Když mě divadlo svléklo do naha 23

Autorka článku: Irena Fuchsová LOSOVÁNÍ A SVATBA.„Počkej,“ okřikla jsem Irenu, která už sahala do prádelního koše, kam jsme před chvíli sesypaly všechny podepsané anketní lístky z Bedny.

„Měly bychom pozvat ještě někoho,“ vysvětlovala jsem jí, proč jsem zaječela jako naše paní režisérka. „Aby někdo nemohl říct, že jsme losování zfalšovaly!“
Irena se na mě podívala jako na zjevení.
„Ty ses zbláznila,“ zkonstatovala suše. „Zfalšovaly? A proč? Co bych z toho měla? Jako že bych vylosovala sebe? Ty si myslíš, že toužím trávit dvě hodiny volna s některým z našich herců v klubu? Třeba s malou Moravcovou? To by byl pro mě trest a ne odměna!“
„Hm… asi máš pravdu,“ souhlasila jsem. „Tak tahej!“
Vytáhla první složený lísteček. Podala mi ho.
Pavlína Nekolná. Oddychla jsem si.
„Zaplať pánbůh. A máme Nekolnou z krku. A bez podvádění! Jsi svědek! Tahej dalšího!“
Irena vytáhla druhý lístek.
Pavlína Nekolná.
„Tahej dál!“
Irena sáhla do hromady potřetí. Tentokrát si dala záležet, ale stejně to nebylo nic platné. I na třetím lístku byla podepsaná Pavlína Nekolná. Vzdychla jsem si.
„Tak to je konec. Já to tušila. Proto jsem chtěla, aby tu byl ještě někdo.“
Irena se na mě nechápavě podívala.
„Mám se urazit? Já ti nestačím? Kolik má být těch výherců?“
„Tři.“
„A každý z nich si má vybrat herce, se kterým stráví dvě hodiny v divadelním klubu?“
Přikývla jsem. Irena se rozzářila.
„Tak o co jde? Víťa se má na co těšit! Stráví s Pavlínkou v klubu šest hodin!“
Zhrozila jsem se. Až tohle Víťovi řeknu, zabije mě!
„To nemyslíš vážně? Mluvíš, jako bys Pavlínku nikdy neviděla! Víťovi úplně stačily koláčky a ovar! To prostě nejde. V tom ho nemůžeme nechat.“
„A co chceš dělat?“
Irena se zeptala tak poťouchle, že bych ji nejradši roztrhla. Kdepak, ta nezapře, že je v divadle třicet let! Ale na mě si nepřišla! Usmála jsem se na ni stejně poťouchle.
„Zfalšujeme výsledky losování. Udělaly jsme totiž chybu už na začátku!“
„Mě do ničeho netahej!“ Bránila se Irena. „Já o žádné chybě nevím!“
„Ale já jo,“ povzdychla jsem si. „Měla jsem tam nechat jenom jeden lístek, podepsaný Pavlínkou Nekolnou a ne tam dávat všech padesát.“
„Ona jich napsala padesáááát?“ Nevěřícně protáhla Irena a já přikývla.
„Možná šedesát. Já to už potom radši nepočítala.“
„Falšuj!“ Rozhodla Irena a já začala tahat lístky jeden za druhým. Po sedmi lístcích podepsaných Pavlínkou, jsem konečně vytáhla lístek se jménem Jiří Pavelka. Pak bylo dalších patnáct lístků od Pavlínky a konečně šestnáctý byl od Jaroslava Stehlíka.
Oddychla jsem si.
„Ještě že jsme nepozvaly k losování někoho třetího! To by bylo ostudy!“
Irena se na mě pobaveně podívala a já se kála.
„Já vím, já vím… Ale budeš mlčet, viď?“ Žadonila jsem se sepjatýma rukama.
„Uvidím… Víťovi bych šest hodin s Pavlínkou přála!“
„Ireno, nebuď zlá! Tomu bude stačit pět minut a bude jí mít plné zuby!“
„Jen aby herci neměli za chvíli plný zuby tebe, Simonko! Tady byl takový božský klid! Než jsi nastoupila! Já jsem tady od osmnácti, tak vím, co říkám. Jen jsi přišla, už to začalo. Svou jedovatostí deptáš chudinku Koukalovou, tvoje avantýry se sotva zletilými adepty herectví se přetřásají nejenom na Městském úřadě, ale i v Praze, tvoje hltavost, se kterou se vrháš na můj rekvizitní chlebíček, předčí i hltavost Oldřicha…“
Podívaly jsme se na sebe a obě jsme si vzpomněly na nebohou sekanou.
„A jako by toho ještě nebylo dost,“ pokračovala Irena neúprosně dál, „tak tvoje chorá hlava- za mé velice slabé pomoci- vymyslela Bednu a anketu pro diváky a jako džin z lahve se vynořil pan Sova! A teď ještě budeš nutit herce, aby trávili dvě hodiny s nějakými debily!“
Do této chvíle jsem spokojeně poslouchala a předla, ale poslední věta mě nadzvedla ze židle.
„No dovol?! Teď jsi urazila i mě! Pavlínka možná debil je, ale copak za to může? Ale pana Pavelku znám! Píše pro ochotníky hry! A pan Stehlík je doktor, který v Kolíně léčí už tři generace!“
A vyhodila jsem poslední trumf.
„A jeho tatínek poklepával kladívkem na základní kámen divadla!“
Irena zvedla ruce.
„Dostal jste mě, šerife. Odvolávám, co jsem řekla. Pavlínka debil je, ale nemůže za to a Pavelka se Stehlíkem debilové nejsou. Spokojená?“
Losování bylo u konce.
Vzala jsem si adresy šťastných výherců domů a napsala tři stejné dopisy, ve kterých jsem jim oznámila, že vyhráli a můžou si vybrat, s kým by chtěli strávit dvě hodiny v divadelním klubu. Také jsem je upozornila, že se bude pravděpodobně jednat o některé sobotní odpoledne před večerním představením. Tak jsem byla totiž s herci domluvená. Všichni s tím souhlasili, tak nevím, proč by mě měli mít plné zuby?
Dodatečně jsem se na Irenu naštvala a šla jsem k telefonu, že jí zavolám, a řeknu, že naše kamarádství skončilo a vtom mi telefon zazvonil pod rukou. Paní Nekolná.
„Jak dopadlo losování, Simonko?“
„Myslím, že Pavlínka bude spokojená. Byla vylosovaná!“
V telefonu bylo ticho a pak se ozval ledový hlas.
„Jenom jednou?“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„A kolikrát byste chtěla?“
„Minimálně dvakrát,“ ozvalo se sebejistě. „I když i ty čtyři hodiny s panem Markem by byly málo…“
Rezolutně jsem hovor ukončila.
„Máte smůlu! Byla vylosovaná jenom jednou. Až jako třetí! Měla namále! Komise, která dohlížela na losování, si myslela, že už na ni nedojde! Nashledanou!“
Ireně jsem nakonec nevolala. Možná, že měla pravdu. Nebude dlouho trvat a herci mě budou mít plné zuby. Víťa tedy určitě…
Když jsem šla druhý den do divadla, potkala jsem dalšího divadelního démona, který si s paní Nekolnou a s Pavlínkou v ničem nezadal.
„Simono! Simono!“
Hana, bývalá spolužačka, na mě ječela přes celou ulici. Zastavila jsem se a počkala, až ke mně přiběhne, obtěžkaná nákupními taškami. Vzdychla jsem si.
Dokud budou mít úřednice čas nakupovat během své pracovní doby, tak úřadům, které je zaměstnávají, nebudu moc věřit.
„Kdy bude ta svatba!? Kdy? Simono, to mi musíš říct! Ráno mi volal tajemník, zná mě, viď! Ví, že jsem divadelnice a že prý mu to musím zjistit! Jeho žena je taky divadelnice jako já a prostě to musí vědět! Prosím tě, řekni mi, jak to ty dvě dokázaly? Že je bohatá, to víš, viď? A ví to on? No, on to musí vědět určitě! Dostali v restituci dům na náměstí a dům v Pražský ulici! Víš, co to je? To je dneska partie! Tak kdy bude ta svatba?“
Spokojeně jsem se usmála. Hana se konečně zbláznila a její místo na oddělení deratizace se uvolní. Městský úřad přijme někoho schopného a Kolín se konečně zbaví potkanů.
Hana do mě šťouchla, stejně jako Pavlínka šťouchá do maminky… Proboha! Už mi to došlo! Pavlínka?! Ne, to není možné! A proč ne? Hurá! Pavlínka se bude vdávat! Víťa si oddychne! Já si oddychnu! Všichni si oddychnem!
„Ty to nesmíš říct, viď,“ šeptala Hana zklamaně. „Ale mně snad můžeš! Simonko! Víš, že jsme nejlepší kamarádky!“
Odkdy?! To snad ne!
„Hano, co to plácáš za nesmysly? Co nesmím říct? Já ti vůbec nerozumím!“
„No dovol?“ Obličej se jí naštvaně protáhl. „Tak já plácám nesmysly? Vono je toho plný město a já plácám nesmysly?“
„Nemám čas! Za chvíli mi začíná první oblékaná a musím ještě do krejčovny pro kostýmy! Mluv nebo jdu pryč!“
Uraženě našpulila rty a konečně naštvaně vyartikulovala něco, co mi v první chvíli vůbec nedošlo.
„Kdy bude svatba Víti Marka s potrhlou Nekolnou od nás z podatelny?“
Zalapala jsem po vzduchu.
„Jaká svatba? Co to meleš?“
Hana si dala tašky do jedné ruky a spokojeně mě vzala podpaží.
„Nehraj to na mě, neumíš to! Pojď, půjdu s tebou k divadlu, ať nezmeškáš tu svoji
první oblékanou… bože, to jsou názvy! Oblékaná!“
Rozkošnicky se zatetelila a přitiskla se ke mně.
„Simono! Přísahám ti, že to nikomu neřeknu! Nikomu, kromě našeho tajemníka! Víš, co se říká po Kolíně? Že prý ho utáhly na žrádlo! Prý mu nosí do divadla tašky jídla! A co je už stál peněz! A prý Pavlínce napsal, že si vezme jenom ji a žádnou jinou! Je to pravda? A prý to napsal před celým souborem! Všichni to viděli!“
„A kdo ti to řekl?“
„Mojí mamce to prozradila ženská, co uklízí v baráku u Nekolných! Ale já to slyšela taky! Mně to zase důvěrně svěřila šéfová z obchodu, co mají Nekolný v tom svým druhým baráku! Už je toho plný město! Tak kdy to bude?“
Malá Moravcová měla výjimečně pravdu. Nekolné jsou krávy.
„Hano, Víťa se ženit nebude. Je to kec. Přece by si nevzal prdlou Nekolnou! Kdybych mu měla z jejich rodiny někoho vybrat, tak bych mu vybrala pana Nekolného.“
„Ty bys mu možná vybrala pana Nekolného. A proč ne? Dneska je to milionář! To se přehlídne ledacos, viď? Ale pan Marek si vybral Pavlínku! A žádný kec to není! A já už vím, co udělám! Zavolám do PAVLAČE Soukupové! Ta má pro tyhle věci pochopení! Ona jo! A buď ujištěná, že my na Městským úřadě se to dozvíme! A pak ti to zavolám! Abyste vy v divadle byli v obraze!“
Už se na mě ani nepodívala a naštvaně odešla.
Kroutila jsem nad svým rodným městem hlavou. Pitomý maloměsto. Pitomý, ale moje.
Koukla jsem na hodinky a zkratkou přes park jsem pospíchala do mého divadla v mém městě…
Hned následující den mi přišly od výherců ankety odpovědi.
Pavlínka odepsala velmi stroze.
„Přeju si strávit dvě hodiny s panem Víťou Markem.“
Pan Pavelka napsal několikastránkový dopis, ve kterém se vyznal ke svému platonickému zbožňování herečky Darji Vackové, naší Vécé a použil úryvek z její role, ve
které ji uviděl poprvé na jevišti našeho divadla a na závěr vyslovil nesmělé přání, aby v její
společnosti mohl strávit ne dvě hodiny, ale pouhých pět minut. Dvě hodiny odmítl, protože jsou prý nespravedlivé vůči hercům, kteří se dali v nemilost těm, kdo je „vyhrají“.
Pan Stehlík napsal podobný dopis a k překvapení nás všech si vybral malou Moravcovou.
„Jóóó?“ Malá Moravcová se na mě udiveně podívala. „Mě si vybral, jo? A co je to vlastně za dědka?“
„Doktor. Vdovec. Je mu asi sedmdesát let a je to známá kolínská postavička. Velký divadelník! Jo, a taky píše knihy. O sexu!“
Moje vyčerpávající informace vyrazila malé Moravcové dech.
Chvíli přemýšlela o tom, co jsem jí řekla, pak zčervenala a sklopila oči.
„A není to prasák?“
Padli jsme smíchy k zemi a začali uvažovat o někom, kdo nám tohle historické setkání natočí na video.
„Víťa a Pavlína Nekolná. Vécé a pan Pavelka. Malá Moravcová a pan doktor Stehlík.“
Když si ředitel Bonifác Stavitel přečetl na fermanu tato jména, podíval se po nás a situaci rychle vyhodnotil.
„Tak tohle vidět nemusím!“
„Řediteli, nebojte se!“ Uklidňovala ho malá Moravcová. „Já sice ovládám úder malíkovou hranou, ale proti panu doktorovi ho nepoužiju!“
Bonifác Stavitel nešťastně vzdychl.
„To zase bude ostudy…“
„Pane řiditel… pane řiditel!“ Z okénka vrátnice vystrčila hlavu Mařenka a mávala na svého řiditele. „Jen buďte rád, že se o nás mluví! A už jste to čet? Soukupová chválí premiéru, co bude zítra!“
Mávala PAVLAČÍ a ředitel přikývl.
„Vím o tom. Ale pokud ve čtvrtek nenapíše, že se páteční premiéra slavila v klubu až do sobotního rána, tak ať si, pro mě za mě, píše, co chce. Jsou to její noviny! Ale měla by si snížit ten svůj drdol o dvě patra. Dneska jsem dostal dopis! Jeden divák si stěžuje, že přes ni
neviděl!“
„Pane řiditel, já jí to zavolám, můžu?“ Mařenka se zatetelila radostí a ředitel přikývl.
„Ale řekněte jí to slušně! Já vás znám…“
A radši zmizel od vrátnice, protože Mařenka začala vytáčet číslo PAVLAČE…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet