Nemám rád tvrdý chleba! O šetření věcí i peněz.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Moji prarodiče se narodili koncem 19. století a protože byli na svou dobu vzdělaní lidé, tak je jasné, že ještě v jejich stupnici hodnot vládly osvícenské ideály a měli i staromódní životní styl.

Moje maminka byla vždy moderní, šla s dobou a málem všechno po nich vyhodila. Já jsem narodila už nějakou dobu po válce a spíš jsem inklinovala k trendům mé doby, ale líbilo se mi, jak žili, tak jsem všechno zachránila a schovala. Moje děti vůbec netuší, na co ty věci jsou … a moje vnoučata si je třeba oblíbí a nebo – budou je potřebovat?

Mami, babička prožila válku?
Ptal se mne jednou syn a já se s údivem na něho podívala, abych zjistila, kam míří. Tak jsem mu řekla, kdy se babička narodila a co v jejím životě všechno probíhalo. A pak jsem se opatrně zeptala, proč se mne na to ptá.

„No, babička pořád šetří. A řekla mi, že se chleba musí dojíst a já nemám rád tvrdý chleba.“

Zamyslela jsem se nad tím. Jak je rozdílný vztah generací k základním věcem pro člověka. Vzpomínám si, že moje babička nic nevyhodila, co se zdálo, že se dá ještě použít. Ale my jsme měli stodolu, v ní bedny a tak se tam daly často najít hotové poklady. A funkční! Třeba mlýnek na mák, který mám dodnes a mele velmi jemně, kuchyňské náčiní, které babička dostala kdysi k výbavě a nyní velmi cenné, dokonce i mlýnek na kávu v krásném provedení, porcelánový váleček na nudle, jako nový a jiné věci, které nyní lidé shání po vetešnictvích na chaty a chaloupky. Pamatuji si, že jednou mi moje babička řekla:“Proč si kupuješ boty, když jich máme plnou bednu.“ Tak jsem se šla podívat a skutečně, kožené dámské boty, i vyšší šněrovací, snad ještě pamatovaly císaře pána, a tak jsem si je z recese vzala do školy. Byly velmi dobře udržované a sklidila jsem obdiv. No, tehdy to byl skutečný odvaz. Dnes by se nad tím modelem asi nikdo nepozastavil, protože se nosí všelicos. Naši prarodiče a rodiče poznali doby, kdy se muselo šetřit. Ne proto, že by žili v bídě, ale protože mysleli na nás, své potomstvo, aby nám měli co odkázat a nebo nás podpořit do budoucna. Ale naučili nás i šetrně zacházet s potravinami a drahými věcmi. Prostě všechno hned, co si pořídili, nespotřebovali, ale hleděli si drahého damaškového ložního prádla, krásných bavlněných přehozů, záclon, vyšívaných ubrusů, protože chápali, že jejich domovy jsou útočiště pro všechny členy rodiny.

Má generace nepoznala nedostatek
Jednak se nás snažili naši předkové vybavit do života i věcmi, které jsou v domácnosti nezbytně nutné, jednak svými radami, jak šetřit a hospodařit a dále i radami vedení domácnosti. A tak je přirozené, že umím vařit, šít, ruční práce, obhospodařovat domácnost, i když to moc nevyužiji, protože věci se rychle opotřebovávají a my nemáme stodolu, abychom je někam odkládali, tak se prostě vyhodí. Nekupuji si damaškové povlečení, protože na jeho udržování nemám čas, vzácné německé a vídeňské ubrusy, jemně vyšívané, jsem uložila a ani bych se neodvážila nabídnout dětem, protože pro ně nemají žádnou hodnotu. Nehledě na krásné ručně háčkované dečky a záclonky do kuchyňských oken. Před vánoci je vyperu, naškrobím a napnu.

„Mami, proč to nevyhodíš?“ zeptal se mne syn nedávno a kroutil hlavou. Manžel se jen usmíval. Má taky ten názor, protože v bytě, kde jsou takové věci se „nedá volně dýchat.“

Nekupuji žádné drahé zařízení, protože to pro nikoho nemá cenu. Ale dobře si pamatuji na krásně nazdobené sváteční stoly s jemným porcelánem a stříbrnými lžičkami na míchání teplých nápojů, o které jsem se vždycky spálila.

Pozná další naše generace, co je to šetřit?
Snažila jsem se naučit děti hospodařit a nakládat slušně s věcmi. A to asi bylo všechno, co jsem mohla udělat. Chápu je, že potřebují žít a užívat a ne škudlit, že je nezajímají sice krásné, ale nepotřebné domácí harampádí, protože v dnešních domácnostech se už tolik nevyvařuje a konečně, kuchyňskou dřinu zastanou opravdu výborné elektrospotřebiče, které se pak vyhodí, když nefungují. Žije se rychle, nikdo neztrácí čas a všechno se musí stihnout v čase, který je pro tu či onu činnost dán a v prostoru, který je vymezen. Takže nějaké cídění stříbra, mědi, cínu, napínání deček a záclon – proboha, kde žiješ? Spadni na zem, mami.

Bude retro?
A tak jsem to všechno schovala pro má vnoučata. Vidím, že se doba pomalu vrací k některým věcem a stylům z minulosti. A všechny ty věci, z dávných domácností mých předků, které mám pečlivě uložené a ošetřené čekají na má vnoučata. Tuším, že je okouzlí, že je ocení a možná, že je budou i potřebovat. Kdo ví? A třeba začnou mít zase velkou hodnotu. Nejen materiální, ale i historickou.

Tak mě to naučili mí předkové.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet