Deprese – osobní zpověď nemocného

Autor článku: Dagmar Před osmi lety se se mnou začalo něco dít, bylo mi 38 let. Nechápal jsem co, proč a odkud to přichází a pochází. Každé ráno, kdy jsem se probudil a měl za sebou 10, někdy i 12 hodin spánku a přitom jsem měl pocit, že jsem nespal ani hodinu.

Ráno jsem se probouzel pravidelně s velkou bolestí hlavy, pálení očí a nesnesitelnou únavou a neměl jsem žádnou sílu ani chuť vstát z postele a žít. Trvalo i dvě hodiny než jsem dokázal vstát z postele. Chtěl jsem, ale nemohl jsem. Do práce jsem chodil neustále pozdě. Vyzkoušel jsem všechny dostupné léky na bolest hlavy, která po celý den nikdy neustávala, ale ani jedny ani na chvíli nepomohly.

V práci jsem přežíval silou veškeré vůle a cestou domů jsem spal v tramvaji. Po příchodu domů má přímá cesta vedla do postele a okamžitě jsem usnul. Pozdě večer jsem se najedl, snažil jsem se, ale ne vždycky se podařilo, vysprchovat se a znovu šel spát s usnul jsem jako kdybych týden nespal. Tohle celé se opakovalo každý den, celý rok než jsem se odhodlal jít k doktorce, aby zjistila, proč nemůžu normálně žít, jaký orgán v těle mi nefunguje, proč jsem stále unavený, cítím jakoby horečku a bolest hlavy a těla, těžko se mi dýchá po chvíli chůze, proč se to děje. Kromě toho jsem měl každý měsíc opakovaně angínu, chřipku, rýmu, zánět močového měchýře, průjem. Doktorka mi vzala krev, moč, poslala na EKG, rentgen hlavy, ale žádná příčina mých bolestí nebyla zjištěna. Připadl jsem si jako blázen, který si vymýšlí a něco vsugerovává. Doktorka řekla ať navštívím psychiatra, že je to psychosomatického původu. Nevěděl jsem co to znamená a k psychiatrovi jsem nešel, tu ostudu bych nepřežil. Když se další rok stav zhoršoval a já se přestal stýkat se svými kamarády, rovnou z práce jezdil absolutně vyčerpaný domů, celé víkendy jsem prospal a z domu vycházel jen do práce, kdy jsem přestal mít veškeré své zájmy a nic mě nebavilo jen spát a spát.

Chtěl jsem normálně fungovat, ale nešlo to a já nemohl pochopit proč, když chci. Nedal se tento stav vydržet a šel jsem tedy po dvou letech trápení k psychiatrovi, který mi řekl, že trpím depresivní poruchou prvního stupně (jak asi vypadá ten poslední?). Předepsal mi antidepresiva a řekl, že do půl roku bych měl být v pořádku, že mi v mozku ubyl významný hormon serotonin, který je takzvaným hormonem štěstí a který je z mozku odplaven při dlouhodobém stresu, a proto nemám na nic náladu, chuť, necítím radost, jsem smutný a bez života, proto mám i fyzické příznaky a přílišnou spavost, někdy prý je opak – porucha spánku, bez tohoto hormonu prý nemůže mozek fungovat a vysílat signály do organismu, které má a člověk tak nemůže žít běžným životem. Antidepresivy, která obsahují tento hormon se mi prý do mozku vrátí zpět.

Dnes je tomu osm let a dosud se stav nespravil na úroveň před onemocněním. Mezitím jsem zoufale střídal psychiatry, kteří stále měnili léky, protože žádné nezabíraly, několikrát jsem na doporučení navštívil několik psychologů, pobyl jsem tři týdny na psychiatrickém oddělení s denním docházením. Stále nic nepomáhalo, uzavřel jsem se do sebe, v práci dal ihned na začátku léčby výpověď, bylo mi nepříjemné jít na neschopenku s razítkem psychiatrie a pracovat jsem nedokázal, přestal jsem téměř vycházet z domu, mnohdy jsem neměl co jíst, protože nakoupit se mi podařilo jen málokdy a musel jsem se k tomu několik dní přemlouvat a vyčkat chvíle, kdy se to podaří, obléknout se, umýt se a jít ven. Tenhle život trval pět let, spavá nemoc nebo jak to nazvat, smutek, zoufalství a strach, ranní úzkost, popsat se to nedá. Nejhorší bylo, když mně rodina a kamarádi, kteří věděli, že mi není nejlíp, povzbuzovali ať se vzmůžu, vzpamatuju, ať jsem v pohodě, že to nic není. Chtěli mě brát do společnosti, což mysleli dobře, ale v depresi být v té nejlepší společnosti člověk nevydrží.

Nikdo nechápal a ani nemohl, protože to neprožil. První lidé, kteří mě pochopili, bylo až za pět let, právě na psychiatrii, kde jsem našel kamaráda a kamarádku, kteří vyprávěli ty stejné pocity a bolesti, které jsem prožíval já. Najednou jsem se cítil, že nejsem blázen, že si to nevsugerovávám, že nejsem sám. Hodně mi tato zkušenost pomohla. Několikrát jsem plánoval za ty roky sebevraždu, protože přežít tento každodenní stav, celý měsíc, každý den, celý rok, kdy v roce bylo například celkem asi jen deset dnů, kdy jsem se cítil, že se mi něco chce dělat, někam jít, kdy jsem cítil energii v těle. Tak jsem ztratil práci, kamarády a se svým jediným přítelem – psím přítelem jsem přežíval každý den, jen proto, abych neublížil svou smrtí svým už starším rodičům, kteří jsou na mně jsou citově velmi vázáni.

Osmým rokem se můj stav zlepšil, nemusel jsem prospat celý den a celou noc, začal jsem vycházet z domu, nakupovat, seznamovat se s lidmi. Některý den to šlo výborně, jiný to nešlo vůbec a musel zůstat doma a nekonečněkrát se omlouvat, vymlouvat a nejít tam, kam mám. V depresi jsem se dokonce jsem se bál vzít telefon, když mi někdo volal, nemohl jsem s nikým mluvit. Chtěl jsem být jen doma a sám. Po tomhle zlepšení mě samota začala nesmírně trápit a i když se příznaky, zejména ty fyzické a z poloviny i psychické téměř vytratily, pořád jsem nebyl jako dřív, jen některé dny jsem cítil energii jako dřív a některé dny vůbec žádnou. Chtěl jsem znovu pracovat, moc jsem si to přál, jít zase mezi lidi, nebýt pořád sám, naučit se znovu normálně žít, překonávat každý den únavu i deprese, protože se natolik zmírnily, že jsem cítil, že to už zvládnu, i když ne na celý úvazek. Vracela se mi pomalu dobrá nálada, občas jsem míval chuť něco dělat, vracela se a zase mizela, odkud a kam a proč to nevím, nemělo to žádnou příčinu.

Prozatím jsem práci nesehnal, žen se vyhýbám, protože mě několikrát zklamaly, bojím se navázat vztah a když navážu, tak ho téměř ihned nebo po pár dnech ukončím, ale proč na to odpovědět nedokážu. Dnes je mi 45 let a jsem opuštěný, bez zaměstnání, v částečném invalidním důchodu, bez lásky, bez kamaráda, jen se svým psem a občas se mi podaří navštívit rodiče, což je pro mě bohužel příliš vysilující. Proč jen jsem si myslel, že to zvládnu překonat silou vůle, na tohoto soupeře nejsou zbraně, jen léčba a trpělivost, dnes už to vím, ale kde jsou ty roky života, kdy jsem byl a nebyl. Kdybych tehdy řešil nemoc, jak říkal lékař nejpozději po dvou měsících popsaných příznaků, mohl jsem být i zcela zdráv už po půl roce, jak to v těch lepších případech dopadá. Už nevěřím, že se vyléčím, jen se učím s nemocí žít, stále ji nechápu a nikdy asi nepochopím, snažím se překonávat každý den své příšerné a nepopsatelné pocity, snažím se přežít a věřit na zázrak a nebýt zbabělý.

Autor: Dagmar, Foto: Internet