Když mě divadlo svléklo do naha 25

Autorka článku: Irena Fuchsová TAK TO POZOR, PANE SOVA! Od návštěvy pana Sovy v divadle uběhl asi týden a byl tu další dopis- už desátý- opět na mé jméno, ale adresovaný všem.

Tentokrát měl na mušce Víťu.
Víťa si zvykl na punc oblastní hvězdy i na to, že měl v posledních letech čím dál víc rolí v televizi a ve filmu. A na jeho hereckém výkonu v divadle to bylo znát. Už to nebylo to, co to bývalo. Každá jeho role byla stejná jako ta předcházející. Režisérka ho ale měla ráda opičí láskou, žádnou kritiku slyšet nechtěla a stále ho obsazovala do velkých rolí, které Víťa sázel jednu vedle druhé mezi natáčením.
Všichni to věděli, všichni o tom mezi sebou mluvili a jediný pan Sova to napsal naplno.
„I když vím, že jste vegetarián, musím vaše herecké výkony z poslední doby přirovnat k mému oblíbenému jídlu, a sice k bramborovým knedlíkům, výbornému kysanému zelí a chřupavému, libovému vepřovému. Miluji toto jídlo, stejně jako miluji Vaše herecké umění, pane Marku. Ale pravda je, že mě toto milované jídlo už nemůže ničím překvapit…“
Před chvíli jsem dopis přinesla k vrátnici, a protože na jevišti právě začínala aranžovací zkouška, malá Moravcová mi dopis vyrvala, vběhla tam, zkoušku přerušila a s chutí a nahlas ho přede všemi četla. A opět, jako vždy, když pan Sova napsal, každý, kdo byl v divadle, přišel a poslouchal…
„…a co se pana herce Pechla týče…“ pokračovala za naprostého ticha malá Moravcová, „ředitelství by mělo začít přemýšlet, jestli nesoustředilo kolem pana Pechla příliš negativních zátarasů pro jeho uměleckou práci! Mělo by se snažit co nejdříve odstranit překážky, které pravděpodobně na uměleckou činnost pana Pechla působí. Pochybuji totiž, že by časté výpadky textu u pana Pechla byly způsobeny jeho lhostejností k divadelní práci. Předpokládám, že kdyby tomu tak bylo, zcela jistě by již dávno ze své vůle divadlo opustil a živil se například jako řidič exkluzivního vozu u některé ze zahraničních firem…“
Pechl zbrunátněl.
„Ten hajzl! To píše někdo z divadla!“
„Proč myslíš?“ Zeptal se ho nevinně Bedřich a naklonil se k jeho hlavě, aby prozkoumal, zda má všechny vlny stejně učesané. Neměl a tak mu jednu vlnu chtěl prstem urovnat.
„Nech toho,“ utrhl se na něho Pechl a škubl hlavou. „Proč, proč? To je přece jasný,
ne?“
„A proč tedy?“ Bedřich nepřestával být zvědavý a stále pokukoval po nepořádně ležící vlnce.
„Dej mi to! Dám to na nástěnku! Ať si všichni přečtou, jaký jsem lempl!“
Víťa vzal od malé Moravcové dopis a odešel na chodbu. Na druhé straně jeviště se přitočila k Lubošovi Vécé. I když ji od sebe držel v bezpečné vzdálenosti, přece jenom jsem si trochu zažárlila. Ale to už nesl Oldřich paní režisérce otevřené lahvové pivo.
„Oldřichu, ty a já jsme v tomhle divadle jediní profesionálové!“
„V tomto ústavu, prosím.“ Opravil Oldřich paní režisérku a ta se s chutí napila. „Ale jinak váš názor bez nejmenších pochybností sdílím, paní režisérko.“
Oba se na sebe spiklenecky podívali a pak se s chutí zadívali na pana Pechla, který stále nemohl spolknout řidiče exkluzivního vozu u některé ze zahraničních firem. Pechl si toho všiml a vztekle si odfoukl.
„Ale já vím, kdo to píše! Někdo z nich!“
Ukázal na skupinku herců, kteří si vzadu na jevišti něco šeptali, a pak se ohnal po Bedřichovi, který se mu stále snažil narovnat nepořádně položenou vlnku.
„Hergot, Bedřichu, nech moje vlasy na pokoji!“
Bedřich bezmocně rozhodil rukama.
„Nemůžu, Pechláčku, nemůžu! Ono mi to nedá!“
Pechl odešel do bezpečné vzdálenosti a Bedřich se přesunul ke mně. Vzal mě za loket a nadechl se mé vůně.
„Víš, proč se zlobí? On totiž nedávno v šatně říkal, že radši půjde dělat řidiče, než aby šaškoval na jevišti za pár tisíc a k tomu ve smradlavým městě! Řeknu ti, Simonko, pan Sova je úplný jasnovidec! A dělá to dobře…“
Vécé už od Luboše odešla a ten teď pro změnu žárlil na mě.
„Dobře? Kritizoval přece i tebe.“ Připomněla jsem Bedřichovi jeden z dopisů pana Sovy, ale on se usmál.
„Mně to nevadí, Simonko! Já jsem jenom rád, že se konečně objevil někdo, kdo nás opravdu vnímá! Komu cosi dáváme, kdo nezapomene to, co viděl ve chvíli, kdy mu šatnářka
podá kabát. Konečně je tu někdo, kdo si své pocity odnese domů a dokonce druhý den sedne ke stroji a píše! Píše, Simonko! Píše šest stránek a teď dokonce osm! Kritizuje, to ano, ale také pochválí. Je spravedlivý, jako byla spravedlivá moje nebožka maminka…“
Podíval se na mě a přitáhl si mě k sobě.
„Simonko, ty už jsi mi dlouho nic neupekla! Ty teď podstrojuješ panu Novotnému, viď?“
„Ani ne! On umí výborně vařit a vaří rád! Ale neboj, upeču ti perník.“
„Óóóó! Perníček…“ Bedřich se olízl. „Ale nedávej tam oříšky! Lezou mi do zubů! A můžu tě ještě o něco poprosit? Stoupni si, prosím tě, přede mě!“
Stoupla jsem si, zvědavá, co z něho vyleze a on mě objal kolem ramen.
„A stůj chvíli takhle, ano? Já si stoupnu za tebe a budu tě čuchat!“
„Feťáku!“ Pivola si ho opovržlivě změřil a Luboš k nám nenápadně udělal několik kroků, jakože si prohlíží scénu, jestli ji kulisáci dobře postavili.
Bedřicha ale z míry nevyvedl. Pustil mě, šel k němu a vzal kolem ramen pro změnu jeho.
„Pane Novotný! Ta ale voní, co? Dohlédněte na ni, prosím vás, až mi bude péct perník! Ať tam nedává oříšky! Lezou mi do zubů!“
„Bedřichu, pusť toho chudáka Luboše a jdi onanovat někam jinam!“ Zaječela žárlivě režisérka, protože pan Novotný se jí vždycky líbil. A jako by nestačilo, že ho pro sebe získala Simona, ještě jí ho přímo před očima omakává Bedřich!
Bedřich Luboše uraženě pustil a nakročil k režisérce s napřaženým ukazováčkem.
„Onanovat?!“
Otočil se na své kolegy a znovu ukázal na režisérku.
„Tady všichni vidíte, jaké má ONA mezery v chápání lidského konání! Ty nikdy nemůžeš udělat pořádnou režii, Marie, protože nechápeš lidi! A kdyby jenom lidi! Ty nechápeš nás, herce!“
Režisérka bouchla lahví piva do stolu.
„Dej mi pořádné herce a já ti udělám pořádnou režii! Víťa všechno nezachrání! Co mám podle tebe dělat s tímhle oblastním odpadem, který nikdo nikde nechce? Ještě tak si vezmou Vondráka! Na reklamu s hajzlpapírem!“
Bedřich zvedl významně prst.
„Pan režisér Špidla, můj velký učitel, dej mu, Bože, lehké odpočinutí mezi nebeským alkoholem a nebeskými ženštinami, ten často opakoval jednu základní pravdu! Říkal, není špatných herců! Jsou jenom špatní režiséři, kteří se nedokážou vcítit do herecké duše! A to jsi ty, Marie! Ano! Ty jsi špatný režisér, který se do nás nedokáže vcítit!“
Režisérka, která byla letos za jednu svoji režii nominována na cenu Thálie, vstala,
nadechla se a spustila.
„Jděte už všichni do hajzlu! Když se snažím pochopit mladé herce, říkají, že jsem na chlapečky! Když chci pochopit středňáky, vystoupí proti mně Liga matek, že rozvracím rodiny a že jsem neukojená a z mýho muže udělají sexuálního chcípáka! A když chci pochopit holky, mladý nebo starý, tak se o mně šeptá, že jsem lesba! Tak co tedy ode mě chcete, k sakru?“
Bedřich se k ní opatrně přiblížil jako k rozlícené šelmě a vzal ji kolem ramen.
„Uklidni se, Mařenko. Já to přece nemyslím zle!“ Začichal kolem ní. „Pivovar Bernard by ti měl platit za reklamu! Voníš krásně!“
Pak ji od sebe odstrčil na délku ruky a prohlédl si ji od hlavy až na zem.
„Víš, Mařenko, obávám se, že tento problém křičením nevyřešíš. Ničím ho nevyřešíš. Tento problém je ve svém jádru neřešitelný. Ty máš totiž jednu chybu. Nejsi chlap.“
Rychle jsem vypadla z jeviště a na chodbě se rozesmála. Za mnou tam vypadávali i ostatní a jako poslední vypadl Luboš.
„Nemáš chvíli čas? Nechceš jít nahoru ke mně? Uděláme si kafe. Vzal jsem z domova štrúdýlek…“
Nemusel mě přemlouvat. Chytla jsem ho a šli jsme. Když jsme vešli do hlediště, stoupli jsme si před velké zrcadlo vedle šatnového pultu. Slušelo nám to. Oba jsme byli vysocí a docela hezcí…
„Simono, já Bedřicha zabiju!“
Luboš mě k sobě přitáhl a já zavřela oči. Milovala jsem jeho tělo, které jsem teď cítila za sebou. Milovala jsem jeho laskavost, dobrotu, jeho šikovnost, jeho…
„Nezabiješ. Naopak. Budeš si muset zvyknout, Luboši!“
Oči jsem měla pořád zavřené. Luboš mě k sobě přitiskl ještě víc.
„Jak to myslíš? Na co si budu muset zvyknout?“
Pořád jsem měla oči zavřené. Nemusela jsem se kolem sebe dívat. Věděla jsem, kde
stojíme. Na stejném místě, kde mě Luboš poprvé políbil.
Jak to bylo?
…Stáli jsme v ochoze a koukali na sebe. Nikde nikdo. Jenom my dva. A pak ke mně přišel tak blízko, že jsem cítila jeho dech.
„Simono. Simono. Já tě našel už dávno. Kdy mě najdeš ty?“
Dívala jsem se mu do očí. Měl krásné, hnědé, klukovské oči! Chlap jako hora a má klukovské oči! Něžně jsem ho pohladila po tváři. Něžně a pomalu. To aby se nepolekal. Co kdyby měl náhodou stejné obruče, jaké jsem měla já?
„Myslím, že už jsem tě taky našla.“
…Probrala jsem se a konečně se na Luboše podívala. Usmíval se na mě do zrcadla. Byla jsem šťastná.
„Na co si budu muset zvyknout?“ Opakoval a já mu konečně řekla to, co jsem už věděla několik dní.
„Bedřich zešílí, až zjistí, proč mi tak najednou roste bříško…“
Stáli jsme a koukali na sebe. Viděla jsem ho rozmazaně. Vlastně jsem ho neviděla vůbec.
Vzal moji tvář do obou svých obrovitých dlaní a slíbával mi slzy.
„Miláčku, já zešílím! Já zešílím radosti! Je to pravda? Je to pravda?“
Byla to pravda.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet