Důchodce a duchovní život – Dva modely

Autor článku: František Benda Číst si nebo poslouchat o správných životních návycích je zajisté příjemné a do jisté míry i povzbuzu-jící. S mnohým, s čím se takto seznamujeme, rádi souhlasíme, a mnohdy si i představujeme, jak tyto návody sami používáme. Dokážeme se dokonce ve svých představách i vidět, z čehož se nám dostavuje příjemný pocit zadostiučinění.

Jenomže pak nastane ta chvíle, kdy zavíráme knihu nebo odcházíme z přednášky, a – možná s nelibostí – si uvědomíme, že zase jsme to ti staří my, před kterými stojí řada nejrůznějších povinností, které neod-kladně čekají právě na naši činnost nebo pomoc. Ty tam jsou příjemné představy někdejších filosofů o správném chování. Že bychom to měli být právě my, kdo by si takto ušlechtile vedli, nám zpravidla ani nepřijde na mysl. Zkrátka něco jiného je si modelovou situaci pouze představovat, a zcela jinak to potom vypadá ve skutečnosti.

Řešením takovéhoto konfliktu mezi teorií a praxí, mezi představou a skutečností, se zabývalo lidstvo odjakživa. Někteří lidé prožívají tato stadia přechodu natolik bolestně, že se jim raději vyhýbají a nic po-dobného nepodnikají. Není to totiž záležitost jednoduchá. Na jedné straně leží nesporně správná představa, jak by určité jednání mělo probíhat, kdežto na straně druhé stojíme my ve svém obyčejném, navyklém všedním životě, kteří bychom se tímto návodem najednou měli začít řídit. Pokud v sobě neobjevíme svaté nadšení – a s tím nemůžeme v žádném případě počítat – zjistíme, že se nám do žádných převratných zásahů nechce. Oba světy nám připadají příliš nesourodé, než aby se daly nějak jednoduše spojit.
Řečníci a moderátoři mluvených pořadů znají tento problém z vlastní zkušenosti, i když trošku z jiné strany. Běžně se jim stává, že potřebují ve svém projevu plynule přejít z jednoho tématu na jiné, někdy značně odtažité. Aby přechod nebyl násilný, neboť posluchači by jej nemuseli v té rychlosti, s jakou se jim věc předkládá, dokázat strávit, používají tzv. „oslího můstku“. V něm se část tématu předcházejícího, již vyloženého, trochu přibarví nebo oslabí nádechem tématu následujícího, čímž se víceméně plynule pře-jde k řešení další otázky. Něčeho obdobného se používá i v hudbě; ani vnímavý posluchač – pokud je skladba provedena profesionálně – nemusí poznat, jak se hudební témata postupně mění. Všechny přecho-dy musí být prováděny nenásilně, jinak v posluchači vznikne nedůvěra a on ztratí o další pokračování zá-jem.

Vlastně tak vzniká zvláštní mezistupeň, lišící se od části předcházející i následné, který sice nemá svou vlastní výraznou existenci, ale je pro obě části významově důležitý.

Při hledání životního názoru se podobným problémům také nevyhneme. Naše chování ve společnosti se dá připodobnit k velké simultánní šachové partii, kde jeden hráč – zpravidla mistr – obchází několik šachovnic a hraje vždy po jednom tahu postupně s několika hráči. Jenomže v našem životě to vypadá tak, že jednak nejsme mistři, a také nehrajeme pouze jako jeden hráč proti celé skupině. Naopak; je nás více hráčů, kteří hrají proti jiným hráčům, přičemž všichni navíc neustále přecházíme sem a tam a vyměňujeme si pozice, takže se mnohdy ani pořádně neví, kdo stojí na které straně a vlastně proti komu. Jisté je pouze to, že všichni se neustále navzájem potkávají a různým způsobem ovlivňují. A všichni chtějí vyhrát. Takto vznikají představy o modelu, který by měl popsat chování našeho světa.

Svůj obraz světa si mladý člověk začne vytvářet kolem 12-14 let svého věku. Zde končí období pasiv-ního přejímání obecných vzorců chování a začíná se rozvíjet soustava vlastních názorů. Kde si to smí do-volit (nebo se alespoň domnívá, že mu to beztrestně projde), snaží se je vnucovat svému okolí se záměrem ovlivnit děj událostí. Natolik je přesvědčen o jejich jedinečnosti a správnosti.

Prvními učiteli jsou rodiče a prostředí, ve kterém vyrůstá. Později přistoupí škola a celá společnost. Zde se setkává s přímými doporučeními jak si zařídit život a jak vystupovat. Ty se pak může pokusit sladit s vlastními vlohami, názory a hlavně s opakovanými postupy pokus/omyl. Omyl ho naučí kudy cesta ne-vede, ale nikoli kudy vede. To je nutno hledat novým pokusem s rizikem dalšího omylu.

Postupně tak vzniká model světa, který je neustále dotvářen na základě nových a nových zkušeností. Velice mnozí se spokojí s několikerým popálením prstů, a dále neriskují. Nemálo je ale těch, kteří jako malé dítě znovu a znovu provokují ve snaze zjistit, co by si ještě směli dovolit, aby jim to prošlo.
Takto jednoduše získaný model je v podstatě prostý. Není obtížné zjistit která tabu, mechanismy a zvyklosti společnost dodržuje a případně na nich i trvá; dá se poznat, co se ještě toleruje, stejně jako mís-ta, kam už se nesmí vkročit. A když se pak – třeba jen náhodou – stane, že zvídavé tykadlo pronikne za vytčené hranice a dotkne se něčeho ožehavého, není problém je stáhnout a už se nepokoušet, nebo je pří-padně namířit někam jinam.

Kolo dějin se zvolna a zřejmě bez většího zájmu o lidský rod valí kolem nás kamsi do neznámé bu-doucnosti. Záleží pouze na nás, jestli mu uhneme, nebo se jím necháme neopatrně převálcovat, nebo se v něm naopak pokusíme zabydlet. Nachází se v něm totiž mnoho nepravidelných otvorů, ve kterých se lze celkem pohodlně usadit a nechat se případně bez větší námahy vynést do některého výše položeného místa.

Do takto zjednodušeného modelu se vejde kdeco. Mnohá náboženství a filosofie, všechny emoce i vzněty lidského ducha. Je v něm jak umění, tak nejprimitivnější problémy lidské existence.
Trochu problémů přináší změna zeměpisné polohy. Co je na jednom místě tabu, jinde se toleruje, a ně-kde dokonce uctívá. Vzhledem však k tomu, že těch, kteří přecházejí sem a tam, je poměrně málo, musí se prostě okolním zvykům přizpůsobit.
V každém případě ale platí, že k některému z modelů se musíme víceméně přiklonit. Stát mimo prostě nejde. I naprostý nezájem o jakékoliv dění kolem nás je vlastně také druh životního postoje. Není však v žádném směru tvořivý, což většině lidí nevyhovuje.

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa