicet podepsala Pavlína Nekolná. Holky se opravdu
pojistily.
Když Víťa přišel, vysvětlila jsem mu, co má v balíčku a kdo ho tak štědře obdaroval. Znechuceně pokrčil nos a ustoupil krok ode mě, jako bych mu přinesla flákanec z divoké krávy!
„Ty máš psa, viď, Simono?“
„Ne. Nemám psa. Mám intelektuála. Drsnosrstého jezevčíka Bena. No, ale… víš, Víťo, on sice je intelektuál, ale žere všechno!“
„Tak ať sežere i tohle.“
Štítivě ukázal na balíček a já se uklonila.
„Děkuji vám uctivě, pane Marku.“
Zašklebil se.
„Rádo se stalo, paní Vernerová. A už s tím hnusem z mojí šatny vypadni! Musím otevřít okno, abych ten odpornej smrad vyvětral!“
„Hm… tady voní ovárek…“ začenichal Sváťa Hynek, když jsem se před jeho šatnou zastavila. Napadlo mě totiž, jestli to náhodou není pro intelektuála Beníčka příliš velká
pochoutka a jestli náhodou nemám v garderobě hořčici. Rohlíky jsem tam měla určitě! Koukla jsem na hodinky.
„Sváťo, kdy musíš na jeviště?“
Bylo pár minut před desátou a zkouška začínala v deset.
„Mám hodinu čas. Minimálně,“ řekl Sváťa, jako by mi oznamoval, že ho za hodinu popraví.
„Tak pojď ke mně do garderoby. Dáme si ovárek. Slepička mi ho dala pro Víťu, Víťa mi ho dal pro Beníčka a já, nebohý kohoutek, co nožky má v oboře a tělo v komoře či jak to je, ti také dám! Ale neraduj se! Dám ti jenom ovárek!“
Sváťa na mě koukal a nic. Ani úsměv. To bylo divné!
„Co je!? Já se tady před tebou ztrapňuju a ty se tváříš, jako kdyby městská rada rozhodla, že rozpustí náš umělecký soubor!“
„Co vám udělala, Simono, naše městská rada, že ji srovnáváte s městskou radou Starého Města nad Labem, kde si obhájili tu čest být prvním a zatím posledním kulturním barbarem, který v českých a moravských zemích zavraždil umělecký soubor po více než čtyřiceti letech? Jejich pan starosta se svým jménem k tomuto kulturnímu masakru víc než hodí! Jmenuje se Bořič! A zboural kulturu svého nebohého města, které je ostatně stejné jako on, opravdu excelentně! Prý byl zvolen starostou proto, že byl velkým disidentem už na základní škole! Prý pravidelně propadal z ruštiny, protože tak dával ve svých dvanácti letech najevo svůj nesouhlas se vstupem okupačních vojsk na naše území!“
Asi uhodnete, kdo na nás tuhle tirádu vypustil. Byl to Oldřich. Měl ve Starém Městě nad Labem dobrého přítele a zánik tamějšího uměleckého souboru a tím i divadla, nesl velmi osobně.
„Kšááá!“
Sváťa po něm mávl rukou jako po obtížném hmyzu a Oldřich se urazil. Odplul k vrátnici a poprosil Mařenku o kafe a my se Sváťou šli do garderoby. No, šli…
Já šla a Sváťa se ploužil za mnou.
„Kdybys věděla, Simono…“ Vzdychl na pátém schodě a zastavil se.
„Ach, Simono…“ Vzdychl na desátém schodě a zase stál.
„Nevím, co bude dál.“ Zavzdychal na jedenáctém schodě a opřel se o zeď. Naštvaně jsem se otočila. Sakra, ovárek nám vystydne! Ten blbec snad půjde do těch schodů hodinu!
„Sváťo! Na všechny mé otázky odpovídej -ano-! Máš hodinu čas?“
„Ano.“
„Máš chuť na ovar?“
„Ano.“
„Pomůže ti, když mi povíš, co nevím?“
„Ano.“
„Tak jdeme!“
Konečně jsme došli do garderoby a Sváťa mi tam vyprávěl svůj příběh, ve kterém podstatnou roli hrála naše Bedna.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet