Obyčejní lidé versus elity

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Když pořád kolem slyším „my obyčejní lidé“ a „my normální lidé“ nebo zase z úst politika označení obyvatelstva a občanů „je to pro normální lidi“, pak si vzpomenu na své dětství, když říkali mé babičce: „Ruku líbám, milostpaní“. Co jsou to elity?

Nepletou si lidé pojmy a dojmy? Elita je vědněspolečenský pojem. Elitismem se rozumí směr, který tvrdí, že společnosti jsou vždy ovládány menšinou, která vykonává hlavní rozhodování ve společnosti a soustřeďuje moc ve svých rukou. Termín „elitistický“ má trochu pejorativní nádech k chápání nerovnosti, kdy menšina má výhody na úkor většiny. Slovo „elita, elity“ už slyším ve všech možných souvislostech dost dlouhou dobu stejně tak jako sousloví „obyčejní lidé“ a „normální lidi“. Tak jsem vybrala tři příhody ze života a když nad tím přemýšlím, tak je mi ze vztahů mezi lidmi hodně smutno. Lidé si jsou rovni, ale necítí se tak. Chybí jim možná to vědomí, nebo ten důkaz?

A už zkrachovala, panička nafoukaná …
V naší ulici je mnoho obchodů. Obvykle je majitelem někdo, koho mnozí znají a také sledují, jaké má nové auto, jak si vede, jestli si koupil nějakou nemovitost. Ale také jsou tu privátní advokátní kanceláře, notariát, lékaři všech oborů, daňové poradenství, prostě široká škála všech možných služeb. Připadá mi to naprosto normální a nemám ani čas sledovat, jak si kdo vede a co má nebo nemá, protože máme všichni vlastních starostí a práce dost. Nedávno mne zastavila sousedka. Začala mi vykládat, kde mají co levnější a kam chodí nakupovat a pak mi zašeptala důvěrně: „Tak nakonec to dopadlo tak, jak jsem si myslela. Ta Radová, co má to květinářství, však víte, ta asi zkrachovala.“

„Proč myslíte?“

„No, mají to tam vyklizený. Něco tam dělají, asi tam bude jiný obchod. Ale já ji to přeju. Chodila pořád taková nafoukaná, jakoby měla bůh ví co. A teď může přemýšlet, co bude dělat dál. Kdyby chodila pořádně do práce, tak nemá problémy, podnikatelka.“

Nedalo mi to, abych se tam odpoledne nezastavila. Paní Radová právě hovořila s nějakým pánem, tak jsem opodál čekala a dělala, že si prohlížím sousední výlohu. Když se rozešli, uviděla mne a pozdravila.

„To jsou starosti,“ řekla, „právě malujeme a koupili jsme nové regály a zařízení. Manžel má hexenšús, tak mi nemůže pomoci a já jsem z toho už hotová, Ale přijďte, až otevřeme, budeme dovážet květiny z Holandska.“

Byla jsem ráda, že se sousedka mýlila a pomyslela jsem si, jak někteří lidé těžko snášejí ty změny, které se tu udály a za tu dobu se s nimi moc nesmířili. Možná, že byly doby, kdy se cítili být mezi „těmi lepšími“ a najednou mají pocit, že se někam propadli. Že nemají ti váhu, na jakou byli zvyklí.

Já chci ty prášky, co mi předepisoval pan doktor před vámi …
Máme pěknou polikliniku a v ní pracují noví lékaři a sestry, někteří přišli z nemocnic. Ale nejsou zdaleka tak „ochočení“, jak lidi byli zvyklí u těch původních doktorů, kteří už odešli do důchodu. A ti mají své nároky na dodržování svých pokynů a taky nařízeného režimu v době, kdy se k nim lidé chodí léčit. A náš pan doktor je zvlášť přísný na pacienty, kteří se všelijak vymlouvají, že nechtějí podstoupit potřebné vyšetření. Není to dávno, co jsem seděla mezi ostatními na chodbě a čekala, jsem, až na mne přijde řada. Lidé seděli zamklí, venku taky bylo takové nevalné počasí. Najednou se otevřely dveře a do prostoru rázně vešla paní, asi tak kolem šedesáti let, rozhlédla se kolem sebe, pak si sedla a vypadala velmi rozčilená. Několik lidí si ji se zájmem prohlíželo. Zřejmě všichni tušili, že do té nudy přijde nějaké rozptýlení.

„Já si jdu jen něco s doktorem vyřídit a hned budu hotová,“ řekla rázně, a to proto, že mínila všechny předejít. Lidé se po sobě podívali, zavrtěli hlavou, ale neprotestovali.

„Jdu mu vrátit ty prášky, co mi předepsal. Dokud tu byl starý Ondráček, tak jsem pořád dostávala to samý. Pak přijde nový, má své rozumy, bůh ví, co před tím dělal a já jsem z toho dva dny zvracela. Myslí si, obyčejná ženská, tak ji dám nějaký ksindl. Ondráček, to byl slušný chlap. Nikdy se na nic neptal, po nějakých vyšetřeních nikoho nehonil, jen se usmál, napsal recept a hotovo. Ale tenhle? Ten mně honí jak psa, nenazřaný doktoři. Ale to voni nedělají kvůli člověku, ale kvůli sobě, aby si nahrabali. Mají málo, chudáci. Já bych se chtěla mít jak voni.“

Poslouchala jsem ji se stoupajícím zájmem, neboť to, co se tu odehrávalo, prožívám taky a konečně se dozvím něco zajímavého o obecných úsudcích. A otevřely se dveře od ordinace a sestřička chtěla říci – další, když tu paní vyletěla ze židle a že musí mluvit s doktorem. Podívala se po nás, my jsme jen pokývli a paní zmizela za dveřmi. Byl slyšet tlumený hovor, pak se dveře otevřely a paní vyšla. Nebyla ani rozčilená a spěchala ven. Pak jsem šla na řadu. Doktor seděl za stolem a bylo na něm vidět, že se směje. Paní si popletla dávkování …

Ty školy děláte proto, abyste mohli šidit obyčejný lidi …
To, jak se lidé mezi sebou vnímají v ulici, kde bydlíme, jsem nevěděla. Většinou nebýváme doma a ve volném čase jezdíme na chatu. Až do momentu, než začala z ničeho nic ze stupaček protékat voda k sousedům. A tak večer někdo zazvonil, šla jsem otevřít a před dveřmi stál rozlícený soused. A ohlásil nám, že jsme je vytopili. Běžela jsem se podívat, co se stalo. Voda prokapávala do prostoru, kde měl uložené nářadí, neboť býval instalatérem. Manžel hned navrhl, že zastavíme vodu a že ráno zavolá někoho, kdo se na to podívá a opraví to, že samozřejmě zaplatíme z pojistky škody, pokud pojišťovna zjistí, že to nebylo z naší viny a klidně mu to vysvětloval, aniž zvýšil hlas.

„Jak, že to není z vaší viny? Vždyť se pořád koupete, pořád pouštíte vodu. Inteligenti. Myslíte si, že jste lepší lidi, když máte na to plýtvání, my co holt musíme šetřit, tak se nám to nemůže stát.“

A tak jsem se do toho vložila:“Pane, neobviňujte nás, že bychom vám úmyslně chtěli škodit.“

„No jo, vy radši mlčte. Vy jen študujete na to, abyste mohli šidit obyčejný lidi. Co právník to podvodník a zloděj. Jste všichni stejní, jako ti od vedle, co pořád parkují v ulici, aby ukázali, jaké auto si mohou dovolit. Na to, my obyčejní nemáme. Kdyby to bylo za komunistů, tak bychom vám ukázali, kam patříte, inteligenti,“ a uplivnul si.

Co to s námi stalo po dvaceti letech od listopadu?
A tak si myslím, že rozhodně něco není mezi lidmi v pořádku. Neřekla bych, že je to závist, nenávist a jiné emocionální projevy, které projevují jen někteří jedinci. Lidé se zřejmě potřebují stále mezi sebou, rozdělovat, identifikovat se, ovládat se mezi sebou a mít pocit, že mají „páky“ na ty druhé, o kterých si myslí, že je něčím převyšují. Je to projev konzumního života, který neustále v lidech vzbuzuje představu, že mají nějaký nedostatek, zatímco ti druzí mají nadbytek, protože jsou chytřejší nebo vychytralejší. A tak je potřeba je pořádně „zmasírovat“, aby si nemysleli, že se mohou povyšovat nad obyčejné lidi. A nebo tu stále zuří třídní boj?

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet