Důchodce a duchovní život – Modlitba a mantra

Autor článku: František Benda Snaze zbožných, nábožensky zanícených lidí, přiblížit se k jejich Bohu a navázat s ním nějaký druh komunikace, vyšly vstříc dva útvary, které – přesto že míří ke stejnému cíli – se od sebe dost liší. Jsou to modlitba a mantra.

Jejich odlišnost je dána několika hledisky. Jednak vzdáleností světovou (jedna se týká spíš tzv. Západu, kdežto druhá vznikla na tzv. Východě), jednak vzdáleností časovou, i když data jejich prvního vzniku se už asi nedopátráme.
Mnohé je také zapříčiněno odlišností názorů na onoho vzývaného Boha. Západu je bližší představa Boha jako tvůrce vesmíru a pána nad veškerým životem, kdežto Východ se spíše přiklání k představě Boha jako k poslednímu, nejvyššímu stupni sebezdokonalování duše, počínajícímu v bezbřehé neznalé materii.

Pro získání přízně Nejvyššího pána je nutno se o ni patřičným způsobem ucházet, a to jednak správným bohabojným životem, jednak prostřednictvím určitých rituálů a prostředků, které dokáží na uchazeče upozornit a tak zajistit i případnou požadovanou pomoc.

Pro zajištění úspěchu při přechodech mezi jednotlivými stupni při usilování o duchovní vývoj není nutno se ucházet o jakoukoliv cizí přízeň. Stačí splnit požadované předpoklady, spočívající v odříkání, sebekázni a řadě cvičení – a úspěch je víceméně zaručený.

Také vyznavači Nejvyššího jsou přesvědčeni, že postup jim může zaručit pilné plnění některých dogmatických požadavků, stejně tak jako naopak oni po linii sebekázně postupující se domnívají, že se mohou s důvěrou obrátit o pomoc k těm, kteří cestou, podobnou jejich, byli již dříve prošli, takže by nyní mohli poskytnout cennou radu jak postupovat dál.
Shodným prvkem obou směrů je přesvědčení, že k navázání kontaktů s jakoukoli vyšší duchovní bytostí je důležité co nejdůkladnější odpoutání se od světských vazeb, prostě proto, aby svou naléhavostí a zdánlivou oprávněností nerušily jemné projevy, přicházející z duchovní oblasti.

V praxi se to projevuje tak, že uchazeč se odebere na tiché, chráněné místo, kde se v naprosto uvolněném klidu začne zabývat průběhem svých myšlenek s cílem je zprvu co nejvíce uklidnit a posléze pak přebrat a nepotřebné – což z nich bývá většina – odstranit.

Podstatou této metody je omezit co nejvíce činnost mysli z toho důvodu, že je příliš přivyklá řešit pouze záležitosti hmotné, kdežto problematika duchovní je jí často dost vzdálená.

Takto ztišená mysl má větší naději, pakliže se obrátí do duchovního světa, že se jí s ním podaří navázat kontakt. Její další postup je pak dán jejím zaměřením. Jde-li o mysl zbožnou, upínající se k Bohu, bude její náplní modlitba, v níž se obrací k Bohu přímo a rozmlouvá s ním, byť se jedná spíše pouze s vemlouvavý monolog.

Mysl, která se domnívá, že se nachází na některém ze stupňů cesty, vedoucí bezpečně k Poznání, nemá vlastně ke komu promlouvat ani kde prosit o pomoc, neboť spoléhá sama na sebe. Volí proto takovou slovní náplň, kterou jí doporučili zasvěcenci, v níž je konstatování nějaké významné skutečnosti, vztahující se k její cestě.
Pro zbožný Západ jde o modlitbu, pro usilující Východ o mantru.

Modlitby bývají většinou prosebně imperativní: „Pane dej…, vyslyš mne…, neopouštěj mne…, smiluj se…, slituj se…“ apod. V několika případech je tento imperativ neosobně obcházen ve vazbách: „posvěť se jméno tvé…“ (tj. ať je zařízeno, aby se posvětilo), „přijď království …“ (ať přijde – způsob neudán). I když z celého charakteru modlitby je jasné, že jde o prosbu za zlepšení konkrétní životní situace, jistý ostych brání použít přímo slůvko „prosím“. Zdá se být opovážlivé chtít, aby duchovní věci přímo zasahovaly do světských záležitostí. Sám Kristus se ale takovým vazbám nebrání; jeho výrok „Hledejte království nebeské a ostatní vám bude přidáno“ (Luk. 12,31) je toho neklamným důkazem. Nepřímo k tomu zbožného věřícího dokonce vybízí, ať již svým výrokem „Víra tvá tě uzdravila“ (Mat. 9,22) nebo ze Starého zákona „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všechno spraví“ (Žalm 37,5).

Opatrnějším myslím ale může připadat takové myšlení jako vydírání, neboť si nejsou jisty, zda si vyžadovanou milost zaslouží.

Tato otázka je elegantně řešena v indickém myšlení, a to podle tzv. karmanového zákona. Podle něj jsou všechny předcházející dobré skutky po zásluze odměňovány a zlé trestány. Pak je ovšem zbytečné prosit o odvrácení nezbytného osudu, neboť dluhy je nutno platit (a stejně tak zásluhy oslavovat). Jedinou možností k získání životní harmonie je – vzdát se předem dobrovolně toho, co nám má být eventuálně formou trestu odňato, neboť pak by mohla karma – teoreticky vzato – vyjít naprázdno, neboť nemá co odnímat. O to však není nutno někde a u někoho prosit.

Nicméně i na této cestě touží zkroušená duše po nějaké podpoře nebo přímo po pomoci. Pak má k dispozici mantru. Ta zpravidla nemá děj jako modlitba a mnohdy ani význam. Zato má za cíl upevnit pozici hledajícího právě na tom stupni, na kterém se nachází, v čemž může nalézt dostatečné povzbuzení. Rozhodně svou stručnou formou přispívá ke zklidnění mysli mnohem více než sebevroucnější modlitba, která má přece jen děj, na který se mysl musí soustředit, aby nepopletla sled slov. Na druhé straně ale dokáže poměrně věrně opsat duševní stav modlícího se, a taková katarze dokáže být jmenovitě ve vypjatých chvílí velice prospěná. V neposlední řadě právě ono sledování děje udržuje pozornost v bdělém stavu.
Polarizovanost našeho světa se projevuje i zde: buď vroucí vyznání, které má ale děj, pozornost přece jen trochu rozptylující, nebo mantru, která je někdy dokonce zdánlivě nepochopitelná (óm, šánti, Hare Krišna atd.), ale dokáže podrobně vylíčit náladu očekávané duchovní nálady.

Autor: František Benda, Foto: Internet