Okradená, okradený

Autorka článku: Dagmar Asi každému z nás se už v tomto dospělém věku stalo, že nám bylo někdy něco odcizeno nebo že jsme byli dokonce cíleně a promyšleně podvedeni.

Buď půjčkou, která předem neměla být nikdy splacena nebo čímkoliv jiným, což mnohdy přesahuje míru fantazie člověka, pro kterého tyto činy jsou „španělskou vesnicí“.
Jaký z toho vzniká pocit a jaké jsou následky?
Co se děje v hlavě okradeného, čím se zabývá myšlení:
v prvopočátku člověk nechce uvěřit, dokonce tomu nevěří i několik dnů, týdnů i měsíců, a to mnohdy ani nezáleží na výši ztráty, záleží spíše na povaze okradeného nebo podvedeného člověka. S danou a prožitou skutečností se nemůže smířit, nedokáže ji přijmout za svou, za realitu, se kterou se musí naučit žít. Nemůže na nic jiného absolutně myslet a neustále přemýšlí, jak se to mohlo stát, jak to měl udělat, aby se to nestalo, stačilo přece to a tamhleto a bylo by vše jinak, nestalo by se to. Stačila maličkost a stát by se to nemuselo. Pořád se okradený vrací k tomu, jak se měl zachovat, jak jednat a stále nevěří co se stalo.
V další fázi si dává celou věc za vinu nebo se dokonce cítí za spoluviníka, pokud bylo ukradeno například něco co nepatřilo jemu – například okradení pokladní – pokladního, který je vždy z části obviňován, i když ne veřejně, ale že se mohl dohodnout se zloději na celém zločinu. Tohle je asi nejhorší, jak si člověk může ublížit, sebeobviňováním za něco, za což absolutně nemůže. Takový člověk propadá absolutní depresi v pravém slova smyslu, nedokáže se usmát, radovat se, plánovat, žít, jen stále vidí co by bylo, kdyby bylo, jak by bylo…. Nemůže se soustředit na věci jiné, žije jako robot, což trvá podle nátury několik týdnů či měsíců.
V horším případě nebo spíše v tom nejhorším případě je loupežné přepadení, kdy dojde dokonce k fyzickému napadení s následkem různých velikostí úrazu napadeného. Takový člověk se dokonce cítí vinen, že si za to může sám, cítí hanbu a mnohdy se stydí dokonce někomu svěřit, což pro ostatní je zcela nepochopitelné, jenže co se děje v lidském mozku člověka po této zkušenosti nevíme, dokud to sami neprožijeme, tudíž ani nemůžeme pochopit. Člověk se cítí zahanben, že se mu stala taková věc, stydí se a mnohdy ji ani neřekne nikomu druhému. Co nosí v sobě je nepopsatelné, kromě obrovského strachu z dalšího žití, kromě smutku střídajícího se s beznadějí a někdy i chutí k agresi a pomsty, s takovým pocitem se člověk propadá ke dnu, protože takovou obrovskou zátěž nosí v sobě, aniž by ji ventiloval, svěřil se a pracoval na tom, aby byla z jeho mysli co nejdříve odstraněna, zdravě a správně pochopena a co nejdříve šel jeho kvalitní život dál. Copak si kvůli zločinci člověk zničí své zdraví nebo časem podlehne nějaké nemoci právě pro svůj vlastní špatný přístup a řešení? Zločinec nám naše správné já nevrátí a dokonce ve většině případů to nedokážeme ani my sami. Je to obrovský pocit viny, zármutku, studu, mnohdy až sebenenávisti a sebeneúcty, pocit nekonečného nepřijmutí reality, kdy chceme aby to co se stalo se „odestalo“ a toužíme dále nenarušeně žít svůj život.
Jen opravdu silný jedinec tohle umí přeskočit přímo bravurně a obdivuhodně a na celou patálii brzy zapomene a už si dá takový pozor, že ho už zcela jistě nic takového nepotká, nepřivolá svou nejistotou, bázlivostí a důvěřivostí dalšího útočníka. Jenže kolik takových silných lidí mezi námi je? Pokud to nejsou agresoři, kteří páchají podobné činy.
Dle mého názoru i zkušenosti je asi třeba snad ihned navštívit psychologa, celou věc mu vylíčit, navštěvovat ho nechat si radit, dokud celá záležitost neodezní. Jinak hrozí během pár týdnů propadnutí se na dno, do deprese, úzkosti a neustálého strachu, obviňování se a dokonce strachu opustit vlastní domov, kde jedině se cítíme v tomto případě bezpečně. Bohužel je většina lidí přesvědčena, že celou záležitost zvládne například s kamarádkou, manželem, manželkou, mnohdy je to i pravda, jelikož co nejvíce o případu mluvíme, rozebíráme jej vede naši mysl k uvolnění a odstranění těch nesmírně negativních myšlenek, které se šíří dál a dál. Pokud není s kým se o tento problém podělit, kdo by jej opravdu dokonale vyslechl poradil a pomohl, nikdy nenechejte tuto bolest v sobě a nikdy ji v sobě neututlávejte. Zůstává ve Vás a nafukuje se jako balon, který praskne ve formě nemoci.
Návštěvě psychologa při takových pocitech je nejen na svém místě, ale je v podstatě povinná, pokud si člověk váží svého života a zdraví, proto stranou stud, od toho jsou odborníci, placení a připravení, znalí a ochotní pomoci, což mnohdy trvá jen minimální dobu, na rozdíl od toho, kdy se s tímto musí potýkat člověk sám a sám, ale člověk sám není a sám by být ani neměl.
Bohužel nejčastější obětí podvodů a krádeží jsou lidé slabí, jako jsou právě důchodci, vzhledem ke své navyklé důvěře, která přetrvává z dob předešlých, kdy se tyto věci neděly, důchodci nejsou správně informování o věcech právních, nejsou asertivní – nebyli tomu nikdy učeni a již se nenaučí, je jim líto odmítnout někoho, neřeknou NE. Až se toto změní, přestanou být senioři středobodem záměrů podvodníků a zlodějů toho nejzbabělejšího „zrna“, okrádat slabé, bezmocné.

Autor:Dagmar, Foto: Internet