Když mě divadlo svléklo do naha 24

Autorka článku: Irena Fuchsová PAN SOVA PŘIŠEL. Před chvílí začalo představení a paní Tvrdíková nesla do zákulisí kytici. „Ta je krásná,“ zvedla na vrátnici Dudu oči od křížovky. „Od koho?“

„Od pana Sovy,“ odpověděla klidně paní Tvrdíková a šla dál. Několik herců její odpověď uslyšelo a zákulisím se vzedmula stoletá voda!
Paní Tvrdíková nevzrušeně odnesla kytici do chladu skladiště rekvizit a tam ji dala do vázy. Do stejné vázy, ve které si před rokem hověla moje kytice růží od Michala.
Za jejími zády se v tu chvíli objevil Oldřich.
„Paní Tvrdíková,“ oslovil ji uctivě. „Mí zvědové mi donesli, že kytice, kterou právě neurvale rvete do nebohé vázy, je od onoho nebezpečného grafomana. Od pana Sovy.“
Paní Tvrdíková pohladila nádherné květy a zhasla. Pak vyšla ze skladiště rekvizit a usmála se.
„Grafoman? To je člověk, co píše nesmysly?“
Oldřich s chutí přikývl a paní Tvrdíková se usmála ještě jednou.
„Pan Sova ale píše pravdu.“
Chtěla odejít, ale Oldřich ji nepustil.
„Vy se tedy domníváte, paní Tvrdíková, že tento grafoman, plný nenávisti k divadlu, měl pravdu, když napsal, že bych vzhledem ke svému malému růstu měl hrát menší role?“
Byl celý naježený, ale paní Tvrdíková se nedala. Za svoji čtyřicetiletou kariéru hlavní uvaděčky, měla všechny v divadle prokouknuté skrz naskrz.
„Jste inspicient a ne herec!“
Ale to už kolem nich stálo asi deset herců, kluci z techniky a od vrátnice sem nakukovala i Dudu. Všichni chtěli slyšet o panu Sovovi!
Oldřich naštvaně ukázal ke dveřím z jeviště.
„Opusťte všichni tento prostor, kde se několik metrů od vás vytváří umění, a jděte si bláboly paní Tvrdíkové poslouchat k vrátnici!“
Dav zvědavců v čele s paní Tvrdíkovou poslušně odkráčel k vrátnici s Oldřichem v patách. Informace o panu Sovovi si přece nemohl nechat ujít!
„Paní Tvrdíková, řekněte nám, jak vypadá?“
Ze šatny vyběhla Radka a nedočkavě chytila paní Tvrdíkovou za ruku. Ta se spokojeně podívala po svých posluchačích, a protože se v ní divadelní geny nezapřely, počkala, až dorazí poslední zvědavci a pak do naprostého ticha spustila.
„Je to fešák. Kolem sedmdesátky, ale vypadá na šedesát. Vysoký, šedovlasý, elegantní.“
Zamyšleně si skousla spodní ret.
„Víte, komu je podobný? Panu primářovi Sovovi z Nemocnice! Kdo ví, jestli pan Dietl nenapsal postavu pana primáře Sovy podle tohodle našeho Sovy! Nebo spíš podle jeho otce! To by bylo možné, protože…“
Oldřich ji přerušil.
„Paní Tvrdíková, nechte pana Dietla a jeho umělecké počiny spát a pokračujte!“
Ostatní přikývli a tak paní Tvrdíková pokračovala.
„Přišel s manželkou. S krásnou, zachovalou padesátnici, která vypadá na čtyřicet. Příjemná, inteligentní! Pan Sova mi dal kytici a promluvil nádherným, hlubokým hlasem.
„Dejte to, prosím vás, celému, dnes hrajícímu souboru!“
A já se ho zeptala, od koho mám říct, že je ta nádherná kytice? A on se zarazil, uličnicky se usmál, i na mě trochu mrknul a pak řekl, abych v zákulisí vyřídila, že ta kytice je od vděčných diváků!“
Na paní Tvrdíkové bylo vidět, že přemýšlí, jestli na něco důležitého nezapomněla a dav kolem ní rychle zpracovával, co právě slyšel.
Kousek od vrátnice jsem stála i já s Lubošem a s panem Kopejtkem a také s paní režisérkou. Ta se teď vítězně usmála.
„A můžete nám říct, paní Tvrdíková, z čeho jste vydedukovala, že ten chlap je pan Sova?“
Paní Tvrdíková mávla rukou.
„To není všechno, paní režisérko! Když pan Sova ode mě odcházel, jeho manželka se ke mně přitočila a zašeptala, můj manžel se jmenuje Vít Sova! A on se otočil a povídá: Miláčku! A řekl vám to tak výhružně a zároveň něžně, až po mně přešel mráz… Miláčku!“
„Paní Tvrdíková, nepíšete náhodou divadelní hry?“ Oldřich svou ironií zaplnil celou chodbu. „Jestli ne, tak je nejvyšší čas, abyste začala! Podívejte se, co je kolem vás čumilů!“
Ukázal kolem sebe. Stálo nás tam asi patnáct, všichni s ústy dokořán a hltali jsme
každé její slovo.
„Paní Tvrdíková, opusťte laskavě urychleně tyto prostory! Kytici od pana Sovy jste
přinesla, vaše bláboly jsme vyslechli a už vás tady nepotřebujeme. Jste placená za práci
uvaděčky a váš pracovní prostor je bohudíky tam!“
Oldřich ukázal na dveře s cedulkou Vchod do hlediště a pak se otočil k nám.
„Nezapomněli jste náhodou, že představení už začalo a že v hledišti sedí sedmdesát osm platících diváků, včetně manželů Sovových a šestadvacet neplatících diváků, které tam nacpal pan Kopejtko, aby si tím částečně smazal dluhy, které u nich má za žlutý mok, kterým se denně prolévá?“
Z jeviště byl slyšet hlas Bedřicha, který hru začínal dlouhým a nudným monologem.
„Až skončí váš kolega svůj zoufalý třístránkový blábol, který z ješitnosti odmítl seškrtat na dvě věty, chci vás vidět všechny připravené na svých místech! Nenechám se vláčet po žlutých dopisních papírech grafomanských kritik pana Sovy za to, že někdo z vás, díky své nedbalosti, zmešká výstup, na který ho volám včas! Včas! Paní Vernerová ze sebe shodí pracku pana Novotného a půjde pomoct do kostýmu slečně Vackové, za svobodna Střízlivé. Až po vás, slečno Vacková!“
Ironicky se uklonil před Vécé a ta k němu prudce nakročila a přitiskla ho ke zdi přední částí svého těla, což byla její oblíbená hra, kterou hrála často. Ne nadarmo se jí hlavně mezi kulisáky říkalo Vécé, nebo- li Veselé Cecky…
„Tak! A teď něco dělej, prťousi!“ Zahalekala, jak mohla nejtišeji a my všichni tlumili smích. Oldřich se několikrát zazmítal a pak znehybněl.
„Jste trapná, paní kolegyně. Už chápu, proč si pan Pavelka vybral jako společnici právě vás! Pravděpodobně chce před svojí smrtí napsat divadelní hru, kterou nazve, Prsa v kolínském divadle vraždí!“ Vécé ho ještě chvíli dusila a pak ho pustila.
„Vsaďte se, že to dneska tak rozjedu, že Sova bude chválit jenom mě! Pokud ovšem ten vůl vůbec něco napíše!“
„Pan Sova může být rád, že mu o pauze nepůjdu natrhnout jeho nevymáchaná ústa!“ Suše zkonstatoval Oldřich a přísně se na nás podíval. „A vám se to může stát hned teď! Okamžitě se všichni rozejděte!“
Počkal, dokud chodba nebyla prázdná a pak odešel do bezpečí své inspicientské kabiny.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet