Když mě divadlo svléklo do naha 22

Autorka článku: Irena Fuchsová PAN SOVA. „Simono, máte u mě dopis!“ Ozvalo se za mnou jednou dopoledne z otevřených dveří kanceláře vedoucí uměleckého provozu. Volala na mě sekretářka našeho ředitele, paní Zuzana.

Vztek na sebe, vztek na Bohunku, vztek na to, že zase musím hrát přiblblé divadlo, přetvařovat se, o přestávce se culit na kolegy… ále, houby, na nikoho se culit nemusím, z toho jsem už vyrostl.
Divadlo na mě svítilo z dálky. Už bylo rozsvícené schodiště na balkon a svítila i kancelář Novotného! Zase bude po představení doprovázet naši krásnou Simonku…“
Simona
„Vida ho, Svátínka, má plnou hlavu starostí s Bohunkou, ale že se svítí u pana Novotného, toho si všimne! Ale má pravdu, Luboš si teď často organizuje svou práci tak, aby mohl jít po představení domů se mnou.“
Sváťa
„Vzduch voněl. Já vím, město chemiček a vonící vzduch– to se může zdát buď zamilovanému, nebo chorému mozku, což je totéž. Ale copak já snad nejsem zamilovaný? Do Bohunky? Celé ty roky? Copak to na mně nebylo vidět? Třeba ne! Ale já svoji lásku k ní cítil! Tak silně, že jsem ji prostě nepotřeboval dávat najevo!
Simono, víš, co mi řekla o premiérách? Že je nenávidí! Dovedeš si to představit, Simono? Prý si přála, aby všechny premiéry byly buď zrušené, nebo odložené. Co jí vadilo na premiérách? Copak za ty roky, co jsme spolu, nepochopila, že když pracuju na roli, že kolem sebe nikoho nevnímám? Nikoho, tedy ani ji, samozřejmě…“
Simona
„To je ale padouch. Na rolích pracoval pořád! Bohunku nevnímal, ale svoje dívenky ano! Ale je docela možné, že je potřeboval k práci na roli! Třeba dostává na ty své holčičky od pana ředitele prémie! Jako sportovci dostávají peníze na stravu, tak Sváťa Hynek dostává peníze na ženské…“
Sváťa
„Když pracuju na roli, najím se, vyspím se, ale jinak nikoho nevidím! Neslyším! Ale po každé premiéře, když jsem se odlíčil a převlékl a přišel dolů do klubu, zase jsem Bohunku uviděl! A až ve mně zatrnulo, že ten krásný anděl je jenom můj! Že k sobě patříme! A tenhle
pocit byl ve mně celý večer, celou noc! Simono, já se nejradši s Bohunkou miloval po premiéře, když jsme přišli z klubu… A to milování bylo nádherné! Pro oba! Proč mi tedy řekla, že premiéry nenávidí? Proč!?“
Simona
„Asi právě pro to milování, Sváťo. Před očima se mi objevila Bohunka. Byla opravdu jako krásný anděl. Laskavá, chápavá, usměvavá. Upřímná. Bezelstná. Prostě krásný anděl, kterého po dvaceti letech přešla trpělivost.
Mlčela jsem. Myslím, že Sváťa ani nečekal, že něco řeknu. Potřeboval se vypovídat, pojmenovat to, co ho poprvé v jeho spokojeném životě zaskočilo.
Sváťa Hynek. Znala jsem ho víc jak třicet let. Jezdil do Kolína o prázdninách za příbuznými, pamatuju se na něho už jako holčička. Maminka mě na něj často upozorňovala.
„Podívej se, Simonko! Ten mladík studuje v Praze na herce!“
„A bude hrát v našem divadle?“
Maminka pokaždé přikývla.
„Určitě bude, Simonko! Určitě!“
Kde by mě napadlo, že za třicet let budu toho mladíka oblékat do kostýmu. A nejenom oblékat! Budu se cpát ovarem, zatímco on se mi svěřuje s problémy svého manželství!
Sváťa jezdil do Kolína za strýčkem a za tetou. Měli krásný dům a byli bezdětní. A Sváťu milovali jako vlastního. A tak po škole vyřešil svou bytovou situaci a přijal nejenom nabízené angažmá v našem městě, ale i apartmá v domě svých příbuzných.
Když časem oba zemřeli, přijal i dědictví. A oženil se s krásným andělem. On moc dobře věděl, s kým se má oženit. Ale za všechno se platí, Sváťo. A tys žil na dluh dvacet let!“
Sváťa se na mě podíval.
„Cos říkala, Simono?“
V rozpacích jsem do sebe nacpala poslední kus ovaru a ukousla špičku rohlíku. Nic jsem neřekla. Nebo snad ano? Chvíli se na mě díval a pak pokračoval.
„Trošku jsem doufal, že mě ten vztek přejde, až přijdu do divadla. Víš, Simono, nejsem tak blbej, jak ti možná někdy připadám. Já vím, že si za to můžu sám. Nechtěl jsem mít vztek na Bohunku. Ale nechtěl jsem mít vztek ani na sebe! Chápeš to? Chtěl jsem mít zase pohodu. V sobě, doma, kolem sebe. Jako to bylo vždycky, chápeš mě, viď?“
Přikývla jsem. Chápu, Sváťo, chápu.
„U vrátnice stál hasič. Náš František… Simono, tuhle historku určitě nebudeš znát. Jednou jsme se ho ptali, co by dělal, kdyby v divadle hořelo.
„Šel bych za tatínkem,“ odpověděl. To bylo před lety, nevím, za kým by šel teď, když je jeho otec už po smrti. Radši ať nehoří…“
Odmlčel se. Bylo mi jasné, že se mu moc k jádru pudla nechce a tak jsem mu pomohla.
„Copak František! Za mnou nedávno přišel na jeviště. Sbírala jsem rozházené kostýmy mezi kulisami a proklínala režiséra, co si to vymyslel a František se mi pořád motal pod nohy, snažil se mi pomáhat a nakonec z něj vypadla geniální hláška!
„Simono, my jsme otroci kultury!“
A já ti na něj koukala a říkala si, vždyť ten kluk má pravdu…“
Sváťa mě přerušil.
„No počkej, Simono, kluk? To mi lichotíš! František je stejně starý jako já!“
„Já vím, bydleli kousek od nás. Vyučil se zahradníkem a já ho zlobila a chtěla jsem po něm, aby mi přinesl černou růži v květináči. A on se jednou strašně rozčílil! Dupal a křičel na mě pořád jedno a to samé!
„Neexistuje! Simono, kolikrát ti mám říkat, že černá růže v květináči neexistuje! Neexistuje! Simono, kolikrát ti mám říkat, že černá růže v květináči neexistuje! Neexistuje! Simono, kolikrát ti mám říkat, že černá růže v květináči neexistuje!“
Bylo vidět, že Sváťa toho ví o Františkovi víc a tak jsem se smířila s tím, že budeme nad ovarem klábosit o něm a nic jiného se nedozvím!
„To jsem asi před dvaceti lety přišel večer do divadla a František stál u vrátnice, vítězně na mě koukal, ruce za zády.
“Tak jsem se dal, Mistře, na politiku.“
Já myslel, že z těch pěti schůdků, co vedou k vrátnici, vypadnu z divadla zpátky na chodník!
„A co děláš, Františku?“
Vytáhl noviny- jaké jiné než Rudé právo- a zamával s nimi.
„Čtu Ruďasa, Mistře!“
Sváťa vzdychl a dojídal můj božský ovar. Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla, co znamená, když se řekne, házet perly sviním. On vůbec nevěděl, co jí! Dojedl a mlčel.
„Tak sakra, řekneš mi to, co nevím? Nebo čekáš, až tě Oldřich zavolá, že máš jít zkoušet? To si myslíš, že jsem tě cpala ovarem jen tak? Pro nic za nic?“
Smutně se usmál.
„Neboj se, Simono. Já to ze sebe dostanu. Nic jiného mi nezbývá. Mám to snad vykřičet u kašny? Od tří hodin jsem nespal. Přemýšlel jsem, komu bych se mohl vypovídat. A v pět hodin jsem přišel na to, že moje vrba jsi ty!“
Seděli jsme nad upatlanými talířky od ovaru a od hořčice, mezi drobečky z rohlíků a rekvizitními příbory, vedle hromady špinavých kostýmů, pro které měl přijít Luboš, aby je odvezl do čistírny a do toho se na mě sneslo nečekané vyznání a já nevěděla, co si s ním počít.
Tak jsem Sváťu aspoň pohladila po ruce. Tím snad nic nepokazím.
„Být to v nějaké hře, tak ti, řeknu Povídej, jsem jedno ucho a v očích se mi zaleskne slzička. Ozve se tklivá melodie a ty začneš povídat…“
Sváťa se usmál, ale hned zvážněl.
„Tedy… Přišel jsem do divadla a František mě pozdravil. Jako každý večer.
„Dobrý večer, Mistře!“
Ty víš, Simono, že mi z nepochopitelných důvodů říká Mistře. Jenom mně. Už jsem si na to zvykl, všichni jsme si zvykli, ale včera… Simono, já myslel, že ho zabiju! Mně to jeho Mistře! přišlo najednou jako výsměch!
Co jsem za ty roky u divadla vlastně dokázal? Co po mně zůstane? Pár slušných rolí, na které se stejně zapomene, nějaký dabing, sem tam rolička ve filmu… A Belmondo! Ta blbá přezdívka ještě po mně zůstane. Belmondo. A to je všechno! A on mi řekne Dobrý večer, Mistře!
Zavřel jsem dveře u šatny a sedl si ke svému stolku. Koukal jsem na sebe do zrcadla a viděl jsem starého chlapa. Blbce! Ani nevím, jak jsem odehrál představení. Věříš mi, že jsem se probral až při děkovačce? Když jsem koukal do hlediště a představil si, kolikrát tam seděla Bohunka, kolikrát i ona tleskala…“
Odmlčel se a praštil rukou do stolu, až příbory na talíři o sebe cinkly.
„Ať mi netvrdí, že nenávidí premiéry! Proč mi to řekla? Proč?!“
Pokrčila jsem rameny. Já jsem tedy vrba k pohledání!
„Když jsem si Bohunku představil v hledišti, přísahal jsem si, že dneska večer udělám všechno pro to, abych ji zase měl. Aby byla zase moje. Nemyslím sex, myslím duši, rozumíš mi, ty moje vrbo?“
Ulevilo se mi. Přikývla jsem a usmála se na něho. Chce vrbu, má ji mít. Vrby přece nemluví!
„A pak jsem se odličoval a přišlas do šatny ty a přineslas mi dopis z té tvojí Bedny. Byl zalepený, na obálce mé jméno. Opřel jsem ho o zrcadlo a ani jsem neměl chuť ho rozlepovat. Chtěl jsem ho vzít domů, ať si ho Bohunka přečte, ať vidí, že jsem se vším skončil, že už nechci žádné milostné dopisy, protože co jiného to bylo, než nějaké cinty mé „obdivovatelky“? A pak jsem si vzal bundu, dopis dal do kapsy a šel jsem domů.
V hlavě jsem měl nádherně jasno. Když někoho miluješ, nemůže se nic špatného stát! Ledaže by tě partner nemiloval! Ale já jsem včera večer věděl a vím to i dneska, Simono, že Bohunka mě má ráda! Určitě! Vím to!
Přišel jsem domů. Svlékl se, umyl jsem se, vzal si župan, navoněl se… A pak jsem zaťukal na naši ložnici. Když se nic neozvalo, pomalu jsem otevřel dveře.
Ložnice byla prázdná, jako když se vyklidí jeviště. Přitom tam skoro všechno zůstalo! Jenom zmizely Bohunčiny věci z nočního stolku a její polštář a deka! Tak jsem šel zaklepat na dveře dětského pokoje. Vždyť víš, holka s námi od svatby nebydlí.
Ozvalo se Ano!, vešel jsem a uviděl svého anděla. Po kolenou jsem k němu dolezl a zapřísahal ho, ať mi všechno odpustí a ať je mým jediným a nejdražším divákem! Lásko moje, poslouchej, co ti říkám a nezatracuj tuhle moji premiéru! Modlil jsem se! Plakal jsem! Jo! A nestydím se za to! Seděla opřená o polštáře. Překvapená. Rozpačitá. Dojatá. Dojatá, Simono! V tolik jsem ani nedoufal…
A pak jsem ji odnesl zpátky do naší ložnice a… vždyť víš.“
Přikývla jsem. Vím. Teď už vím.
„Probudil jsem se před třetí hodinou. Měl jsem žízeň. Opatrně jsem vstal, abych
Bohunku nevzbudil a šel do kuchyně. Tam jsem si vzpomněl na ten dopis z Bedny. Říkal jsem si, když se to mezi námi urovnalo, nebudu pokoušet ďábelské mocnosti milostným dopisem od někoho, koho ani neznám, nebudu to Bohunce dávat číst a dopis jsem otevřel. Byl krátký. Pár vět. Chceš říct, co v něm bylo?“
Sklonil hlavu. Když ji zvedl, leskly se mu oči. Pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Přestala jsem dýchat. A pak to konečně řekl.
„Návrh na změnu v dramaturgickém plánu. Nasaďte okamžitě hru Zlý jelen. Svatopluk Hynek se na titulní roli výborně hodí! S úctou Vaši předplatitelé.“
Takže anonym. Pitomá Bedna.
„Cos udělal?“
„Už jsem neusnul. Lehl jsem si vedle Bohunky, která se ke mně přitulila jako kdysi a já přemýšlel o vrbě. Ráno jsem Bohunce udělal snídani do postele. Poprvé v životě. A pak jsem ji doprovodil do práce. Podruhé v životě. A pak jsem ten dopis zničil… jako už mockrát…“
Z rozhlasu se ozvalo hlášení. Sváťa měl jít na jeviště. Podíval se na mě. Oči se mu pořád leskly.
„Děkuju ti, Simono. Nejenom za ovar. Mistr jde zkoušet.“
Sešli jsme spolu k vrátnici. Tam jsme se zastavili. Sváťa mě jemně cvrnkl do nosu, usmál se a pak mě rychle políbil na tvář.
„Já taky… já chci taky! Prosím! Taky!“
Kdo jiný, než Bedřich. Připlížil se ke mně a nábožně ke mně natáhl ruku.
„Můžu si taky cvrnknout?“
Přikývla jsem.
„Jen si cvrnkni, Bedřichu…“
A on si cvrnkl a šel spokojeně na svůj výstup zákeřného hraběte, který zničí svou sadistickou pomstychtivostí celý rod…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet