Důchodce a duchovní život – Uklidnit, uvolnit, otevřít

Autor článku: František Benda Mnoho lidí odmítá navštívit lékaře dokonce i potom, co se jim přihlásily některé zdravotní potíže. „Co kdyby mi něco našel?“ namítají.

Raději se smiřují s částečnými nepříjemnostmi, jen aby nemuseli pohlédnout do tváře případné mnohem horší skutečnosti. Když je pak už opravdu zle, a oni musí lékaře přece jen vyhledat, nezřídka se dozvědí, jak mnoho zbytečně zameškali, a náprava může být problematická.

Zdraví není jediný obor, ve kterém poznání vede k nutnosti jednat. Do jednání se nechce, a proto se zdá být výhodnější předstírat – dokonce i sám před sebou – že se vlastně nic neděje, že tento stav je jistě schopen vydržet ještě dlouhou dobu.

S obdobnými názory se setkáváme i při výzvách, že by bylo prospěšné zařadit do svého denního programu alespoň krátkou chvíli na relaxaci. Tak jako se nechce nahlédnout do zdravotního stavu vlastního těla v přesvědčení, že vše je ještě v pořádku a „kdoví, co bychom tam objevili,“ obdobně se lidé brání přibrzdit své denní činnosti a nahlédnout do mechanismu své vlastní mysli. Přitom tělo se při vybočení ze snesitelného stavu přece jen přihlásí, kdežto mysl sama proti sobě tak snadno nevystoupí. Také jako by se obávala toho, co by ve svých hlubinách mohla objevit.

Návodů jak si zařídit průběh relaxace je mnoho. V podstatě ale jde o to navodit a zachovat určitý postoj těla, který případnou následující relaxaci umožní.

Jde o částečné vybočení ze zaběhnutého denního programu, jen zdánlivě neměnného. Leckdo se rád vyžívá v představě o své nenahraditelnosti na tom či onom místě. Jen ale do té doby, kdy mu nějaká nepředpokládaná vnější okolnost takovou účast znemožní. Pak – ne bez nepříjemného překvapení – pojednou zjistí, že se zase tak moc nestalo, svět že se točí dál a zaběhnutý mechanismus vesele pokračuje, možná trochu jinak, ale pokračuje. Není dokonce ani vyloučeno, že i o něco lépe.

Stejně směle můžeme obětovat malou část svého času pro svoji regeneraci. Není to oběť zcela nezištná: vzdáváme se čehosi málo, abychom získali něčeho jiného mnohem víc, a možná ještě kvalitnějšího.

Téma vzdávání se se objevuje v mnoha rovinách. Většinou se doporučuje; jeho výsledky (zpravidla jen předpokládané) jsou velebeny, ale k praktické realizaci dochází jen zřídka. Poznání jeho vnitřního procesu totiž vede k nutnosti uvažovat o změnách, což je podstatně nepříjemnější než všeobsáhlé teoretizování.

Už jen pouhé chvilkové zklidnění vysune do popředí myšlenky, posuzující vlastní současný stav. Čím hlouběji se nám zde podaří se do své mysli propadnout, tím snadněji odhalíme neutěšenost svého vnitřního zaměření. Někdy nás takové poznání může dokonce přivést i do nepříjemných rozpaků.

Při této činnosti – když už se pro ni rozhodneme – se nám doporučují tři postupné etapy: uklidnit se, uvolnit se a otevřít se.
Uklidnit se není tak snadné jak by se na první pohled zdálo. I v době, kdy se kolem nás nic mimořádného neděje, přece jen přerušení navyklého denního tempa není jednoduchou záležitostí a chvíli trvá, než se tělesný rytmus zklidní. Znovu a znovu se stává, že cítíme potřebu ještě na poslední chvíli změnit byť jen částečně svoji tělesnou polohu, honem ještě sdělit někomu cosi, co v té chvíli považujeme za důležité, a pak se ještě vyrovnat s vírem mysli, který v hlavě zvolna doznívá.

Uklidnit se zkrátka chvíli trvá, a musíme s tím počítat. Již ale před plánovaným zklidněním se na ně můžeme myšlenkově připravovat, aby přechod nebyl tak náhlý.

Vstup do relaxace se dá přirovnat k příchodu k milým známým, u kterých víme, že nás čeká vítaná společnost a příjemné posezení. Je samozřejmě lepší, jsme-li předem ohlášeni, ale vtrhnout k nim neočekávaně také nemusí být vždy na škodu. Jen prostě využíváme příležitosti. Ani zklidnění – naskytne-li se nenadálá příležitost – se nevyhýbáme. Chápeme je jako vítaný miniaturní odpočinek, který nám může umožnit vymanit se z objetí našich myšlenek a podívat se zpovzdáli kdo nebo co nás to vlastně objímá.

S uvolněním je více problémů. Nejde zde pouze o uklidnění myšlenek a odsun starostí na pozdější dobu; uvolnění by se mělo vztáhnout na celé tělo. I nepatrné konflikty, nezdary nebo nedorozumění se promítají do svalového napětí, které namnoze přetrvává i tehdy, kdy původce již dávno zmizel z dohledu, odezněl nebo ztratil na významu. Toto napětí pak nosíme i nadále s sebou, přesněji řečeno v sobě, a trpíme jeho následky, jako je pokažená nálada, neustále se vracející myšlenky, v horším případě se dostaví stahy žaludku, nechutenství, vyrážky nebo obtížné usínání.

Tomu všemu dokáže zabránit uvolnění svalů. K uklidnění se můžeme propracovat i jakousi domluvou sami sobě, provázenou rozhodnutím (např. „teď na to nebudu myslet“); uvolnění je nutno nacvičovat. Naučit se uvolňovat svaly v době relativního klidu, kdy jsme schopni vnímat rozdíl pocitu při svalu napnutém a uvolněném. Ve chvílích krize musíme již jenom uvolňovat.

Spolupráce uklidnění a uvolnění je samozřejmě nejlepší, ale někteří obzvlášť pečliví lidé si vyčítají, že při nich vlastně zahálejí a nevěnují se dostatečně řešení problému, který v tu chvíli považují za tak důležitý, že připustí, aby jim naboural jejich rovnováhu.

Pracovat usilovně a dlouhodobě není ale právě nejrozumnější řešení v žádném oboru. Mnohem efektivnější je vkládání potřebných přestávek, někdy i dosti dlouhých. Mozek také potřebuje občas odpočinek.

Daleko nejobtížnější je splnit požadavek: otevřít se. Je to jako den otevřených dveří, kdy umožníme vstup nejen návštěvníkům vítaným, které bychom stejně tak jako tak pozvali, ale i takovým, kteří by k nám jinak nikdy nepronikli. Navíc se pak může objevit i někdo, o kom jsme ani dosud nevěděli že vůbec existuje.

Všechny pak vítáme se stejným milým úsměvem, jsouce zvědavi, co zajímavého nám přinášejí. Zamčené nebo hlídané dveře představují naše předsudky, zábrany, zkostnatění, puritánství, xenofobii, domýšlivost, pýchu a vůbec vše, co nám zabraňuje poznat vlastnosti nově příchozího.

Do otevřených dveří může naproti tomu samozřejmě vniknout kdekdo, takže jistá ostražitost je zajisté na místě. Ale setkání s nějakou nepěknou vlastností ještě nemusí vést k našemu souhlasu s ní. Jako jsme ji s úsměvem přivítali, tak ji stejně laskavě provedeme salonem a se stejným úsměvem ji vyprovodíme ze dveří. A ty pak bezpečně zavřeme.
Uklidnit se dokážeme – jestliže nám o to skutečně jde – sami a celkem jednoduše. Uvolnit se – i při pravidelném cvičení – může trvat několik týdnů. Otevřít se ale nedokáží někteří lidé za celý svůj život.
Uklidnění a uvolnění nám pomůže snadněji zvládat každodenní starosti; otevřít se znamená změnu přístupu k problematice života. Proud dobra i zla zavalí naše prožitky a my budeme prostě nuceni hledat mezi nimi nějaké pevnější stanovisko. Proto se jej tolik lidí bojí a prchá před ním nebo jej lhostejně míjí.

Otevřít se úzce souvisí s pokorou a se spokojeností s daným stavem. Odstraňuje vnitřní argumentaci při krizových situacích a napomáhá dosažení vnitřního klidu. Může dokonce navodit pocit štěstí. Nespokojenost je naproti tomu spojena s neustálou kritikou všeho a s vnitřní nestálostí.

Kdo souhlasí se současným stavem věcí a událostí, souhlasí se svým místem, do kterého byl postaven ve vesmírném řádu a stává se tak jeho součástí.

Autor: František Benda, Foto: Internet