Důchodce a duchovní život – Studna v poušti

Autor článku: František Benda Jobova kniha ve Starém zákoně začíná vlastně velmi zajímavě. Hned v úvodu se dozvídáme, že k Hospodinovi přišel – mezi jinými anděly – také Satan.

Skryl je tam někdo, kdo její zákony zná, a udělal to natolik šikovně, takže nejen že to nepoznáme, ale jsme mu za to někdy dokonce vděční.

Dokáže-li to on, musíme to přece dokázat my také, řekneme si. A jsme-li s výsledky jeho práce spokojeni, tím spíše dokážeme vylepšit práci svou vlastní. – Proč ne?

Mnemotechnika pracuje na principu paradoxu. Jakkoli se nám zdá náš život pestrý a složitý, přece jen musíme uznat, že se v něm řada prvků neměnně po celá léta opakuje. Pestrý se může zdát být pouze z jednoho hlediska; existuje však i hledisko, které snadno poukáže na to, že někdy je život pěkná otrava. Jedno a totéž pořád dokola.

Zapadneme-li do takového škodlivého názoru, nebo jestliže se nás sám proti naší vůli zmocní, život pro nás opravdu zešedne, a těžko v něm budeme hledat nějaký půvab. Ale i v této chmurné náladě se od nás požaduje, abychom dokázali řadu věcí do paměti ukládat, a později je – nepoškozené, nedeformované – z ní znovu vyjímat a používat. Další otrava, jenomže dost často nevyhnutelná nutnost.

V takovém případě nám mnemotechnika nabízí hned dvojí službu najednou. Jednak zavede do té naší nudy trochu zpestření, jednak nám pomůže jak uložit, tak vyvolat údaje pro nás důležité v co nejpůvodnější podobě.
Paradox, na kterém mnemotechnika své úspěchy zakládá, si musíme volit sami. Je to hodnota individuální. Dítěti se v pohádkách zdají i nejdrastičtější paradoxy naprosto samozřejmé, kdežto vědecký pracovník nese těžko i drobné odchylky od všeho, co je přijatý usus. Proto si musí každý volit své paradoxy sám, i když dítě je vlastně ani nepotřebuje.
Mnemotechnika má samozřejmě svá pravidla, ale není nutné je znát zpaměti. Stačí pochopit o co jde, a ostatní se pak už poddá samo.

Paradox spočívá ve spojování nebo nahrazování jedné věci jinou. Ale nikoli synonymem nebo zřejmou podobností. To by mnoho nepomohlo. Je nutno spojovat naprosto neočekávaně; dokonce čím bláznivěji, tím lépe. Kde je pak nějaká prožívaná nuda?

Velmi jednoduchý způsob pro zapamatovávání je v nahrazování čísel písmeny a naopak. Chci-li si zapamatovat např. číslo 3,14 (což je zajisté všeobecně známé číslo Ludolfovo), pak mám hned dvě možnosti. Buď si vytvořím větu ze 3 slov, z nichž první slovo bude mít tři písmena, druhé slovo písmeno jedno, a třetí pak písmena čtyři. Třeba „Psi a feny“ nebo „Jdu s nimi“ či cokoli ještě vzdálenějšího nebo nesmyslnějšího.

Druhá možnost je trochu složitější. Tak trojka bude písmeno „m“, protože to má tři nožičky; jednička je jako písmeno „l“, protože v tisku vypadá stejně, a čtyřku lze nahradit např. písmenem „č“ ze slova čtverec. Z těchto tří písmen, M, L a Č si vytvoříme svou vlastní zrůdičku, třeba „mlíčí“, „miláček“, „mleč“ nebo tak podobně, a snažíme si je zafixovat do paměti, což se ukáže mnohem snadnější než samotné číslo. Lze transponovat i slova do čísel, ale to už záleží na tom, ve které oblasti je naše paměť čipernější.

Jde-li o delší text, skládající se z více slov, doporučuje se např. procházet s ním ve své fantasii dobře známými místy, třeba bytem, nebo cestou od tramvaje domů, a jednotlivým úsekům postupně přiřazovat jejich dílčí části.

Nejjednodušší, a vždy po ruce jsoucí je k dané věci přiřadit něco zcela vzdáleného nebo naprosto nesmyslného. Buď volíme to, co nás v té chvíli právě napadne, nebo cosi zcela libovolného, ale paradoxního. Čím nesmyslnější, tím lépe. Čím vzdálenější, tím rychleji se to objeví.

Mnozí lidé se rozhořčují nad stupidností a bezduchostí některých současných reklam. Ale vážení! O kterých to reklamách mluvíte, na které myslíte, které se vám převalují v mysli a usazují se proti vaší vůli v paměti? Ty hezké nebo zajímavé? Ale kdež. Ty prošly bez většího zájmu v zapomnění. Ale právě ty hloupé, trapné a dráždivé se vám usadily v mozkových závitech, a s nimi i jméno léku nebo prášku na praní. Je třeba jakkoli zaujmout pozornost, opakuji: jakkoli; třeba trapně. To je jejich účel. To je podstata mnemotechniky.

Traduje se příběh jedné hvězdičky, která usilovala o popularitu. Prohlásila: „Jestliže řeknu že tuto skladbu složil Wolfgang Amadeus Mozart, nikdo si mne ani nevšimne. Prohlásím-li ale, že ji složil Wolfgang Amadeus Goethe, budou si mne pamatovat nadosmrti, a možná že si na mne později s nějakou úlohou vzpomenou“.
Co zaujme, to se uloží. Co je uloženo, to postupně vstupuje do myšlení. Samo a zcela bez naší námahy.

Opravdu nestojí zato této vlastnosti využít?

Autor: František Benda, Foto: Internet